Kapitola 9 – Xelixův rozkaz

        Na Enterprise všichni spěchali na můstek. Siera tam dosprintovala jako první. Jim se k ní vrhl a málem jí umačkal, pak se dívce pokusil setřít kapesníkem krev z obličeje, ale docílil jen toho, že jí děsně ušmudlal. Siera s bručením poodešla kousek dál a snažila se pomocí slin napatlaných na ruku krev očistit a říkala si, že je to docela průser.
  
     Kyle a jeho parta byly stejného názoru. I posádka Enterprise.
        „Kapitáne, je tu nějaká… mysl, který chce, abychom jí pomohli,“ vykládal Spock, když doběhl na můstek, „je možné, že je tam vězněm…“ To už se ozvala Uhura.
  
     „Kapitáne, máte tu urgentní zprávu.“
  
     „Ha?“
  
     „Navíc se hlásí strojovna. Něco nás blokuje a my nemůžeme odletět.“ Kyle zakvičel a pokoušel se zmenšit.
  
     „Uhuro, přepni na obrazovku.“ Dívka splnila rozkaz. Na můstek ještě přisupěl Scotty, uplně celý bez sebe, ale nic neřekl, protože se právě rozsvítila obrazovka.
  
     Osoba, co tam byla, rozhodně nepatřila k těm tříokým pošukům, co se pokusili napadnout Sieru. Vypadal podobně jako humanoid, ale nebyl ze žádné známé rasy. Kůži měl fialovou, ale oči jenom dvě, zato na hlavě měl nějaké podivné výrůstky, co připomínaly žížaly. Vlasy neměl. Sieře to divné nijak nepřišlo, ona je konec konců ve vesmíru prve, může tady být libovolný počet různě vypadajících emzáků… A hnedka v její blízkosti jich dvacet zemře.
  
     „Kdo jste?“ Zeptal se bojovně Jim Kirk. Kyle se pokoušel schovávat za zábradlím a zároveň zírat,a by mu nic neuteklo.
  
     „Jsem Xelix, vůdce planety Sanhedrin. Nijak bych se o vás nezajímal, ale to děvče, co zabilo mé otroky…“
  
     „Jaký to, sem holka,“ zabručela Siera. Nikdo si jí nevšímal a všichni zírali na obrazovku.
        
„Chci ji.“ Pravil Xelix. Siera ztuhla.
  
      "To ne!“ rozkřikl se Kyle, „my jí tu potřebujeme!“
  
     „Jen byste ji ubližovali!“ zastal se Siery Jim. Dívka na to zírala jako u vytržení – oni se jí zastávají. Na to opravdu nebyla zvyklá. Natolik jí to překvapilo, že nic neřekla a zírala na Spocka.
  
       „Ne.“ Řekl Spock, „je nelogické vám jí vydat.“
  
     „My ji ale nechceme zabít,“ podivil se Xelix, „chceme ji pro naše účely.“ Teď na Sieru zíralo veškeré osazenstvo můstku plus cápek z obrazovky. Byl to na ní ohromný tlak, jako když v dětství jednou rozbila u dědy vázu, pokoušela se to tajit a pak jí rodiče plus děda vyslýchali. Jenže tohle bylo horší: zabila jich rovnou dvacet, a ne jednu. Teda, chci říct, nezabila nikoho, ale bylo to marné vysvětlovat.
        „Dobře,“ nakrknul se Xelix, „pokud nám dívku nevydáte, poznáte náš hněv. Tady je malá ochutnávka.“ Loď se zakymácela, všude začaly houkat přístroje a blikat světla. Siera se na poslední chvíli zachytila Spocka, co ji objal a snažil se udržet rovnováhu, ale bylo to marné. Scotty tak tak zachytil Uhuru a Jim Kylea. Kostra mával rukama, že to vypadalo, jako by imitoval větrný mlýn, co se snaží vzlétnout. Trixie, Čechov a Sulu se drželi řídícího panelu. Dave se přilepil ke zdi a snažil se probourat se jinam. Pak se ozval další náraz. Osazenstvo můstku se v tu ránu válelo po zemi. Jim a Kyle spadli do křesla, Kostra přistál na Čechovovi, Uhura a Scotty se kymáceli ode zdi ke zdi a vypadalo to, že se účastní taneční soutěže, a Spockovo ucho se dostalo do Siery nosu.
  
     „Spocku, necpi mi ty svoje lopuchy do nosu,“ huhlala, zatímco se drželi kolem pasu a váleli nedobrovolně sudy, „nutí mě to kýchat!“
  
   Počítač začal chrlit hlášení o škodách. Rámus ustával.
  
     „Štíty sótva na dvácet prócent, kapitáne!“ pravil Čechov, sotva se vyhrabal ze země, odsunul Kostru stranou a nahlédl do přístrojů.
  
     „A to není všechno. Mám pokračovat?“ vysmíval se Xelix.
  
     „Ne, já půjdu!“ řekla Siera a pokoušela ze se sebe sundat Spocka, „natloukla jsem si, a půjdu. Spocku, pust se mě. Hm. Kam mam jít?“ Hrabala rukou pod stolem a hledala meč.
  
     „Siero, ne!“ snažil se jí Sulu to vymluvit.
  
     „A co mam dělat?“ čuřila se, „buďto mě zabijou tady na lodi, nebo tam dole na planetě.“ Pak koukla na Jima a dodala o něco srdnatěji: „éé, chci říct, že nemůžu riskovat život posádky…“
  
     „A já půjdu s ní!“ dodal srdnatě Jim. Spock se na něj zděšeně koukl.
  
     „Kapitáne, to přece…“
  
     „Né!“ čuřila se Siera, „chtěj mě, maj mít mě! Ne tebe! Ty zůstaň tady a postatrej se o loď!“
  
     „Pokud se nepletu, hraběnko von Stern, tak kapitánem sem tu já. A rozkazy dávám taky já. Jdu s tebou a konec. Spocku, máš velení.“
  
     „Půjdu taky,“ dodal Kyle.
  
     „Ne!“ zvolal Xelix, „to ne. Kapitána beru, ale další už nechci. Ještě bych zvládnul toho Vulkánce, ale ne, dívka a  kapitán stačí.“
  
     „Hm, fascinující,“ pravil Spock a zněl mírně udiveně.
  
     „To jako máte nějakou sbírku?“ ozval se Kostra, „děvče do vitríny, kapitána na parapet a vulkánce na koš?“
  
     „Na koš?“ zeptal se Spock
        „Jo, na odpadkový.“ Siera se chtě nechtě musela zasmát.
  
     „Konec řečí! Scotty, pojď s náma, transportuješ nás.“  Zavelel Jim.
  
     Siera přistoupila ke Kyleovi a chytila ho za ruce.
  
     „Kyle, já…“
  
     „Já vím, chceš říct, že…“
  
     „Ne, nevíš… to je jedno… hele, drž se, kámo…“ pak se ho pustila, i když vypadala, že chce říct něco důležitého. Došla ke Spockovi, který si mnul ucho.
  
     „Spocku, dám ti na kapitána pozor. Jo a ještě…“ stoupla si na špičky a políbila vulkánce na tvář.
  
     „Fascinující,“ řekl jen.
  
     „Jo… a mohl bys to přestat říkat? Je to docela otravný.“ Otočila se na podpatku, pohledem přejela můstek koukla na obrazovku, kde se před chvílí skvěl Xelix, teď tam byl jen výhled na planetu pod nimi.
  
     Vydala se s Jimem tam dolů.