04 - Špinavá díra

        Ten večer jsme se měli sejít v hospodě. Párkrát jsem v ní s Lojzou vysedávala. Jo, byli jsme i v jinejch putykách, ale takhle byla opravdu extrém. Jmenovala se Špinavá díra. Když jsem to tam viděla prvě, řekla jsem si - no ty vole, špína je zřejmě zdejším hlavním vývozovým artiklem.
        Měli jsme se sejít až v Díře, protože jsem si po vystoupení potřebovala trochu dáchnout a Lojza si taky potřeboval něco zařídit.
        Otevřela jsem dveře a do nosu mě praštil děsný puch. Jo. všechno tady smrdí, ale tohle byl extrém. Ten vzduch byl tak toxickej, že kdyby se namačkal na jedno místo, dala by se z něj vyrobit cihla. Co cihla, celej barák. Musela jsem se pořádně nalokat čerstvýho vzduchu, pak jsem teprv vkročila dovnitř, jako bych se nořila do nějaký podivný žumpy.
        Kravál tam byl, hudba hrála – no, spíš nějakej předpotopní jukebox vydával příšerný rámus – lidi zpívali, řvali, všichni do jednoho kouřili, chlastali a zase ječeli. Měla jsem dojem, že spolu ani nemluví, jenom řvou „uáááá“ a tím spolu nějak komunikujou. A všichni do jednoho byli podezřelí. Prohnaný ksichty, zloději, lupiči, prostitutky, pasáci… Všichni měli na hlavě nějakou tu hučku, pokud možno s co nejvíc ovocem, ženský byly nastrojený jako papoušci, včetně trochu opelichanýho peří. To na sobě mělo několik objemných ženských a vypadaly jako tlustý kuřata obalený peřím. Procházela jsem kolem a rozhlížela se. Špína, zápach, alkohol. Kolem si to proboxovali za hlasitého fandění nějací dva týpci. Vzadu nějaká macatá ženská mlátila takovýho hubeňoura a lidi kolem nadšeně ječeli a uzavírali sázky. Prostě dno společnosti. A někde dole na tom dně jsem já. Líbí se mi to.
        Došla jsem k baru. Objednávku jsem musela zaječet a ještě to několikrát zopakovat. Lidi, který seděli vedle, se mi pokoušeli pomoc a tak na barmana řvali, co si dám. Pak mi jeden z nich docela normálním hlasem řekl, že je barman nahluchlý.
        Kravál, co byl hudbou, přestal rámusit. Někdo začal zběsile troubit na roh, a pak toho nechal. Zapálila sem si cigaretu a kopla do sebe několik panáků nějakýho hnusu, co chutnal jako roztavený lepidlo. Možná z něj byl vyrobenej.
        V mírný opilosti se Špinavá díra začala jevit jako docela normální místo. Sice přes čoud nebylo skoro vidět, lidi se zanořovali a zase vynořovali, pajdali, mávali rukama, falešně zpívali, každý něco jiného, a zase řvali. Lojza nikde nebyl.
        Vedle mě se vybavovali dva cápci s nějakou ženskou.
        „Už jsi slyšela tu historku o tom psovi?“ zeptal se jí jeden, „a vo tý ženský s tím psem? No, hele, tak to sem jednou přišla uplně ožralá ženská, měla s sebou takovýho čokla...“ naštěstí jsem zbytek neslyšela, protože se ke mně přimotal nějakej totálně opilej chlápek, kterej byl oteklej a táhlo to z něj.
        „GHhh UUhh?“ řekl nějakou neznámou řečí.
        „?“ řekla jsem. Chlapík zopakoval co řekl a pak mi začal vykládat něco o bojových letadlech. Nebo to bylo o cirkulárce? Možná o polárním medvědovi: nebylo mu rozumět ani slovo, mával rukama a vydával zvuky. Napadlo mě, jestli není hluchoněmej.
        Konečně jsem zahlídla Lojzu. Odstrčila jsem mumlu stranou, on svoje příhody na měsíci začal vyprávět ženský, co stála vedle.
        „Hgghhhgg,“
        „Tě vidim, Rudo. Jak je?“
        „hhhggUUUbb“
         „Ty vole, to je dobrý. Co na to starej?“
        „HhuuuGGblbl.“
        „Sem řikala, že to nezvládne. Jo a už jsi slyšel tu historku o tý ženský a psovi?“ já to taky nezvládala, Mávla jsem na Lojzu, ale nebylo mě nejspíš vidět.
        Lojza si to vykračoval hospodou. Občas se zastavil, opřel se o zeď, na někoho zíral, rozhlížel se a pak popošel dál. Vypadal prostě… prostě že sem patří. Jako prdel na hrnec sem padne, ale… on byl prostě  jinej. Líbil se mi. Ostatní svým způsobem taky, ale on zářil. Jako když máte uhlí, no a to uhlí je dost užitečný, a v něm najdete diamant. Špinavej od uhelnýho prachu, ale zářící diamant. No a to byl on.
        Konečně našel, co hledal. Mě. Usmál se. Kravál a smrad byly najednou úžasný. Geniální. Tady jsme, dva vyvrhelové v nejhorší díře na světě.
        „Nazdar Lojzo,“ řekla jsem vesele, „tady je to jako v úlu. Ve vodpornym, páchnoucím, zeblitym, zesranym úlu. Super.“
        „To je. Vítej mezi pražskou galérkou,“ sedli jsme si ke stolu. Odněkud se vynořil barman, přinesl nám dvě piva a zase se zanořil. Chvíli jsme seděli a pili.
        „Skvělý šaty,“ pochválil mě Lojza, „si strašně hezká. Nikdy sem si o Cigánech nemyslel… že sou tak hezký. Nikdy sem Cikánku neměl,“ já na to nevěděla co říct. Měla jsem něco vypito a napadlo mě, že by bylo fajn říct Lojzovi pravdu.
        „Jsem napůl člověk, napůl drak,“ řekla jsem úplně normálním tónem, jako bych vykládala, že je tu hroznej smrad, „a nejsem z tohodle světa.“ No, tady je to asi normální říkat tydle věci, rozhodně je to lepší než ta historka o ženský a psovi.
         „Tó je zajmavý…“ přejel si rukou po obličeji. Jo. Opilost je svině. Nemyslím si, že by vnímal cokoli z toho, co řikám, páč ještě na někoho čeká…
        Dala jsem si další pivo, které se zhmotnilo na stole, a k němu ještě z mlhy trčela číšníkova ruka. Dala jsem mu na ní pár zlatek a doufala, že jsem nepřestřelila a nedala mu pětinásobek jeho ročního platu. Nic neříkal, jen se ruka zasunula zpátky a já na to zapomněla.
        Potom dorazil nějakej mladej kluk. Vypadal jako když neví, kolik je jedna a jedna a ještě do toho šilhal.
        „Nazdár, Lojzo! Sem tě dlouho neviděl,“ řekl a smál se jako šílenec, „kdes byl?“
        „V base. Rok za to že mě nachytali, jak dělám kasu.“
        „Jo vlastně. Hele a teď chodíš s Cikánkou místo Tonči?“ zazíral na mě, ale technicky mohl zírat i třeba někam za roh.
        „Jmenuje se Žanina!“ okřikl ho Lojza, „A ty se teďka sebereš a vodprejskneš.“
        „Já sem Robin Houska, madam Žanino,“ legračně se přede mnou klaněl, „esli chceš, dáme si panáka, esli ne, tak si ho stejně tak dáme. Číšníku!“ Číšník se teleportoval a přinesl s sebou tři panáky nějakého divně zbarveného patoku. Hodila jsem to do sebe a pomalu jsem začínala robinovatět.
        Robin chvíli ještě oxidoval u našeho stolu. Byla s nim docela sranda, jen byl strašně hloupý a opravdu retardovaný. Dělal nějakého poskoka nebo pomocníka, a kradl, kde se dalo. Moc se mu to nedařilo, ale nikdy neudělal nic strašnýho, takže byl vždycky přes zimu ve vězení, na jaře ho pustili, on se protloukal a pak zase dělal bordel a zase ho zavřeli. Tady takhle nějak podobně žili všichni. S Lojzou jsme se na sebe natulili. Vykládal, že až mě zavřou za krádeže a potulku, tak na mě počká. Jestli jsem mu to věřila? Nevím. Ale na 60 procent jo.
        Večer začal být poměrně zábavný. Hudba hrála, já a Lojza jsme tančili, no spíš tak nějak jako poskakovali na parketu, a místo jukeboxu sloužili chlápci s houslema, trumpetou a ještě nějaký další nástroje, co jsem neznala, ale kravál to dělalo neskutečnej. Raději jsem je o žádnou písničku nežádala, protože zdejší hudbu neznám. Je příšerná, ale když je člověk opilej, tak se dá. Plno fidlání a troubení. Pak zahráli něco, co měla bejt cikánská hudba ­– tedy aspoň to řekl Lojza, protože to vyřvával na celou hospodu, aby zahráli pro mě něco cikánskýho – tak jsem začala tančit, protože se to tam pro mě vylidnilo. Tanec to nebyl, spíš přemety a různá akrobacie, ale lidi byli unešení, ječeli, tleskali a bavili se. Jo, to známe, dneska mi fanděj a zejtra mi budou chtít uříznout hlavu.
        Konečně to cikánský rámusení přestalo, začali hrát zase něco necikánskýho a opět jsem se dala s Lojzou do tance.
        Potom se tam z ničeho nic zhmotnil Prádlo. Možná tam byl celou dobu, ale umně se skrejval ve stínech. Hudba sice furt hrála, ale Lojza se uprostřed složitého pohybu zastavil, takž jsem měla co dělat, abych to vybrala a nestrhla nás na zem.
        Kolem nás se to nějak divně vylidnilo. Já a Lojza jsme stáli v objetí, a proti nám se skvěl postarší švihák Prádlo. Lidi utvořili uličku, takže  jsme stáli jako kovbojové na divokém západě. Místo klubka větví a prachu se tam prohnal Robin  Houska, a pak zůstal v leže pozorovat dění.
        „Pěkný tanec, Žanino,“ řekl kupodivu místo nadávání a vyhrožování Prádlo. Až tak mě to konsternovalo, že jsem se nezmohla ani na slovo a jen jsem kývla a udělala: „Hh“.
        „Prádlo, prosím tě…,“ zjevila se tam Tonča, „…nech je bejt!“ Prádlo se ušklíbl, švihácky vyfouknul kouř (nebudu pořád připomínat, že kouřil. Prakticky nic jiného nedělal, kdyby neměl v hubě cigáro nebo doutník, pravděpodobně by zemřel, protože s cigeretama tak nějak koexistuje v symbióze) a s přimhouřenym okem na nás jízlivě zíral.
        „Jo, nech nás bejt, my ti za to nic neuděláme,“ souhlasila jsem s Tončou. Prádlo se na mě zašklebil. Vypadal skutečně jako elegán, ale hodně, opravdu hodně, zkaženej a špatnej elegán. Navoskovaný tenký černý knírek se zašklebil společně s ním. V tu chvíli bylo vidět, že má mezi zubama mezeru.
        „Nic vám dělat nebudu, Žanino,“ řekl mazaně, „jen tě hledám a chci s tebou mluvit.“ Já ztuhla.
        „Tak ke mě větříček donesl zprávu,“ pravil a  začal přecházet na místě, „že tě viděli, jak jdeš od Tončina baráku a neseš při tom kabelu s kasařským nářadím.“ Zapálil si další cigaretu a hodil mi pod nohy zápalku. Pokusila jsem se Lojzovi vymanit, abych  měla prostor k manévrování, ale marně. Zřejmě měl zapotřebí mě ochránit.
        „Chodím si po městě, jak chci a kam chci,“ vysvětlovala jsem, „a čertví, kdo co viděl.“
        „No, jenže jsem se pak šel podívat na půdu, a kasařský náčiní tam doopravdy nebylo,“ pokračoval a zřejmě se snažil vypadat jako detektiv, „takže co, Lojzo? Spíš s Cikánkou, která pro tebe krade? Sem netušil, že jsi tak hluboko klesnul.“
        „Takhle vo Žanině nemluv!“ prudce mě pustil, aby se s Prádlem porval. Jenomže jak mě pustil, tak jsem spadla na zem, že to vypadalo, jako by mě mlátil. Všichni kolem se rozesmáli a já se uchechtla, protože to bylo docela trapný a komický. Lojza mi pomohl vstát.
        „No ty musíš bejt ale ožralej,“ vysmíval se dál Prádlo. „a vona taky. Doufám, že se nebude válet ve svejch zvratkách, jako posledně, co Žanino? To byl pohled! Nechápu proč si tě Lojza odtáhnul domů,“ teď přestřelil a já mohla vrátit úder.
        „Sem tě viděla,“ zasípala jsem vzteky, „jak spíš s Tončou. Chudák holka. Ne proto, že jsi tak hnusnej, ale kvůli tvojí chloubě,“ on zesinal. Vyprostila jsem se z Lojzovi náruče a začala bavit drbů lačné publikum.
        „Chlubí se, jakej je kanec a kolik paniček vokrad,“ procházela jsem dokola vylidněným prostorem, „a zatím ho má asi takhle velkýho“ vytrčila jsem malíček, „a vydrží maximálně tak dvě minuty.“ Lidi kolem se začali smát a ukazovat si prstem – malíčkem – na Prádla.
       
Nebyla přímo pravda, že dvě minuty, mně to v tý skříni připadalo jako sto let, ale na svou obhajobu musím říct, že se rozhodně nijak nepředved.
          „Tak tys mě nejen okradla,“ zasyčel, „ale i špehovala?“ zněl výhružně. Smích pomalu utichal a já se začala bát, že vytasí kvér a na místě mě oddělá.
        
„Špehovala, jo, ale nechtěně,“ hájila jsem se, „a nekradla jsem. Kasařský náčiní je Lojzy.“
       
Teď na mě zírala celá hospoda. Bylo to divný, ale proto, že tu bylo ticho, a zdálo se mi, že někde vzadu barman i otevřel okno, protože sem proudil čerstvý vzduch.
       
Prádlo udělal výhružný krok mým směrem.
       
„Prádlo, nech ji,“ snažila se Tonča, „s Cikány si nezahrávej!“ Prádlo byl mazaný, na oko se vzdal.'
     
„Pravda. Kde je jeden čmoud, tam budou někde i další. My se ještě uvidíme, Žanino a Lojzo… Pohni se,“ chytil Tonču za ruku. Odcházeli.
        Hospoda se začala věnovat svým věcem, tedy kraválu, kouření, pití a zase kraválu a předstírání, že se nic neděje, ale všichni mumlali o tom, co se dělo. Radši jsme šli domů, protože se nám nechtělo, aby si na nás venku za pár hodin počkali nějaký Prádlovi bouchači.
        Došli jsme domů.
        „Myslíš, že máme od Prádla na nějakou dobu pokoj?“ zeptala jsem se Lojzy.
       
„Ne… znám Prádla. Něco vymyslí a to hodně brzo. Je to hajzl a nedivil bych se, kdyby se nás pokusil zabít…,“ pak mě prudce objal.
        „Žanino… ty si tak statečná… já mám vo tebe strach, takovej strach… Prádlo je všeho schopnej, musíš odsud utýct…,“
       
„Já uteču,“ zaskřehotala jsem, „ale s tebou.“ Oblíbila jsem si ho. Jeho pohled v očích, když mě zahlídnul, gesta a tón hlasu… poznám, když se člověk zamiluje. Já člověk nejsem, ale lásky schopná jsem. „Žanino, já tě mám rád…,“ objímal mě a líbal.
    Nakonec to byl pěkný večer.