Kapitola 16 – Nikdy nic nekončí

        Co dodat. Posádka Enterprise plus Kyle se vrátili na loď. Scotty namontoval krystal do přenašeče. Nastalo loučení, vysvětlování co se stalo, a podobně. Scotty se chvíli pokoušel hrát na dudy, ale Spock mu řekl, ať s tím kraválem přestane, a vytáhl vulkánskou harfu.
  
     „Takže už Sieru nikdy neuvidíme?“ zeptala se Trixie, když muzicírování skončilo.
  
     „Bohužel,“ zavrtěl Kyle hlavou, „zemřela… u nás, teda. Tady odešla s tím... Gandalfem.“ Trixie pokývala hlavou. Být hrdinou má i záporné stránky. Obvykle ta osoba zemře. Hrdinů jsou plné hřbitovy. Rozhodla se, že nikdy hrdina nebude, a pokusí se žít normální život. V nepřítomnosti Kylea a ostatních o tom dlouze mluvila s Davem. A byl to pokrok – Dave si všiml, že je dívka, a když se začne jako dívka chovat, tak i docela hezká. A Dave, kdyby trochu zhubnul a přestal se cpát sladkostmi, je taky vlastně docela pěkný…
  
     „Co tady tak zíráte, jako byste se nikdy neviděli,“ okřikl je Kyle, „musíme zpátky domů. Eh… popravdě, taky se mi moc nechce…“ rozhlédl se po transportní místnosti. Byli tam Spock, Jim, Scotty, Kostra, Čechov, Sulu a Uhura. Opravdu by tu rád zůstal, ale bůh ví jak by to dopadlo. Tak doufal,že si tohle dobrodružství bude pamatovat, a nikdy nezapomene na zvláštní dívku Sieru.
  
     Transportovali se nazpátek.

O nějakou dobu později
  
     Kyle, Trixie a Dave stáli u Sieřina hrobu. Pohřeb měla skromný, byli na něm jen oni tři plus dívčiny rodiče. Bratr byl služebně v Evropě tou dobou. O Sieře, tedy, o Jane, se hodně psalo v novinách. Zachránila tři nezodpovědné mladé lidi, když dělali blbosti v opuštěné elektrárně a sama u toho zemřela. Oni tři pak skončili v nemonici. Divná byla jen jedna věc, kterou nikomu neřekli – všem se zdál stejný sen…
  
     Kyle pozoroval Trixii a Davea, jak se drží za ruce. Změnilo je to. On sám se cítil… jakože ho nic nezměnilo. On je.. prostě on.
  
     Zvedl hlavu a koukal na nebe. Bylo modré, bez jediného mráčku, což ho štvalo. Hodilo by se ponuré, deštivé a depresivní počasí, a ne tak pěkný letní den. O pěkným letním dnu se blbě smutní. Všichni kolem se radují jako blázni, a nikdo neposlouchá jeho smutné řeči a smutné myšlenky. Na pláži, třeba. Na pláži se špatně truchlí. I když, při dívku jako byla Jane by jistě  nemělo smysl truchlit jinde. Pokud Kyle ví, Jane je teďka na mnohem, mnohem lepším místě s Gandalfem.
  
     Usmál se, položil růži na její hrob a všichni tři se vydali netruchlit směrem pláž.

          Siera seděla na ozdobné lavičce. Všechno tam bylo ozdobné, na tom místě, kde teďka s Gandalfem žila. Žila, no, sotva se přistěhovala, zdálo se, že je tam sotva sva měsíce. Ani se nenudila, bylo tam pořád co dělat a bylo to zábavné. Vytvářet nové světy, nová místa… Navíc to tam vypadalo jako v Roklince. Super. A kolem byl hodně, hodně zajímavý svět, který jednou s Gandalfem prozkoumá.
  
     „Někoho jsem přivedl,“ pravil Gandalf s úsměvem. Siera vstala, uhladila si ozdobné šaty a vydala se směr pokoj pro hosty.
  
     „Je to tak dlouho…“ ozval se povědomý hlas, když tam došla.
  
     „Co?“ usmála se dívka, „ne. Sotva tak dva měsíce!“
  
     Objala Jima, který vypadal úplně stejně jako ve chvíli, co se loučili, a oba se dlouho radovali.

            Ať dva měsíce nebo celá desetiletí, konečně byl klid.

            Ačkoli… nikdy není nic jisté. Obzvlášť u lidí, jako je Jim Kirk nebo Siera von Stern.