Kapitola 8   - Stará věž

        Vyhrabali jsme se na nohy. Samo sebou, povedlos e mi spadnout těsně vedle něčeho hnusnýho a páchnoucího, ale v tu chvíli mi to bylo jedno a použila jsem to jako munici. Ve druhý ruce jsem měla připravenej nůž, i když jsem fakt nikoho bodat nechtěla.
       
„Tudy!“ velel Lojza. Doběhli jsme na hlavní. Stálo tam několik strážníků, co taky zběsile pískali. Jak jsem řekla, místní lidé si libují v kraválu a je jim jedno, kdo ho zrovna způsobuje. Četníci dělali takový kravál, že se z oken vykláněli lidi a dělali kravál, aby četníci přestali dělat kravál. Vznikl tak příšerný zmatek – a ano, kravál – že jsme se mohli nepozorovaně vytratit. Oběhli jsme blok.
       
„No, nevím jak po tý nakládačce a nocováním pod mostem zvládnu běžet,“ oddychoval Lojza, „ale máme todle,“ vytáhl pistoli, „a kdyby to nešlo jinak… cestu si nějak porobojujem,“ já se rozhlížela.
       
„Mám jinej nápad,“ ukázala jsem na motorku se sajdkárou, co stála vedle krámku.
       
„Ty to umíš řídit?“ zeptal se mě a naklusal do sajdkáry.
       
„Ne, ale to nevadí,“ ano, řídila jsem protokluzák, kterým jsem kličkovala mezi ostrejma skálama, vesmírnou loď, kterou jsem omylem unesla a pak několik lehkých vznášedel na celoplanetárním městě, takže nějaký zkušenosti s řízením mám. Tohle bylo snadný, Lojza spojil několik drátků a pak se to rozjelo. Nandala jsem si helmu, která se bimbala na řídítkách, nastartovala a čekala zápřah. Místo toho se motorka začala kodrcat po dlažbě 50 kilometrovou rychlostí.
       
„A to je všechno?“ řvala jsem, protože motor hlučel víc jak hyperpohon vesmírný stanice, „vždyt nás za chvíli budou mít, slyším nějaký troubení!“
       
„To jsou hasičský vozy,“ řval Lojza, „ty jedou maximálně dvacítkou.“ Teď jsem ale nic nechápala. Jak to? Kurva, když někde hoří, tak tam snad musej bejt rychle a né se šinout jako šneci? No, vlastně ano, pochopila jsem, proč ty lidi všude s sebou všechno tahaj v rukou. Protože než by tam dojeli autem, trvalo by to celou věčnost a navíc auto je drahý, znečišťuje ovzduší, ohlušuje okolí, tak vyjde levnějc a logičtějc věci donést v rukou nebo dotáhnout na vozíku.
        Prděli jsme si to po silnici. Byl krásnej jarní den, jako stvořenej pro pronásledovačku. Lidi kolem koukali, fandili, nebo prostě jen dělali kravál a byli rádi, že něco vydává kravál, všude zněly píšťalky, troubení, nebe bylo modrý a město optimisticky naladěný.
       
Vzpomněla jsem si na jednu honičku na Sheronu, to je planeta, kde je furt šeravej fialovej přísvit a na nebi, kde jsou obrovský bouřkový mračna, se chvíli co chvíli protínaj rudý blesky. Tam nás pronásledovali piráti a lovci pokladů, já jsem tehdy řídila protokluzák a Anika vykouzlila štíty a Matheo střílel plazmovou brokovnicí  a demoloval Sheronskou už tak zdemolovanou krajinu. Byla to super honička v obrovský rychlosti. A tady, bez těch kouzel a serepetiček kolem to bylo o hodně hodně hustší a drsnější, protože člověk skutečně ukázal, co v něm je, když se nemůže skrejvat za štíty z kinetickejch nanovláken a nebo za magii. Je jen holej člověk, maso, kosti a to, co má zrovna v ruce. To je statečnost.
       
Konvoj vozidel se za náma blížil a v zádech jsme měli smrtící pískání a troubení. Lojza střílel a snažil se autům prostřelit pneumatiky. Už to vypadalo, že nás budou mít, že nás naženou do slepý uličky ale najednou…
       
„Cikáni!“
Skutečně, vyrojili se z jednoho domu. Zablokovali policii cestu, běhali po ulici, dělali kravál. Chlupatý museli zastavit a ječeli na ně, aby zmizeli. Hasil si to k nám cikánskej principál a mával na mě. Já přibrzdila.
       
„Slyšeli jsme,“ řekl, „že máš problémy s Prádlem a si na útěku. No, ať se stalo co se stalo, hodně štěstí na tvojí cestě. Na chvíli je zdržíme!“ poděkovala jsem a rozjeli se dál.
       
„To bylo šlechetný,“ usmál se Lojza. Bylo, ale musíme využít čas, kterej pro nás získali. Rozjeli jsme se a pokračovali směr Stará věž. Nebylo to daleko. V tu chvíli mi nějakej ostrostřelec prostřelil zadní gumu. Motorka se začala smýkat a já si málem natloukla.
       
„Poběž, je to už kousek!“ vyskočila jsem na zem, zavrávorala při tom jako postřelená husa, Lojza mi pomohl vstát a prchali jsme deštěm kulek.
       
Ostře jsme zabočili doleva a zaslechli, jak jedno z aut narazilo do motorky. My se opřeli o zeď a prudce oddechovali. Slyšeli jsme, jak někdo strašně ječí a poroučí.
       
„To je zase co za řvouna?“ zeptala jsem se Lojzy.
        
„To je nejspíš místní kapitán. On je hrozně takovej nadšenej. Chtěl bejt kdysi generálem u armády, ale nevyšlo mu to, tak aspoň poroučí místní policii. Je to takovej tupan, co si myslí, že je bůhvíjakej vojevůdce.“
       
„Jo aha, hehe… hele deme, než nás ten Napoleon dostane,“ zase jsme se rozběhli.
        Povedlo se nám dosáhnout Starý věže. Lojzovi trvalo chvilku, než odemkl dveře. Vběhli jsme dovnitř a Lojza je zase zamkl.
       
Na schodech byl neskutečnej bordel. Nevím, k čemu věž dřív sloužila, ale možná, že jako skladiště nebo tam bydlel někdo, kdo chorobně shromažďoval věci. Trvalo chvíli, než jsme se dohrabali nahoru do horního patra.
       
„Rychle!“ Křikl Lojza, „najdi tu zbraň, já je zatím zdržím.“ Furt si myslel, že tam je ukrytá nějaká zbraň a furt nebyl čas mu to vysvětlit. Pak vyběhl na ochoz. Vzápětí se ozvala palba. Mně to nedalo a vyběhla jsem za ním.
       
„No ty krávo…,“
        Po celým městě se rozléhaly trubky, píštalky a křik. Náměstí a silnice dole křižovaly policejní vozy a hasiči se žebříky. Strážníci se řadili a uječený kapitán jim dával pokyny, aby stříleli na věž. Soudě podle těchdle manévrů to vypadalo, že jsme nezabili místního grázla, ale při nejmenším říšskýho protektora.
        Mazec to byl. Kolem pobíhali lidi, vykukovali z oken a byli hrozně šťastní a vzrušení. Foťáky a kamery tu ještě nevynalezli (a pokud jo, tak nebyly dostupný pro každýho, maximálně pro nějakýho zuřivýho reportéra) , což byla škoda – net by byl plnej videí, jak hasiči a policie ztéká věž a my se urputně bráníme. Lidi by si taky mohli dělat selfíčka s plnou palbou za zády. Byly by z toho skvělý profilovky.
       
Zahlédla jsem i hubenýho malýho komisaře a prostředního komisaře. Zrovna přijeli a zběsile gestikulovali. Hádali se s akčním kapitánem, co poskakoval a za žádnou cenu nechtěl odvolat útok. Malej měl ovázanou hlavu a já doufala, že jsem mu moc neublížila. Chtěla jsem ho  jen uhodit, aby na chvíli dal pokoj a my mohli zdrhat.
        Velkej tlustej policejní rada právě dorazil a klestil si cestu nadšeným davem. Něco chystal, tak jsem se vrátila dovnitř a dala se do hledání.
       
Neměla jsem virguli, musela jsem spoléhat na intuici a na zlomky magie ve vzduchu. To místo jsem opravdu cítila, stačí jenom ho najít a uchopit a pak jsme volní. Žádný štvanci ani vyvrhelové, prostě volný a svobodný, ne furt na útěku.
       
Z ochozu se ozvala střelba. Zahlédla jsem, jak se Lojza krčí pod zdí ochozu, pak vykukuje a střílí. Dole někdo křičel, aby se hnedka střílet přestalo. Podle nakvašeného hlasu to byl policejní rada, ten furt zněl naštvaně. Pak křičel akční kapitán, chvíli se venku dupalo a troubilo. Pak nastal klid. Pan policejní rada něco začal křičet na Lojzu
        
„Co? Neslyším?!“ neslyšel Lojza. Mě to zaujalo, vyšla jsem ven.
       
Dole bylo ticho a klid. Akční kapitán stál vedle malého hubeného, jeho menší armáda stála v pozoru, do toho byli kolem hasiči, co natahovali pod věží plachty, policejní auta a lidi, co zírali a očividně si to užívali. Scéna vypadala zamrzle, všichni napjatě čekali, co se bude dít a tetelili se nervozitou. Mám za to, že tu nemaj ani televize.
       
Pan rada něco křičel.
       
„Já vás neslyším!“ křičel Lojza.        
       
„Co?“ řval rada.
       
„Co?“ řvala jsem já a Lojza.
       
„VZDEJTE-SE!“ dul mocně rada, až zrudnul – fakt to bylo vidět až nahoru. „NEMÁTE-KAM-UTÝCT!“
       
„PLETETE SE!“ odpověděl Lojza. Bylo to, jako by se bavili přes fotbalový hřiště. Lidi kolem hltali každý slovo, kterýmu rozuměli a zalykali se nadšením. Bylo vidět, jak se radujou, že se něco děje. Určitě by taky byli rádi, kdyby někdo umřel nebo byl postřelen. Lidi si libují v masakrech, kor ty místní. Proto pak lidi vymysleli televizi a věci, jako wrestling nebo filmy, kde se masakruje.
        Velkej tlustej pan rada začal zběsile mávat rukama a dožadovat se přístupu na věž. Několik četníků se dalo do rozbíjení dveří. To už tam doběhl nějaký děda, hrozně se rozčiloval a mával obrovským klíčem. Pan rada  mu ho vzal a křičel na četníky, zatímco dědek křičel na něj. Byl to příšernej zmatek a akční kapitán postřeh, že je jeho chvíle. Dal povel,  jeho armáda se začala přeskupovat a do toho se ozývalo troubení nějaký oslavný znělky, zřejmě pro podkreslení nálady nebo jako motivační hudba pro četníky.
       
Měla jsem dojem, že se účastním nějaký podivný hudební párty, kde se střílí a demoluje ve velkým. Přihlížející dav si z toho rozhodně párty udělal, protože když se dveře prolomili, začali hlasitě aplaudovat. Nemyslím si, že by policii fandili, spíš měli radost, že se něco rozbilo.
       
Byla jsem tou scénou dole tak zaujatá, že jsem zapomněla hledat místo moci. Připomněly mi to údery zdola.
       
„Dveře!“ vykřikl Lojza a hnal se na schody, tahal nějaký bedny a barikádoval. Vzpamatovala jsem se a dala se do hledání.
       
„Jak to vypadá?“ zeptal se po chvíli Lojza. Strkal před sebou matraci, ze který trčely pružiny a byl umouněnej až za ušima. Já taky a do toho jsem brečela, protože jsem ztrácela naději. Teď nahoru vtrhnou jako stádo nosorožců a rozstřílej nás na cucky, nebo udělaj něco podobnýho, já nevím, co se tu dělá se zajatcema. Ale nic hezkýho to nebude.
       
„No tak, Žanino…,“ objal mě, „neboj. Máme todle,“ ukázal pistoli. „Dva náboje tam ještě budou...“
       
„Ghh…,“ kuckla jsem. Nebyla to hezká vyhlídka. „Tak takhle teda skončím?“ škytla jsem, „Lojzo, smrti jsme unikli několikrát, unikneme i teďka.“
       
Sesunula jsem se do rohu a čekala, až se něco stane. Třeba spadne meteorit, zaútočej emzáci nebo tak něco. Pak se stalo. Na schody vnikli četníci a pořvávali. Pak jsem slyšela policejního radu, jak jim domlouvá a pak stoupání, oznamující že někdo velký a tlustý jde nahoru.
       
„Jde sem,“ oznámil Lojza. Já přikývla. Postavila jsem se vedle Lojzy. Jako jo, pan rada nás stopro neplánoval zastřelit, jen nám nejspíš domluvit a odvézt do vězení. Ale jeden nikdy neví. Lojza chystal náboje, že spácháme společnou sebevraždu. Dolů skočit nešlo, hasiči tam všude rozprostřely ty svoje plachty.
       
A pak jsem to zahlédla. Jak zasvítilo slunce, osvětlilo zvon. Nahoře, za zvonem…