1) Iontová bouře

Že je to v prdeli, jsem věděla už hnedka. Nepovedlo se mi převést dostatek energie z levýho krystalu, a navíc do toho ta iontová bouře hned po opuštění brány... Zkrátka, hodilo mě to úplně někam jinam. Spadla jsem, několikrát se odrazila od země jako  gumovej míč, bouchla hlavou o nějakou dřevenou ohradu a ztratila vědomí.

    Pak jsem se probrala. No páni... bylo mi zle, hodně zle. Pokaždý, když se přesun posere, má jeden kliku, že přežil. A taky nouzový zásoby. Po každým fiasku potřebuju hodně cukru a nějaký jídlo. Jenže ty moje zásoby se válely všude kolem a byly tak rozmrdaný, že se nedalo nic z toho pozřít.
       
„Kde to jsem?“ kňourám, „a kdo jsem?“ Zvedla jsem hlavu. Tekla mi krev a bylo mi zle. Riskla jsem pohled kolem.
       
„A kurva...“ pozvracela jsem se. Bylo to fakt hnusný, ohodila jsem sebe a zem pode mnou. Nacházela jsem se v nějaký uličce. Hodně zašlý uličce. Byla tma, noc, opodál svítila chabá lampa a bylo teplo. Děsně to tam smrdělo, jako by se tam někdo poblil, posral a navíc se rozkládal. Opodál se skutečně povalovala nějaká mršina, hovna, a lidi tam zřejmě chodili chcát.
       
„Ghh...,“ zasupěla jsem. Pokusila jsem se aktivovat magický krystaly, který mam zabudovaný v dlaních (společně se speciálním čipem - to pro dimenze, kde maj místo magie vědu) abych se pokud možno přesunula do nějaký dimenze, kde to tak nesmrdí. No jo ale. Nulová magická energie v okolí. No super, bude trvat věčnost, než se mi povede najít vhodný místo a krystaly aktivovat, abych se odsud dostala tam, kam potřebuju. A do toho se tady magie nevybíjí, takže nemůžu kouzlit. A ani žádnou „vědu“ jsem kolem necítila – s pomocí různejch transdimenzionálních a časovejch strojů se taky dá dostat jinam, do jinejch dimenzí, nebo pomocí hvězdnejch lodí na jiný planety. Protože v dimenzích, kde magie taky nefunguje, je zase hodně rozvinutá věda. To pak  používám implantát, co mam v levý ruce. Je propojenej s krystalem - přesně nerozumim tomu, jak to funguje. Teorie mi nikdy nešla, důležitý bylo, že to fachá a já díky tomu můžu kouzlit, měnit podobu nebo aktivovat různý přístroje.
       
Jenomže tady je mi to na pendrek. Ani veda, ani magie. Vůbec nic. Díky vrozenejm schopnostem zvládnu dejchat zdejší vzduch, porozumím zdejší řeči (číst a psát už bohužel nedokážu, nevim proč) a zvládnu jednoduchý fígle jako je akrobacie nebo boj holejma rukama, ale popravdě, nikdy mi nešel. Je snadnější se do toho opřít fireballem nebo bleskama, což tady nepůjde, ale to neva, zdejší obyvatelé jsou taky nekouzelní a pochybuju, že mají lávový děla nebo plasmový meče...
       
Nemám ráda tyhle slepý uličky, stojatý jezírka časoprostoru, kde člověk uvízne a blbě se hledá místo moci, brána nebo stroj, pomocí kterýho se dá dostat pryč. Navíc svou druhou podobu, podobu draka, na sebe vzít nemůžu. Pokusila jsem se proměnit ­– to je hlavní, jako první na sebe musíte vzít silnější podobu – ale nešlo to, navíc mě to tak vyčerpalo, že sem se zase sesunula mezi zvratky.
       
Když jsem se probrala, byla furt noc. Nebo je tu furt tma. Nevím, kde jsem. Kompas, co mám v krystalech, nefunguje...
       
Asi jsem odpadla jen na několik minut, ale zjišťovat to nebudu. Mohlo by mě to taky zabít. Opřela jsem se rukama o zem a pokusila se vstát.
       
„Bluueeee!“ vydávila jsem poslední zbytky, co to šlo. Pak jsem se opřela o dřevěnou zeď a pokoušela se sebrat, abych se mohla vydat někam, kde něco sním a pak se uvidí, co dál.
       
Najednou jsem zaslechla hlasy. Mužský hlasy, který se hádaly.
       
„Vím, žes za ní chodil, vím to! Za celou dobu, co sem byl v lochu...“ nadával jeden. Byl to takovej drsnej hlas, kterej zněl neohroženě.
       
„Si padlej na hlavu, Lojzo, taková ženská jako je vona, nezůstane sama dlouho!“ no, chtěla bych vidět tu ženskou, já sem „sama“ asi tak 200 let. My drakodlaci si blbě hledáme partnery, obvykle je o pár tisíc let přežijem.
       
„Moje kasařský náčiní. Dala ti moje kasařský náčiní a ty si s ním udělal tu kasu v Horní bance!“ no páni, jsem na divokým západě, nebo co?  Za chvíli vytáhnou kvéry a postřílej se přímo přede mnou.
       
„Jo, je dost vymakaný. Ale zpátky ti ho nedám,“ vytahoval se ten druhej cápek, kterej měl hlas jako med v marmeládě. Sladkej, táhnul se a daly by se s ním mazat panty u dveří. Prostě jako když kapete med do strašně sladkýho kakaa. Jeden by z něj dostal diabetes a navíc med nesnáším. Je to sliz. Stejně slizkej byl tendle hlas. Trochu ráčkoval - nějakejm ženám by se ten hlas mohl zdát atraktivní, i díky tomu ráčkování, ale mě se to, jak mluvil, ani trochu nelíbilo.
        
„Ty zmrde!“ vykřikl muž, kterýho medovej hlas tituloval Lojza. Na to, soudě podle následnejch zvuků, vypukla rvačka. Nevím, jestli ten druhej měl u sebe to kasařský zařízení nebo ne, ale Lojzu zřejmě dopalovalo, že mu ho nechce dát.
       
„Prádlo, ještě jednou tě varuju!“ řval Lojza. Já se uchechtla, protože Prádlo je děsný jméno. Nejspíš to bude přezdívka, ale i tak je to srandovní. Pošoupla jsem se a viděla, jak se rvou. Tak nějak do sebe strkali, žádný speciální efekty, jeden pak vytáhnul nůž a druhej předpotopní pistoli. Jo. Jsou to lidi. Musim bejt na Zemi. Sem naši neradi cestujou. Sakra.
       
„A teď vodprejskneš!“ řekl Prádlo, „nebo ti ustřelim palici.“ Lojza dělal, jako že se vzdává, pak ale udělal výpad a začal se s Prádlem přetahovat o pistoli. Čert ví, jak by to dopadlo, kdyby se mi neudělalo zase blbě.
       
„Ueeh!“ odkrkla jsem si a plivala kolem sebe. Prádlo a Lojza se přestali strkat a zamířili si to ke mně. Plácala jsem se na zemi a snažila se vypadat trochu důstojně, ale šlo to hodně blbě.
       
„Co? Kdo je tam?“ zamedil Prádlo výhružně.
       
„To sem já,“ kvíkla jsem, „je mi blbě.“
       
„Cigánka!“ zasmál se opovržlivě Prádlo, „ožralá, jak dobytek.“ Jo, vím co je to cigánka. Taky i rozumím těm věcem, o kterejch se bavěj. Nějaký věci jsou v celým mnohovesmíru stejný.
       
No... Já teda Cikánka nejsem, když bych se měla přirovnat k lidem, tak jsem spíš něco jako Polynésanka nebo Egypťanka – kávová kůže, vlasy mám  spletené do dlouhých tenkých copánků po celé hlavě, černé, na každé straně jeden copánek červenej. Je to takovej univerzální vzhled, zapadnu s ním všude. Jen oči mě prozrazujou, mam je zlatý.
       
„Vožrala ses, co?“ smál se Prádlo, kterej byl očividně taky ožralej, „ale to neva. Až Lojza odprejskne, pobavíme se.“
       
„Maximálně tě tak pobleju,“ vložila jsem do týdle věty celý svoje úsilí. Na boj jsem se necítila, nevím jak by to dopadlo, ale Prádlo by měl na vrch. Do hajzlu, musím v tomdle stavu padnout do noty ožralejm maniakům.
       
„Prádlo, nech jí!“ zastal se mě drsným tónem Lojza. Ale on tak mluvil furt, takže jsem  si z toho hlavu nedělala. Spíš jsem byla ráda. Mimo to Lojza vypadal sympaticky, líp než Prádlo, kterej se snažil vypadat jako elegán, ale místo toho vypadal jako postarší sňatkovej podvodník. Byl vysokej, měl navoskovanej knírek, tmavý obočí a měl klobouk, pod kterým byly určitě ulízlý prošedivělý vlasy. Zamlada mohl vypadat i celkem hezky. Mohlo mu být tak slabě přes čtyřicet, Lojzovi o pět, deset let míň. Bohužel jsem hrozně blbě viděla, jak mi bylo blbě, tydle Prádlovy detaily vím proto, že se ke mě skláněl a prohlížel si mě. Lojza stál opodál.
       
„Cikánky já rád,“ usmál se Prádlo a pokusil se mě vytáhnou na nohy za vlasy. Ohnala jsem se po něm. Povedlo se mi zasáhnout koleno. Zavrávoral.
       
„Tak ty tááák?“ protáhl. Úplně zapomněl na Lojzu a vrazil mi takovou, že jsem druhou vzala o obrubník. Kopnul do mě, až mi málem vyrazil dech.
       
„Ženský mlátit nebudeš!“ Lojza ho chytl za ruku, kterou na mě napřahoval. Zkroutil mu ji.
       
„Já se na vás můžu vysrat,“ hulákal Prádlo, „na voba. Nech si tu černou špínu.“ sebral se a odešel. Já a Lojza jsme osaměli.
        
„To se tady takhle mlátíte na potkání?“ nechápala jsem. „Asi nějakej místní zvyk, že jo. Ten parchant mi snad urazil čelist,“ mnula jsem si bolavý místo a mazala si krev po celý puse.
       
„Tady zůstat nemůžeš,“ řekl Lojza, „pěkně si se vožrala.“ Nebudu mu to vyvracet. Kdybych mu vykládala, jak jsem se teleportovala skrz iontovou bouři, asi by si taky myslel, že mi hráblo a nechal by mě tam.