3) Neideální idylka

        Za Lojzou jsem se vrátila celá šťastná a umouněná. Trochu jsem pajdala a nesla těžkou koženou tašku plnou krámů na páčení kas, zámků a paklíče.
        Lojza se taky odněkud vracel, taky byl umouněnej a táhnul žebřík. Začala jsem mít dojem, že mounění je tady nějaký národní zvyk. Většina lidí, který jsem potkávala, měla zamazaný oblečení, táhla nějaký krámy nebo vozík s krámama, nosila klobouky a pajdala. Ženský se hrozně malovaly a nosily barevný oblečení, krátký vlasy nebo drdoly. Některý byly taky umouněný. Nejspíš tady nevynalezli vodu. A taky mi všichni přišli, že jsou ožralí. Snad každý kouřil. Kouřily i děti. Starci, báby. Jistě, tabák nebo tak něco to asi vidělo jen z dálky, protože to hrozně smrdělo, ale to je celkem fuk. Musela jsem na ty lidi zírat jako nějaký exot, ale zašpiněné Cikánky si nikdo nevšímal. Někde musím sehnat jiný šaty, tyhle jsou na odpis.
       
Potkala jsem taky strážníka. Hlídkoval si to po hlavní a podezřele si mě měřil od hlavy k patě. U mých očí se zarazil, ale nic neřekl. Pak přešel ulici a zapálil si cigaretu.
        Takže u Lojzy. Byl zašpiněnej, táhl žebřík. Ty lidi tady fakt maj mánii s sebou nosit všechno možný. Kdyby to šlo, táhli by za sebou na dvoukoláku i barák.
        „Mam to,“ zaradovala jsem se, „a ty jsi mi nevěřil.“
        „Cikánům se nedá věřit…,“ nedořekl, složil žebřík, došel ke mě. Zíral na tašku jako na velikonoční poklad (to slovní spojení se mi zalíbilo). Koukl dovnitř, vytahoval ty verky a radoval se.
        „Žanetko!“ vykřikl radostně, objal mě a hopsal kolem dokola, „ty jsi holka zlatá!“
        „Jo, bylo to fakt dost hnusný,“ huhlala jsem přidušeně.
        Dal mi pusu do vlasů: „Ty jsi ta nejlepší ženská na světě!“ To mě potěšilo. Chlapi jsou někdy hrozný svině. Stačí aby se párkrát usmáli, pronesli lichotku a je ruka v rukávu.
        „Lojzo…“ vzhlédla jsem k němu. Ten úsměv. Ty zářící oči. Tonča je píča.
        Chvíli jsme se objímali. Teda, nikdy jsem neviděla nikoho tak štastnýho, jako tohodle chlápka. Hlavně jsem to cejtila. Cejtila, jak mě prozařuje jeho radost. To byla přímo extáze. Je to jako po pořádný dávce černýho písku. Eh... to je něco jako rudej písek, ale mnohem silnější. Droga je to.
        Nakonec jsme se od sebe odlepili. Vykládal, že jestli nemám kde bydlet, můžu se klidně na nějakou dobu zařídit u něj. S tím jsem souhlasila. Pak někam šel a já si taky šla zařídit svoje věci. Tak v první řadě potřebuju ty šaty, a pak najít nějaký místo s magickou energií, odkud se odteleportuju pryč. Protože když bych tady zůstala dlouho, rok a dýl, začne se ze mě stávat normální smrtelník, začnu stárnout a za pár desítek let umřu. Jsme hold na magii závislí. Občas někdo od nás takhle zmizí a já si nedovedla představit horší osud. Ale později mi došlo, že valná většina z nich takto zůstala dobrovolně.
        No, Praha… jo, slyšela jsem o tomhle místě a o tomhle světě, ale bohužel nevím, co přesně strejda říkal. Však si rozpomenu. Moje kouzelnický zařízení v krystalech nefungovalo, tak jsem musela po Praze běhat s virgulí a spolejhat na intuici.
        Jedno místo jsem našla v Kunratickým lese. Hned jsem ho prubla, ale bylo slabý a já se z něj nedověděla nic, než jen historii Prahy a Československa asi tak sto let nazad a sto led dopředu.
        Tady zůstat nemůžu. Za zhruba deset let se začnou dít hnusný věci a Cikáni půjdou  pod nůž jako první, společně se Židy.  
        Vrátila jsem se zpátky do města. Na hledání dalších míst jsem neměla ani trochu chuť, byla jsem naštvaná a hlavně jsem se ještě víc ušpinila, když jsem šplhala na strom, kde jsem energii zachytila. Tak nezbývá nic jinýho, než si trochu vydělat. Zkusím najít Cikány a přidat se k nim.
        Naštěstí se povedlo. Vegetili si to u maringotek, něco tam vařili a dělali rámus. Zkraje na mě koukali s podezřením, ale nakonec jsem je přesvědčila.
        ,,Jsem akrobatka a tanečnice", vymejšlela jsem si. Ale pohyb a akrobacii zvládám - sice né tak, jak bych si přála nebo by mi to šlo jinde, kde je magie - ale i tak z mejch salt a přemetů byli nadšený.
        "No výborně!" radoval se principál, "seženeme ti nějaký pěkný šaty, a odpoledne s náma můžeš vystupovat na pouti na Letný! Někdo jako ty se nám hodí." Neptali se na minulost, na to, odkud jsem. Což mi nevadilo, naopak.
        Tak jsem jim pomohla stěhovat jejich cirkusácký krámy na Letnou. Kupodivu jsme procházeli i přes čtvrtě, kde to vypadalo líp. Luxusní vily, luxusní činžáky. Tamní obyvatelé se na naše dvě maringotky ksichtili.
        Obyvatelé se od těch, co jsem potkala před tím, značně lišili. Byli načančaní, samozřejmě měli všichni klobouky, kouřili cigára v dlouhejch nástavcích, jezdili v automobilech a chovali se příšerně uctivě. Ale ne k nám, samo sebou. Pán, co byl schopen skládat poklony starý pani a pomoc jí přes přechod, na nás nadával a ta babka mu přizvukovala. Milá elegantní dáma, co kupovala svým dětem bonbony, na nás zahlížela jako na hnůj a rychle vedla děti pryč, jako bysme je snad chtěli unýst a angažovat na nosení krámů.
        Každopádně, nesmrdělo to tam, byly tam kavárny, odkud se linula libá vůně, velkolepé krámy s cedulema, kde bylo ozdobným písmem vyvedený, co se tam prodává, a vedle toho pro negramotný ještě obrázky toho, co se tam prodává. Zaujala mě houska.
        Takže ano, i v Praze jsou nějaký hezčí místa. Ale zřejmě ne pro každýho.
        Dorazili jsme na Letnou. No, narváno tam bylo. Lidi odložili krámy, co s sebou pořád nosili a vozili, a místo nich tahali deštníky, i když nepršelo, nebo hole, asi aby se jimi pak mohli v opilosti mlátit. Tady ty lidi fakt musej něco nosit. Kdyby měli prázdný ruce tak nevěděj, co s nima.
        Starý Cikán natáhl provaz mezi dvěma stromama a svolával lidi, aby se přišli podívat. Ostatní se motali kolem a připravovali šou. Dostala jsem šaty – sláva – ale cinkaly, zvonily, byly plný pentlí a penízků a člověk byl slyšet na sto honů. Nikdo by nevěřil, jakej kravál dokáže spáchat oblečení.
        Pak jsme začali kejklovat. Chodila jsem po provaze, dělala přemety, tančila u tyče na podiu, lidi se radovali, ječeli a Cikáni zářili. Peníze v klobouku přibývali. Mezi lidma jsem zahlédla i Tonču a Prádla. Ty dva sou snad spojený pupeční šňůrou. Nutno dodat, že Prádlo s sebou žádný krámy netahal a neměl ani deštník. Akorát vycházkovou hůl a na hlavě klobouk, ale to nebylo nic divnýho, protože klobouk tady měli všichni ostatní, krom Cikánů. Ty měli šátky.
       
Když bylo po vystoupení, koupila jsem si od Cikánů méně hlučný černočervený šaty, šátek do vlasů a náušnici a ty starý šaty jsem dala nějaký bábě. Tady se nikdy nic nevyhazuje, všechno zrecyklujou a pošlou dál. A když pro to nenajdou žádný využití, tak to prostě jenom nosej v rukou sem tam. Pak jsem se najedla, byly brambory s tvarohem, a šla zpátky k Lojzovi, protože byl večer. Našla jsem to dobře, můj orientační smysl je skvělej a navíc mě nějaký týpci svezli kousek na vozíku.
        Jídlo. To taky byla kapitola sama pro sebe. Tady se jí jenom brambory nebo chleba. A k tomu se pije alkohol. Zdá se, že ty lidi tady utrácej horentní sumy na chlast a cigára, ale aby si koupili nějaký pořádný jídlo, to ne. Co bych dala za stejk ze sněžného kolozubého gwerna... To je moje oblíbený jídlo, je to takovej věčně nasranej sněžnej muž z Gwernskejch ledovejch plání, ale chutná skvěle. Pokud teda nesežere on vás.
        Gwernové tady nejsou, zato se kolem poflakuje mraky koček a psů. Cikáni říkali, že zítra po vystoupení bude pes. Proč ne, lepší než chleba a brambory.
        Došla jsem k Lojzovi. Cestou jsem v krámě štípla kroupy. Nevím, co to je, ale je to něco jinýho než brambory. Lojza se neptal, kde jsem kroupy vzala, ale byl rád.
       
Druhej den zase vstal do práce – pokoušel se žít poctivě jako pomocný dělník na stavbě, proto furt tahal žebříky –  já zase k Cikánům, vystupovali jsme na náměstí, strážníci nás hnali pryč, zdrhali jsme, pak jsme se motali kolem lidí a kradli jim věci z kapes, nebo jen tak hráli na nástroje a tančili. Spala jsem u Cikánů v nějaký maringotce. 
       
A tak to trvalo asi čtrnáct dní. Bydlela jsem střídavě u Cikánů a občas u Lojzy. Bavili jsme se o všem možným, on mi vyprávěl, jak to tam u nich chodí a já vyprávěla, jak jsem se plavila po mořích: jistě, upravila jsem si to, aby to znělo věrohodněji, ale stejně mě překvapivě vnímal. Prozradil, že jako malý rád četl dobrodružný knížky. Vida, číst umí. Učil mě to. Moc mi to nešlo, stejnak to nikdy nebudu potřebovat.
       
Měla jsem ho ráda, hodně ráda. Byl to sice trochu ňouma, oproti ostatním chlapům tady, ale byl to tvrďák a držel slovo. Když slíbil, že krást nebude, tak nekrad. Já sem kradla, protože mě to docela bavilo, ale jenom kroupy nebo cukr a tak, aby jsme nemuseli furt  jíst bramborový nebo chlebový placky.  Jemu se to nelíbilo, byl by rád, kdybych se živila poctivě, tak jsem vystupovala s Cikány a hrála na bubínek, takže doufám, že to podle něj je poctivý… 
        Jenže se mi tu docela zalíbilo. Všude smrad, špína a divný lidi, ale klidně bych tu pár měsíců zůstala. Taky jsem si konečně vzpomněla, že strýček mluvil o nějaké věži, kde bylo místo moci, který naštěstí nevyčerpal… Jenže… co když mezitím tu věž zbouraj? Co když Lojza zase něco provede a zavřou ho? co když něco provedu já? No, nebyly to zrovna nejlepší vyhlídky a to jsem ani netušila, jak je to místo moci ve věži silný, a ani nevím, jaká je to věž, a to jsem jich prošla několik…
       
Každopádně, taky jsem začínala mít ráda Lojzu. Z těch chlapů, co jsem tady potkala, mi připadal nejrovnější. Jo, kriminálník, kterej v base seděl bůhvíkolikrát, ale nikoho nezabil, nezmrzačil a občas se taky někoho zastal. Takový lidi se potkávaj málokdy, kor v místě, jako je tohleto.
        Možná se to zdálo jako idylka, i když to byl docela tvrdej život. Pro mě jako bytost, co je vlastně zvyklá,ne li závislá na magii nebo vědě, je to docela problém. Nemůžu si nic telekineticky podat, proměnit se do draka, když se potřebuju rychle přesunout, otevřít portál na teleport odpadků... ale dalo se to. Prostě když potkáte někoho jako je Lojza, tak máte dojem, že zvládnete klidně i zbytek života žít bez magie. Ale nic netrvá věčně - pak se to začalo všechno srát.