2) Prádlo a Tonča       

        „Pojď, holka,“ pomohl mi vstát. Opřela jsem se o něj celou vahou. Bylo mi fuk, kam mě vede, hlavně pryč od tý smradlavý díry a od Prádla.
        „Sem se ztratila,“ zahuhlala jsem ještě, „nevim, kde jsem.“ Lojza řejkl jméno nějaké čtvrti. Zavrtěla jsem hlavou - nic mi to neříkalo, nikdy jsem o tom nesylšela.
        ,,No v Praze“, vysvětlil a asi si myslel, že jsem nějaká jednoduchá kočovná cikánka, co se ztratila svojí bandě a pořádně ani neví, kde je. Ale Praha... O tom místě jsem už kdysi něco slyšela. Byl tu strejda. Měla by tady bejt nějaký magický místa, kde se dá nabrat energie na cestu pryč. Super. Pokud to teda není u Prádla doma nebo na nějakym hajzlíku.
        Šli jsme a šli, až jsme došli k takovej barákům, který měly svůj nejlepší čas dávno za sebou. Byly to omlácený několikapatrový baráky. Do jednoho mě Lojza vmanévroval. Sešli jsme po schodech a došli do toho nejubožejšího pokoje, jakej jsem kdy viděla. Byl tam stůl, postel, kamna a něco ve tvaru skříně. Vlhko a hnus. Ty vole, sem snad v pekle? Je tenhle svět ztělesněním smradu a hnusu? Aspoň se tu neválely mršiny, i když jeden nikdy neví...
        Svlékla jsem si poblitý šaty, Lojza mi podal nějakou košili, tu jsem na sebe vzala a lehla do postele. Byla malá a tvrdá, nepohodlná a nevím, kam si lehne Lojza.
        „Chceš něco k jídlu?“ byl věcnej. Já přikývla. Podal mi chleba, něco, co bylo asi sýr a vodu. Snědla jsem to, drobila pod sebe.  Koukala jsem na Lojzu a on koukal na mě. V kalném světě lampy jsem si ho konečně mohla prohlédnout. Byl zajímavej. Oblečenej byl v košili, kalhotách a něčem jako zašlý hnědý sako, byl vysokej, tmavovlasej, oči měl indigově modrý a v obličeji ostře řezaný rysy. Ne vyloženej krasavec, ale ty rysy prostě tak nějak zapadaly do sebe, že se na něj příjemně koukalo.
        „Mluvit umíš?“ zeptal se. Když mluvil, znělo to, jako když je permanentně nasranej. Ten hlas bych poznala i kdybych ho mezi tím 50 let neviděla. Nějaký lidi jsou nezapomenutelný, a podepíšou se na osudech všech kolem.
        „Po vašem, jo,“ přikývla jsem mdle. „Musím spát. Ráno půjdu pryč,“ dodala jsem.
        „Už je ráno. Svítá,“ dodal. Mě to bylo celkem fuk, zalezla jsem pod deku a usnula.
        Probudila jsem se, když bylo světlo. Dralo se dovnitř kalnejma oknama. Lojza spal na stole, hlavu složenou na rukou jako v hospodě.
        Bylo mi skvěle. Sice mě bolela čelist po Prádlově ráně, ale jinak super. Jídlo a spánek udělalo svý a můj geniální metabolismus taky. 
        
„Slečna je vzhůru,“ prohodil Lojza. „Výborně. Celou noc sem spal na stole,“ vysvětloval.
        „Dík, žes mi pomoh,“ usmála jsem se, „a teď pomůžu já tobě.“
         „To zní jako z nějaký pohádky,“ ušklíbl se, „ale jestli chceš se mnou spát, tak na to nejsem. To možná Prádlo nebo Tonda –“
        „Nechci s tebou spát,“ vyštěkla jsem popuzeně, „proč si každej myslí, že s ním chci spát? Nechci. Ale když mi řekneš, kde Prádlo bydlí, najdu to tvoje.... kasařský zařízení.“ On ožil.
        „Jsi zlodějka? Zvládla bys to? Ale nenech se chytit,“ dodal, „Prádlo by ti dal.“
        „Nemíním se nechat chytit,“ odvětím, „a zlodějka? No, když myslíš, tak proč by ne.“ On mi vysvětlil, kde Prádlo bydlí, a kde bydlí jeho milenka Tonča. Ta byla před tím Lojzovou milenkou, než ho zavřeli do basy. Nechal si náčiní u Tonky, ale ona ho podrazila, dala náčiní Prádlovi a ještě s ním začala chodit. Nemám ráda, když se lidi vzájemně podrážej, a v nějakejch věcech je opravdu lepší věřit jen sám sobě.
        „Jo, jasný. Hele, dej mi na to tak dva dny. Pak tu budeš mít celý náčiní a jestli chceš, i Prádlovu hlavu.“ On se vyděsil, řekl, že nejsou žádný zabijáci, že se to prostě mezi sebou nedělá. No jak myslej, ale včera v noci to tak nevypadalo.
        Ještě než jsem šla, musela jsem si vyprat oblečení. Měla jsem ho celý poblitý. Jsou to takový červenočerný šaty s cípatou sukní, ale nemyslím si, že bych v nich sem zapadala. Prala jsem je na nějakým drhátku, a pak vysušila, ale vypadaly už opravdu jetě. Sakra. Někde musim sehnat jiný, nějaký co jsou hlavně míň nápadný.
        „Počkej,“ zastavil mě Lojza, když jsem odcházela, „ani jsi mi neřekla, jak se jmenuješ.“ Jeho hlas zněl jemně a mile, a s tím drsným zvukem to znělo přitažlivě.
        „No, hm…,“ se jmény je potíž. Obvykle je pro mě lepší si brát jména podle toho, jak se jmenujou lidi v okolí. Ale tady se lidi jmenujou Prádlo, Tonča a Lojza a víc nevím.
        „Uh... hm... Dveře?“
        „,Nikdo se nejmenuje dveře,“ zdvihl Lojza obočí.
        Vzpomněla jsem si na toho strýčka, který tu kdysi byl. „Eh... no... tak... Žany?“ on přikývl.
        „Dobře. Já jenom ať vím, jak ti říkat. Cikánka, to nezní tak dobře. Navíc... zlatý oči...“ zbystřil, „nikdy jsem neviděl, že by Cikáni měli zlatý oči.“
        „Tak sis je asi neprohlížel zblízka,“ utrousila jsem, „no, já půjdu.“
        Jako první jsem se rozhodla yzkoušet byt Tonči, protože bydlela blízko. Lojza totiž říkal, že si Prádlo může kasařský náčiní schovávat u něj - díky domovním prohlídkám, co u Práda dělaj, či co. Takže jako první prubnu Tonču, a pak se uvidí.
        Místo, kde bydlela,  jsem našla poměrně snadno. Bylo to v přízemí nějakýho baráku, co měl víc pater. Lojza říkal, že se takovej barák jmenuje činžák. Takže, bydlela v přízemí činžáku. Činžák se skládal z omlácený fasády a špinavejch oken. Lidé z tohodle světa zřejmě zažili nějaké strašné věci, že to tu vypadá jak po apokalypse. No... pár světů po apokalypse jsem samozřejmě viděla, takže mi je jasný, že se tu nic takovýho neodehrálo, spíš tu byli na nějakým nižším vývojovým stupni, a do kloudnejch dob se ještě dostanou. Hm. Všude koňské povozy, auto jen jednou za čas, lidi otrhaní a umounění, no, nebylo to jako ve středověku, ale prostě... podivnej svět, ta Praha.
        Takže byt tý ženský. Byla tam jmenovka, ale já neumím číst. Lojza mi řekl, že se jmenuje Antonie Janů a já mu řekla, že číst neumím. Nepozastavoval se nad tím, Cikáni asi nejsou známí čtenáři. Tak mi aspoň popsal, jak dveře vypadaj. Dveří tam bylo  několik, ale počítat dovedu, tak jsem to našla.
        Lojza mi dal klíč, tak jsem si i odemkla. Kupodivu zámek nevyměnila, ale Lojza zřejmě má víc univerzálních klíčů, kterejma se dostane, kam potřebuje. To se může hodit.
        Prohledala jsem byt. Byla to jen místnost, komora a na hajzl se muselo až někam na chodbu. O sprše v tomhle světě asi nikdy neslyšeli, nebo taky byla jedna pro celej činžák.
        Když jsem to chtěla vzdát a promyslet další postup, ozvaly se za dveřmi kroky a hlasitej rozhovor. Úplně to se mnou trhlo. Lojza nevěděl, kdy se Tonča a Prádlo vracej domů, a teď mě tu načapou, jak jím šmejdím po bytě.
        Okno jsem nestihla. Akorát se mi povedlo rychle zaplout do skříně a skrčila jsem se za nějaký krámy. Skříň se nedovírala, musela jsem zevnitř držet dveře, aby se nerozevřely a neukázaly mě v celý mý kráse. Ani tak dveře nedolejhaly a já měla škvíru, kterou jsem měla výhled přímo na postel. K ní právě přišly čtyři nohy a jejich majitelé se posadili.
        Byl to Prádlo! S nějakou ženskou. Nejspíš ta Tonka. Menší, oplácaná ženská, něco mezi dvaceti a třiceti, nakrátko ostříhané rovné hnědé vlasy. Nejdřív se hádali, on po ní chtěl prachy, dal jí facku. Ona mu je pak dala, brečela, on jí utěšoval a nakonec si to na posteli rozdali. A to přímo v mým zornym poli. Bylo to traumatizující, ta ženská byla jako pomeranč a Prádlo vypadal nechutně, staře a zhýrale. Nejsem šmírák, nijak mě to nevzrušuje, a jestli jsem někdy uvažovala nad špehováním, tak po dnešku na to nechci ani pomyslet. Bylo to peklo, hlavně Prádlo byl nechutnej.
        Pochopila jsem, že Tonča šlape, on je něco jako její pasák a zároveň sňatkovej podvodník. Bejval taky kasař. Před tím totiž mluvil o nějaký vdově, ze který vymámil šperky, jenže přestřelil, teďka pasou po zloději šperků a on radši páčí kasy, než se to přežene...  Dělalo se mi z něj zle. Nechápu, jak mohla Tonča dát přednost Prádlovi před Lojzou. Lojza byl možná hovado, ale nebyl to slizák a grázl jako Prádlo.
        Když to šaškování skončilo, myslela jsem, že umřu. Jak jsem dřepěla, zdřevěněl mi zadek a kdyby se Tonča rozhodla, že se převlíkne, narazí na mě. Jediný, na co bych se z mohla by bylo, že na ní spadnu jako špalek.
        Naštěstí se převlíknout nehodlala. Prádlo ji přemluvil, aby šla ven a našla nějakýho chlapa, že na ni pak počká v hospodě. A pak to začalo bejt zajímavý.
        „Potkal sem včera Lojzu,“ řekl Prádlo, „vytáh na mě nůž. Byl by mě snad zabil, ale naštěstí se tam motala nějaká vožralá čmoudlá…“
        „Tak… Cikánka?“ krákla Tonka. Prádlo přikývl.
        „Jo, docela pěkná byla. A vožralá, ležela ve svejch zvratkách,“ až někdy Prádla potkám, a nebudu se ukrejvat, tak ho za todle něčím přetáhnu.
        „Nepotřebuju svědky. A s Cikánama je lepší si nic nezačínat. Kde je jedna, jsou i ostatní, tak sem ho nechal bejt. Chce furt po mě ten vercajk.“
        „Schovala sem ho na půdu,“ řekla Tonča, „zaházela jsem ho hadrama. Před tím byl ve skříni. Veděla sem, že si pro něj bude chtít jít.“ Já ztuhla ještě víc. Prádla by z neznámých důvodů mohlo napadnout jít se do skříně přesvědčit, že tam vercajk opravdu není,no a našel by mě.
        „Jo, dobře,“ řekl místo skříňové inspekce. „Teď ho nějakou dobu nebudu potřebovat, po tom poprasku v Horní bance jsou všechny kasy hlídaný jako velikonoční poklad.“
        Nechápu, co je velikonoční poklad, ale budiž. Nejspíš nějaký velký malovaný vejce.
        Konečně se vyprdelili ven. Chvíli jsem ještě počkala, kdyby se náhodou rozhodli pro něco vrátit, a pak jsem doslova vypadla ze skříně. Rozhýbala jsem si nohy, dělala u toho obličeje, a když jsem byla provozuschopná, vydala se na půdu.