Kapitola 7 - Zrada

        Probrala jsem se na divným místě. Rozhlížela jsem se kolem. Byla to taková bouda, kde se nejspíš spravovaly lodě, protože to tam šíleně páchlo a taky se kolem válely kusy lodí. Takže buďto tu žije loďožrout, nebo se tu lodě opravujou…
        „Ten hajzl nás pěkně praštil…,“ zahuhlal vedle mě Lojza, „ani nevim, jak nás sem vodnes.“ Oba jsme byli přivázaní k židlím, zády k sobě. Scenerii osvětlovala chabá žárovka a na stole plála petrolejová lampa. Což bylo docela nebezpečný, vzhledem k tomu, že se kolem válely piliny, drtky a nátěr na lodě.
        „Tak už ráčíte být vzhůru?“ ozval se škodolibě Prádlo.
       
„Jo, ráčíme,“ řekla jsem, „ a kde jsme?“
        „V docích,“ odvětil Prádlo. Já se zatvářila překvapeně. Nevšimla jsem si, že by tady někde měli přístaviště vesmírných lodí, ale… aha, tak to asi myslí tydle pramice. Nejspíš je majitelem dílny. Nebo ty lodě pašuje, či co já vím, kšeftuje s nima. Docela mě to uklidnilo, vrátilo se to do nudnýho nevědeckýho nekouzelnýho normálu, až na to že nás Prádlo ohrožoval pistolí.
       
„Tak co, Prádlo,“ pravil opovržlivě Lojza, „odpráskneš nás hnedka, nebo nás budeš otravovat kecama?“ Prádlo se uchichtnul.
        
„Nezastřelím vás, leda, že byste dělali hlouposti. Mám jiný plány. Po dobrém to s váma nešlo, ani s Lojzou, ani s Žaninou. Škoda, je vás obou škoda. Takže ano, já jsem zabil Robina Housku. Vylákal jsem ho za váma, aby mi přinesl šátek. Víte jakej je, na všechno skočí. Cestou zpátky jsem ho na hatích zabil. Tonče jsem řekl jenom něco málo, aby nepanikařila. Konkrétně, že Housku zabila Žanina a Lojza jí pomoh. Pak jsem Tonču poslal za Lojzou, aby ho opět svedla, ale neuspěla. Jediný, co jsem já chtěl, byla Žanina,“ Nastalo ticho.
       
„Jestli Tonče rupnou nervy,“ pokračoval Prádlo, „práskne vás. Na mě si netroufne. A vy to máte rozlitý jak u galerky, tak u chlupatejch a v base byste přežili jen pár dní. Ale tak to nebude. Vidíte tuhle tu lampu? Já ji teďka shodím, a vy tu uhoříte. Pak na policii vypovím, že jste za mnou šli, napadli mě a já se s váma utkal. Jenže při boji spadla lampa do pilin, já si chtěl zachránit holej život, a vy dva jste mezi tím uhořeli.“
       
Mezi tím, co Prádlo žvatlal, se Lojzovi povedlo uvolnit uzel na poutech. Nenápadně tahal za ten můj, až taky povolil.
       
„To je všechno tak hezky vymyšlený, Prádlo,“ pravil neohroženě Lojza, „až je škoda, že ti to nevyjde.“ V tu chvíli prudce vstal, a skočil na Prádla. Ten to nečekal, zatvářil se překvapeně a než stačil střelit, chytil ho Lojza za ruku a Prádlo střelil do stropu. Mezi tím jsem se vymotala z provazů, tasila nůž, kterej ležel na stole a skočila na Prádla, abych ho pobodala a znemožnila mu útěk a my mohli běžet na Starou Věž.
       
Přetahovali jsme se. Prádlo zalitoval, že ty dva hromotluky poslal pryč – nechtěl mít svědky. Jak jsme se přetahovali, drcli jsme do stolu, kde byla lampa. Spadla do pilin a začalo to tam hořet.
        
„Udusíme se!“ řval Prádlo. Měl recht, bylo tam jen jedno malý okýnko plus dveře, který zamknul.
       
Jenže já a Lojza jsme bojovali. Prádlo byl sice starší, ale byl silnej a navíc nebyl po nakládačce, takže ho každej pohyb nebolel. Nakonec se Lojzovi povedlo pistoli mu vzít. Byl to bubínkovej revolver.
       
Ani nevím, jak se to to stalo. Bodla jsem proti Prádlovi, zazněl výstřel – a Prádlo podivně ztuhl. Přestal klást odpor. Pokoušeli jsme se ho probrat, ale bylo po něm.
       
„Ježkovy voči, my ho zabili!“ vydechla jsem.
        
„Žádná škoda ho neni,“ chlácholil mě Lojza, „ale teďka jsme opravdu vrazi.“ Bezradně jsme po sobě koukli. Ano, byla jsem v mnoha bitvách a boss fightech, ale pokaždý to bylo takový… no, že po mě nešel místní zákon a místní podsvětí dohromady. Štvancem jsem poprvý a ještě navíc s Lojzou.
        
„Musíme pryč, nebo se udusíme…,“ huhlala jsem. Skutečně, oheň nabíral grády a navíc hrozně smrděl. Bouda byla vlhká a do toho jsem slyšela, jak venku prší, takže zřejmě Praha popelem nelehne, ale udusit se můžem.
       
Šacovali jsme Prádla. Lojza vzal jeho revolver plus náboje, co u něj našel, a hlavně klíč. Jenže to už vzduch byl pomalu nedýchatelnej. Z posledních sil Lojza odemkl, vyvalili jsme se ven, chrchlali, zvraceli. Došli jsme pod most, a dál jsme nemohli. Svalili jsme se do houští.
       
Když jsem se probrala, bylo ráno a světlo. Bouda neshořela celá, jenom část. Ochomejtali se tam zvědavci a strážníci. Rychle jsem vzbudila Lojzu. Pod mostem naštěstí bylo sucho, tak mi ani nebyla zima. Ale i tak to nebylo příjemný probuzení.
       
„Rychle,“ řekla jsem, „museli přijet teprv před chvílí. Padáme odsud,“ Lojza vypadal, že absolutně nechápe, kde je a kdo je.
       
„My… my ho zabili…,“ vykoktal, „bylo to v sebeobraně…“ byl uplně bílej jako křída a vypadal, že má hlad. Já taky.
       
„Musíme do Starý věže…,“ vysvětlila jsem mu, „tam mám tu… věc, co nám pomůže se odsud dostat, aniž by u toho někdo umřel,“ teda doufám. Nikdy jsem neteleportovala nekouzelnýho člověka, tak doufám, že to oba přežijem... a taky doufám, že to přežije věž, protože kdyby prásknutí „dveřma“ bylo dost silný, může u toho zařvat nejen věž… ale klidně i celá tadle planeta. A to bych nerada, i když to tu stojí za velký kulový.
        
„Nejdřív musíme za Tončou,“ rozhodl Lojza, „vysvětlit jí, jak to bylo.“
       
„Jo, ale co když nás práskla? Žárlila a nenáviděla mě. Navíc jsi se od ní nenechal svést, jak by si býval byl Prádlo přál.“
       
„Neboj, vona nás nepráskne,“ usmál se na mě Lojza, „vona ne.“
        Souhlasila jsem. Konec konců, nebydlela zase tak daleko a navíc to bylo po cestě k věži. A jídlo taky nějaký mít mohla. Nějak jsme se vymotali z houští a jakýmsi zázrakem se proplížili na most a unikli tak strážníkům – ačkoli ty měli plný ruce práce s ohledáváním mrtvoly Prádla.
       
Došli jsme k Tonče. Lojza zaklepal. Tonča otevřela. Z jejího výrazu se nedalo nic vyčíst. Bohužel ve tvářích jsem se nikdy čít nenaučila a telepatie a čtení myšlenek mi nikdy nešly, takže jsem netušila, jestli má něco za lubem.
        
„Tončí…,“ řekl Lojza a z toho tonu bylo vidět, že ji kdysi měl hrozně rád, „jdem… jdem se rozloučit a taky ti vysvětlit, jak to bylo.“
       
„Ano… pojďte dál,“ pravila bezbarvým hlasem Tonka, „dáte si něco k jídlu?“
        Dali jsme si. Měla chleba a škvarky plus vodu, tak jsem to do sebe nasoukala. Mlčky jsme jedli. Tonča vypadala, že je v depresi. Ale ona tak vypadala furt, tak jsem si z toho nic nedělala.
       
„Zabili jste Housku?“ zeptala se pak.
       
„Nezabili,“ řekl Lojza, „ale proto tady nejsme. Já a Žanina se jdeme rozloučit. Odcházíme z Prahy, galerka po nás jde a chlupatý taky. Tonko… já tě měl hrozně moc rád. Ale Žanina… Žaninu mám radši.“
       
„Jo… to nic jsem holt zlá ženská,“ slzela Tonča, „zasloužíš… si víc,“ nešlo jí to přes pusu.
       
„Dík, že jsi nás nepráskla,“ dodal s úsměvem Lojza, „jak chtěl Prádlo. Věděl jsem, že ti můžu věřit.“
       
„Přesně,“ usmála jsem se i já, „každá jiná by hnedka šupajdila na policii a mstila se tak bejvalýmu a jeho nový holce. Tak, dík za to jídlo, ale myslím, že půjdeme.“
       
„A kde je Prádlo?“ zeptala se Tonča. Něco se ve mně při tý otázce napjalo, Lojza taky začal vypadat nesvůj. Není divu. Musíme s barvou ven.
        „No, to je ta potíž,“ koukl na mě a já na něj a pak na Tonču, „je po smrti. Pokusil se nás zabít…“
        Já si povzdechla: „Jo. Ta jeho bouda vyhořela. My dva… bojovali jsme s nim. A potom…,“
        
„Po tom co?“ ozvalo se najednou ze skříně. Já i Lojza jsme nejdřív málem dostali infarkt, ale pak se vymrštili na nohy a nabrali směr dveře, ale ty se otevřely a stál tam malej hubenej komisař plus dva strážníci. Ze skříně vylezl prostřední komisař a zpod okna vstal další strážník.
       
„Před tím jste ho zabili!“ zakvílela hystericky Tonča, „já tam byla! Šla jsem ráno za Prádlem, jak jsme se domluvili, ale von… von tam byl mrtvej! Vy dva nikde!“ ječela, bulela a zčala smrkat. Divila jsem se, jak tak malej nos vydá tak velkej kravál. Zmateně sem zírala střídavě na ni, na ty dva komický vyšetřovatele a pak na Lojzu.
       
„Tak… tys nás práskla…,“ řekl. Nikdy, ani za několik tisíc let, nezapomenu na ten tón, kterým to řekl a na pohled v očích, kterej v tu chvíli měl. Zrada, bolest a žal v nejryzejší podobě. Zažila jsem už několik pastí a zrad, ale nikdy to nebylo tak prostý a zároveň hluboce zraňující.
       
„P… promiň“ zakvílela Tonča, „Lojzo, odpusť… já sem tě nechtěla prásknout,“ sesunula se na židli a brečela.
        
„Jak to, nechtěla?“ vyjela jsem na ni, protože sem začala mít dojem, že bych se taky mohla projevovat a né tam civět, „voba si nás práskla! Si jen žárlivá a hnusná ženská, nic víc!“ nadávala jsem. Todle je peklo, opravdu. Nasupeně sem na ni zírala a byla připravená k boji.
       
Prostřední komisař vyšel ze skříně, zapálil si cigaretu a dal se do vysvětlování.
        
„Jakmile slečna Janů zjistila, že Prádlo je po smrti, zburcovala policii. Pan rada jel omrknout místo činu, ale dorazili jsme pozdě a vrah, nebo vrazi, nikde nebyli. Náš nejmladší kolega, jakožto znalec galerky, odhadl, že se vrazi – dle slov barmana ze Špinavý Díry a slečny Janů, Lojza a slečna Žaneta – budou chystat opustit Prahu. Jak tak ale znaj Lojzu, tak věděli, že mu to nedá a půjde se rozloučit s bejvalou milenkou.“
       
„Tak jste si tu na nás počkali,“ vydechla jsem a musela se opírat o věšák, „ježkovy zraky.“ Pak promluvil malej hubenej komisař.
        
„Smrt Housky zavinil Prádlo, to víme. Ale jelikož jste zabili Prádla, musíme vás sebrat. Jménem zákona…,“ nedořekl. Lojza ani já nejsme z těch, co by se zahnaný do kouta vzdávali. Já vzala věšák, roztočila ho a použila jako halapartnu. Srazila jsem malýho hubenýho komisaře na zem, mezi tím Lojza vystřeli do stropu, trefil lustr, ten padl na zem a tak tak minul prostředního komisaře. Tonča začala ječet. Strážníci pískat na píšťalky, prostřední komisař řval to svoje „Jménem zákona!“ no bugr to byl šílenej.
        
Lojza pak zvrhl stůl na strážníka, co stál pod oknem a vyskočili jsme ven. Strážník bojoval se stolem, a když prostřední vyšetřovatel vyskočil z okna, spadl na stůl a rozlomil ho. Všude se ozýval řev a pískání na píšťalky.