Kapitola 5 - Jménem zákona

        Druhý den jsem furt neměla nalezený místo, odkud by se dalo odejít. Nejradši bych vypadla hnedka, ale Cikáni se nikam nechystali a co s Lojzou, nechat ho tady nemůžu. Tak jsem celý den brousila po Praze s virgulí jako totální magor a zoufale hledala místo, kde je silná energie a daj se tam otevřít dveře do pryč.
        Cítila sem, cítila, že tam ta věž někde je. Jenže věží tady bylo fakt plno. Věže s hodinama, věže na barácích, věže s kostelama… nedivila bych se, kdyby o Praze někdo říkal, že je stověžatá. Možná, že ta věž, o který byla řeč, ještě ani nestojí. Třeba ji postavili po válce, ve který zařvu jako první… 
        Věžový město jsem měla projitý křížem krážem, ale furt jsem měla za to, že mi něco uniká.  No co, večer zajdu do Špinavý díry a poptám se po nějaký divný věži.
       
Jenže večer k nám zašel Robin Houska. Byla jsem u Lojzy a vykládala si s nim nějaký nesmysly – on pořád snil o lepším životě někde jinde, ale kdybych začala žvanit o plážích a mořských ostrovech, odkud pocházím a o naší sopce, tak by myslel, že mi hráblo ­– a v tu chvíli přišel Houska.
       
„Robine, co ty tady?“ zeptala jsem se ho.
       
„Jdu náhodou kolem a napadlo mě se stavit,“ pravil, „mám tady todle,“ tasil nějakou láhev s průzračnou tekutinou.
       
Zanedlouho jsme byli celkem slušně pod parou. Večer v Díře se rušil, a my hráli karty a děsně u toho rámusili. Nakonec se Houska zvedl, že už pujde, že mu hraní karet beztak nejde. Vzal láhev, kde toho byla polovina a hrabal se ze židle. Udělal dva tři kroky a svalil se přímo na věšák.
        „Pardon, pardon…,“ vykřikoval a omlouval se, „já du… já du…,“ mával zběsile rukama. To on dělal pořád. Sbíral se, my sbírali jeho, on sbíral rozsypané drobáky a my mu pomáhali.
       
Když za nim zaklaply dveře, nechápavě jsem koukla na Lojzu a rozhodila rukama.
       
„WTF? teda, chci říct, co to mělo znamenat?“
       
„Von je Robin už takovej,“ odpověděl Lojza, „je hodně jednoduchej. Klidně si obleče botu na hlavu a šátek na nohy a jde takhle ven. Je to smutnej případ, ale už je takovej od narození.."
        Přešla
noc, byla to hodně hezká noc. Jenže ráno už tak hezký nebylo.
       
„Jménem zákona, otevřete!“ ozvalo se bušení na dveře, „policie!“ Lojza tak nějak ze zvyku vyskočil v polospánku nahatý z postele k oknu, pak si ale vzpomněl, že v poslední době seká dobrotu, tak si šel vzít kalhoty. Bušení sílilo.
       
„No jo, už jdu, už jdu!“ volal. „Žanino, vobleč se!“
       
„Vydržte, musím se oblíknout!“ zahalekala jsem na policisty, „a ty dveře nejsou vod toho, aby se do nich třískalo. Sou docela křehký a na nový nemáme!“ bušení ustalo.
       
„Jo… pardon…,“ když jsem se nějak oblíkli, nemohla jsem zaboha najít šátek, takže Lojza mi půjčil alespoň ten svůj, šli jsme otevřít.
       
Stáli tam tři vyšetřovatelé, vypadali komicky a tvářili se spravedlnostichtivě. Nejstarší byl velkej a tlustej, druhej byl menší a tak akorát, a třetí malej a hubenej, co mu furt teklo z nosu (pozn. aut.: ne, nejsou to ti, kteří si myslíte, že jsou, ačkoli by to oni být mohli). Vpochodovali dovnitř, jako nápadníci z pohádky, jeden po druhém. Nebyli umounění a nic netáhli – asi proto, že to byli lidi z lepší společnosti, a ty mají na nošení věcí chudinu. Měli nóbl obleky a buřinky, a ten tlustý měl hrozně nakroucené kníry, jako by se účastnil soutěže o nejnápaditější knír. Když smeknul, měl hlavu plnou hustejch vlasů, zatímco ty dva další se nacházeli ve stádiu různé plešatosti. Všichni tři si zapálil a v Lojzově bytě se brzo nedalo dejchat a sotva jsme na sebe viděli.
       
Představili se, ale já si stejnak ani jedno jméno nezapamatovala. Důležitý bylo, že ten velkej tlustej byl policejní rada a vedl je.
       
„Čím vděčíme za tu návštěvu, pane inspektore?“ zeptal se uctivě Lojza, očividně si těch tří vážil. Nevypadali zle, ale autoritativně, ale jako tak správňácky autoritativně.
       
„Vy víte proč, Alois!“ snažil se ten nejmenší působit přísněji, než ty dva zbylí, „a taky nám to řeknete!“ Lojza vypadal upřímně zmaten.
       
„No… to opravdu nevím, pane inspektore!“
        
„Nejsem inspektor, já jsem vrchní komisař!“ odsekl malej, „mohl byste si to za ty roky zapamatovat!“ Lojza trhl hlavou, jako že si to pro příště zapamatuje, ale bylo mu to upřímně šuma fuk.
       
„Když to, co se stalo, nevíte vy,“ řekl ten prostřední, co vypadal nejvíc lstivě, „tak to budeš vědět ty,“ koukl se na mě a vykulil oči. On je pořád kulil, když se na něco ptal.
       
„Pardon, pane strážvedoucí, my si tykáme?“
       
„Nejsem strážvedoucí, nic takového neexistuje! Jsem vrchní komisař.“
       
„Taky?“ podivila jsem se, „a neplete se to?“ ty tři se po sobě podívali.
       
„Tak podívej se, slečinko…,“ začal prostřední, ale já zvedla obočí.
       
„Tak tedy… podívejte se, slečinko…,“ opravil se, „včera se našla opodál na hatích mrtvola…,“
       
„Hatích?“ nechápala jsem, „to je slovo? No, pokračujte…,“ prostřední se po mně znechuceně podíval a pokračoval, „ano, na hatích, se našla mrtvola. Mrtvým byl váš přítel Robin Houska.“
       
„KTEREJ HAJZL MOHL ZABÍT TAKOVÝHO NEVINNÝHO KLUKA?!“ zařval z ničeho nic Lojza, až jsme sebou trhli a já s malým komisařem jsme se na zlomek vteřiny objali.
       
„Na to se ptáme my vás,“ zeptal se po chvíli pan rada, když si utřel zpocenej obličej kapesníkem, „protože vy dva jste poslední, kdo s ním mluvili.“
       
„No my byli tady spolu,“ vykládala jsem, „můžu nám to dosvědčit,“ ty tři se po sobě podívali s takovým smutným výrazem, asi měli za to, že jsem hrozně tupá.
       
„Nic na nás nemáte,“ pravil Lojza a ochranitelsky mě objal, „ani na mě, ani na Žaninu.“
       
„Zatím ne,“ řekl rada, „zatím ne. Ale ona se pravda ukáže.“
       
„Dřív či později,“ přidal se prostřední.
       
„A pak spadne klec!“ pohrozil nejmladší a snažil se zase se chovat jako kabrňák, i když jsem mu to už nevěřila.
       
Odcházeli. Lojza se lehce uklonil, já jsem zvedla ruku s vulkánským pozdravem. Ten nejmenší se ještě ve dveřích otočil, dle vzoru prostředního komisaře vykulil oči, pohrozil nám prstem a zavřel za sebou.
       
„To je zlý… hodně zlý…,“ řekl Lojza.
       
„My mu nic neudělali, jediný, co se mu tady stalo bylo, že hodil držku u věšáku, ale pochybuju, že by na následky toho umřel.“
 To bylo krajně nepravděpodobný. Bezradně jsme po sobě koukli.
       
„Něco mi řiká,“ řekl drsně Lojza, „že v tom má prsty Prádlo.“
       
„Taky mě to hnedka napadlo,“ přitakala jsem, „jenomže proč by ho zabíjel, co by z toho měl…,“
        
„Moh si třeba utahovat z jeho… no, víš, z čeho,“ naznačil. Věděla jsem.
       
„Asi jo, a jestli byl ožralej, tak se neudržel a sejmul ho.“ Domluvili jsme se, že večer zajdeme do Špinavý díry a konfrontujeme Prádla.
Přes den jsem sháněla teleportační místo, kdyby se to v Díře nějak vymklo z rukou. Už se tam na to místo dopravíme, nějak.
       
A povedlo se! Povedlo se. Byla to taková celkem vysoká věž na nároží na docela viditelným místě. Ale nikdy jsem tamtudy nešla, bylo to docela daleko od míst, který jsem prohledávala. Původně jsem sehnala i mapu, ale jde to blbě značit místa, kde jsem byla, když neumím číst. Zeptala jsem se jednoho staršího pána, co venku seděl na lavičce, jak se jmenuje ta věž.
        „To je, děvenko, Stará věž,“ řekl a já si to jméno zapamatovala. Je tam. Magický dostatečně silný místo je ve Starý věži. Zahodila jsem virguli a šla do Díry, abych to nějak řekla Lojzovi, že vím, kam jít.
        Bude mě mít za magora a za cvoka, když ho vezmu do Starý věže, ale už na to nějak přijdu. Já nevím… v poslední době je do mě dost zamilovanej a vypadá jako takovej ten typ, co babám všechno žere. A ono to teleportování vytváří takový světelný a zvukový efekty, tak to by mi mohl uvěřit… pokud před tím neuteče.