Kapitola 6  - Je to past!

        V těžkejch myšlenkách jsem se dovlekla do Špinavý Díry a zasedla ke stolu. Jako vždy tam byl čoud, šero, smrad a spousty lidí, ale všichni vypadali tak nějak… napjatě. Když jsem procházela, lidi tichli a koukali na mě. No… smrt Robina Housky zamávala všema. A všichni ví, že byl u nás. Ale kdo jim to řekl? Že by Prádlo špehoval kolem? Nebo se ten malej hubenej posmrkávající komisař potuloval tady, vyptával se a nějak se prořekl, že jsme podezřelý? Každopádně jsme podezřelý a je to dost nepříjemný. Furt jsem měla za to, že v tom má prsty Prádlo…
        
Prádlo nikde nebyl, ale Lojza taky ne. Minuty se vlekly a mě se začínalo dělat těžko: proč tady sakra nefungujou mobily nebo osobní lokalizátory, nebo magický hledání osob pomocí orákula? Nic z toho a když jsem se na Lojzu urputně soustředila, tak jsem nejen vypadala, jako když chci snést vejce velikosti camrálu, ale taky se mi dělalo blbě, protože kouzlit se tu nevyplácí. Prostě, je to jako byste se pokoušeli rozdělat oheň ve vakuu.
       
Místo Lojzy se tam po chvíli objevil Prádlo. Aspoň nějaká odpověď, ale dost nepříjemná.
       
„A hele koho to tu máme!“ zahalekal na uvítanou, „naší Žaninu!“ Jak tak zahalekal, lidi ztichli, do toho jen hlasitě krákoral jukebox, ale já zahlédla, jak pomocník barmana vytáhl šňůru ze zásuvky, takže bylo ticho. Lidi mlčeli a vejrali na mě a na Prádla. Vstala jsem.
       
„Nazdar bazar, Prádlo. Jsi zrovna na odchodu?“
       
„Nemyslím si. A co ty? kdepak máš Lojzu? naposledy jsem ho viděl s Tončou,“ já pokrčila rameny.
       
„Jestli si myslíš, že mě nasereš…“
       
„Ne já tebe ne, děvče,“ řekl, „ale ty jsi nasrala všechny! Kvůli tobě celá galerka pujde ke dnu. Víš, co našli? Tvůj šátek! A u koho to našli? A hlavně, proč máš na hlavě Lojzův šátek?“
       
„Ten můj nevím kde je, naposledy jsem ho měla před tím, než od nás Robin odešel… kurva…,“ ruka mi vyletěla k puse. Pozdě. Pozdě. Narafičil na mě past.
       
Paměť mi najednou začala pracovat na plný obrátky jako železniční píst. Houska mává rukama, padá, chytá se věšáku u zrcadla, cpe si do kapes mince… a mezi nima…
       
„Můj šátek… on mi ho… on mi ho vzal, když spadnul na věšák!“
       
„Tak spadnul na věšák!“ vykládal Prádlo a smál se, „každej ví, že chudáka Robina Housku tahle Cikánka očarovala! A ten den, co k nim šel, se ji pokusil svést, ale žárlivec Lojza a tahle špína ho zabili a odtáhli na hatě!“
       
„To není pravda,“ hájila jsem se. „Ani nevím, co to hatě je, to slovo je divný a netuším, co to tak může bejt, tak jak sem ho mohla vodtáhnout někam, co ani nevím, co je?“ ale už jsem cítila, jak se do mě zabodávaj pohledy ostatních. „On jen přišel, řekl že nebude rušit, spadnul na věšák a odešel, ale proč bral šátek, to nevím“, dokončila jsem kulhavě. Prádlo udělal „c-c“ a zavrtěl ironicky hlavou.
       
„My ho fakt nezabili!“ rozhodila jsem bezradně rukama, „fakt ne!“ Bylo to blbý, hodně blbý. Nejsem schopná udělat ani jedno kouzlo, žádnou zbraň, metač plasmy nebo blbou protopušku tu nemám, Cikáni, co by mi mohli pomoct, jsou bůhvíkde a Lojza… Lojza bude někde s Tončou. Jestli se proti mě spikli, tak sem skončila a už niky neuvidím rodnou sopku.
       
„Vo vrahy tady nestojíme…,“ řekl jeden přihlížející a vytasil nůž.
       
„A je nám jedno, že jsou to holky,“ dodala nějaká ženská s kloboukem, co připomínal ovocnej talíř a z deštníku najednou tasila kord. Vyvalila jsem na ni oči jako na exota. Co přijde příště, pavéza?
       
„A taky je nám fuk,“ pokračoval  jinej cápek, „že jsi Cikánka. Voni až se Cikáni dozvěděj, co jsi udělala, tak budou rádi, že je po tobě.“
       
„Vy mě chcete zabít? Vy všichni tady?“ sípala jsem, „no to neni žádná férovka, asi tak devadesát na jednoho…,“ necouvala jsem ani neuhýbala, nebylo kam. Jeden  z nich se po mně ohnal pěstí. Já uhnula, a schytal to ten, co mu bylo jedno, že jsem Cikánka.
       
„Ty svině!“ vykřikl a pokusil se mě bodnout. Do toho se mě další pokusil chytit zezadu. vysmekla jsem se mu, přemetem jsem skočila na stůl, chytla se trámu a skopla ho. Padl na ostatní a jako kuželky se svalili. Všichni začali ječet. Prádlo takticky ustupoval za bar. Já se snažila dostat ke dveřím.
        
Skočila jsem na někoho, odrazila se, saltem skočila na další stůl. Dva se mě pokoušeli chytit, vykasala jsem si sukni a otočkou je skopla. Zarachotily židle, do kterejch se svalili.
       
„Vždyť je jenom jedna!“ ječel někdo. „Nás je asi deavdesát!“ neměla jsem čas je počítat. Už jsem byla skoro u dveří, když po mně někdo hodil sklenici. Já to neviděla, praštila mě zezadu do hlavy.
       
„Uch… udělala jsem, svalila se a pořádně si natloukla. To mě už několikery ruce chytly za ruce, vlasy a kolem pasu a táhly doprostřed místnosti.
       
„Ty hnusná vražedkyně!“ ječeli. „Skončila jsi!“ někdo mi dal pořádnou ránu do obličeje, druhej kopanec do žaludku. Drželi mě za ruce, až jsem měla dojem, že mi je urvou. Pak mě obě ruce zkroutili, já viděla nůž. Sebrali mi ho z opasku.
       
„Dost!“ řekl Prádlo. „Nechte toho, chováte se jako lůza,“ nechali toho a ztichli. Bylo slyšet jak chrchlám a chroptím.
       
„Žanino,“ pravil Prádlo, „jsem schopen svědčit ve tvojí nevinu. Vzít tě pod svojí ochranu,“ sklonil se ke mě. Ty dva, který  mě drželi, mi pomohli vstát. Teď jsme stáli tváří v tvář s Prádlem. Zuřivě jsem se na něj skrz rozcuchaný copánky zírala.
       
„Ty máš na víc, než být… spodina. Můžu ti k tomu pomoct. Nikdo ti nebude ubližovat. Už nikdy. Jen jedno po tobě chci… řekneš chlupatejm, že Housku zabil Lojza,“ bylo ticho, bylo slyšet jen jak vrzly dveře. Nějakej pozdní návštěvník, další svědek mojí popravy.
       
Plivla jsem mu do obličeje.
       
„Nikdy,“ řekla jsem zřetelně, i když to přes rozbitou pusu šlo blbě, „Lojzu nepodrazím.“
       
„ŽANINO!“ zvolal Lojza.
       
„LOJZO!“ ječela jsem. Mezi galérkou to zašumělo, někdo překvapeně vykřik, jako by do místnosti vtrhla žirafa. Lojza se probíjel mezi lidma.
       
Ty dva mě pustili. Padla jsem na zem, Prádlo poodstoupil a tvářil se zhnuseně. Slyšela jsem zvuky rvačky a trhající se látky. A jéje. lehce pomuchlaný Lojza přistál vedle mě na zemi a začal mě objímat.
       
„Žany, moje Žany…,“'
       
„Lojzo… my tu umřeme,“ ujelo mi.
       
„Jo, ale lehko se nedáme,“ to mi trochu dodalo odvahu, Vstali jsme a opřeli se zády o sebe. Lojza vytáhl vystřelovací nůž. Já jsem sáhla pod sukni a vyndala další nůž.
       
„Co?“ podivil se Prádlo a zíral na nůž, jako kdybych vytáhla nafukovací člun.
       
„Vždycky mám záložní zbraně a záložní rezervní zbraně,“ pokrčila jsem rameny.
        Stáli jsme zády k sobě, já a Lojza, a proti nám zbytek světa.
Mohlo se stát cokoli. Mohli se na nás vrhnout a rozcupovat nás jako papírový kapesníky a rozmetat po zdech jako hnůj. Nebo jsme je my mohli rozsekat na kousky a rozdupat, popřípadě by nás všechny moh pohřbít rej meteoritů, kdyby ovšem nějakej byl. Ale nic z toho se nestalo.
       
„Prosim vás, nechte toho!“ ozval se najednou ráznej, i když trochu poděšenej hlas. Lidi ztichli, ale pak zase zašuměli.
       
„Lidi, neblbněte sakra,“ davem si to probíjel barman, „snad je nechcete zabít!“
       
„Barman ex machina,“ zahučela jsem směrem k Lojzovi, ale pochybuju že chápal, co jsem řekla. Lidi začali bručet a obvinovat nás z hroznejch zločinů.
        
„Tady se prostě zabíjet nebude!“ pokračoval barman. „Mám to tady na starosti a nerad bych, aby se v mý hospodě vraždilo! To nám to tady chlupatý rovnou zavřou a celá galerka pujde ke dnu. Nic takovýho!“ lidi se furt vymlouvali, mávali nožema a kordem, někdo dokonce urvanou nohou od židle. Prádlo mlčel a vypadalo to, že vymýšlí narychlo plán B, protože nechtěl, aby hospodu zavřeli a galerka šla ke dnu. Něco pošeptal jednomu hromotlukovi s jizvou, co stál vedle něj. Pak jsem neměla čas je sledovat, protože mě pár lidí chytlo za jednu ruku, Lojza pevně držel tu druhou. Měla jsem za to, že mě roztrhnou. Zase. Očividně si v trhání lidí libujou.
       
„Ven!“ hulákal barman, „vyhoďte je ven a vopovažte se je odkráglovat před hospodou! To by byl stejnej průser, jako kdybyste je odkrouhli tady!“
        Dav začal hučet, chtěli za každou cenu někoho zlynčovat, bylo jim uplně jedno, jestli to budu já, Lojza nebo třeba Prádlo. Bučeli a kdyby mohli, házej po nás popcorn. Takhle házeli vajgly a nějaký drtky.
        „VEN! HNED!“ ječel barman.
        No, peklo. Sice nás nechali jít, ale před tím nás stihli zbušit. Nic dramatickýho, dejchat a chodit jsem mohla a Lojza taky. Vypadli jsme ven z hospody, doslova, na chodník Shodili nás na zem, a já si natloukla, protože jsem narazila zrovna na nějakej šutr. Nechali nás tam a pak s nadáváním zavřeli dveře a zase začali dělat poklidnej kravál.
        Nikdo tam venku nebyl, teda,  jen nějakej hromotluk, co chcal na zeď a vypadal hodně ožrale. Pak se sesunul na zem a chrápal.
        „No, super…“ hodnotila jsem zranění a sbírala se. Měla jsem monokl, z nosu mi tekla krev, kapala do výstřihu a na triko – vypadalo to, jako by mi nos při nejmenším amputovali, kolik z toho bylo krve – a myslím, že záda, žebra a nohy taky budou vypadat pěkně. Oblečení jsem měla potrhaný. Lojza oproti tomu vypadal sexy zdrchaně. Šrám na čele, pramínek krve z pusy a lehce natržený obočí. Je taky možný, že víc ran jsem schytala já, protože prostě mě ty lidi nemaj rádi. Nebo mám sklony vypadat blbě.
        Každopádně, byli jsme venku, sípali a  kašlali. Pokusila jsem se cípem sukně setřít krev z nosu a pusy, ale docílila jsem toho, že jsem si krev rovnoměrně rozmatlala po celým obličeji.
        „No ty vole…“ nejvyšší čas zamířit do Starý věže,
        „Musíme utéct…“ oddychoval Lojza a masíroval si žebra, „z Prahy. Půjdou po nás chlupatý. A galérka. Schováme se někde u Cikánů a pak se uvidí, třeba za hranice, nebo budeme žít ve vyhnanství někde na vesnici…“
        „Ne, Lojzo,“ zarazila jsem proud jeho ideálů, „my teď musíme do Starý věže. Mám tam něco… něco schovaný.“
        Lojza ožil: „Nějakou zbraň? Nebo cikánský kouzlo?“ já si povzdechla. To by bylo na dlouhý vysvětlování.
        „Něco lepšího. Musíme se tam dostat co nejrychleji. Hm, ale jako první bych uvítala nějakej kohoutek s vodou, protože ta krev se sráží a je docela nepříjemný, jak to táhne.“
        Sebrali jsme se z podlahy a šli jsme. Cestou jsme našli na takovým náměstíčku pumpu, tak jsme se aspoň omyli. Byla sice noc, ale nechtěli jsme budit pozornost třeba u hlídkujících strážníků nebo kolemjdoucích. A vůbec, nemám ráda když mám všude napatlanou krev. Když to tuhne, je to hodně nepříjemný, a když se to loupe tak taky.
        „Musíme tady přes ten most a pak už to nebude daleko,“ řekl Lojza, když se před náma vynořila temná silueta masivního železnýho mostu nad řekou. Doufám, že nás udrží, protože když tamtudy přejel noční vlak, dělalo to hroznej rachot a celej most se klepal jako v posledním tažení.
        Šli jsme a drželi se za ruce. Krev mi z nosu už netekla, ale nos zatraceně bolel a zuby se mi tak divně viklaly. Ne jako že by vypadly, ale byly prostě nestabilní. Zejtra budu mít čelisti pěkný, jojo.
        Když jsme byli asi v půli mostu, viděli jsme, jak nám někdo blokuje cestu. Byla tam tma jako v pytli, tamní lampy nestály za nic a navíc byly docela daleko. Sice bylo hezký, jak se zrcadlej v řece, ale scenerii moc neosvětlovaly. Proto jsme si taky mysleli, že ten na mostě je nějakej pozdní chodec, co jde z hospody nebo ponocnej nebo něco takovýho a šli jsme klidně dál.
        Když jsme byli skoro u toho člověka, oba jsme se zastavili. Tajemná postava rozpřáhla ruce, v jedné měla hůl.
        „NEPROJDETE!“ zahulákal ten někdo  teatrálně, až se most zachvěl.
        „Prádlo!“ vykřikli jsme s Lojzou současně. Jenže v tu chvíli mě někdo zezadu praštil do hlavy, takže poslední, co jsem viděla, byl cápek s jizvou, kterej zřejmě odposlech, kam jdeme a pak to řek Prádlovi. Kurvadrát.