Kapitola 11 - Už zase?

        Dveře cely se otevřely, kolem prošel chlap, co podal Sieře její meč a Jimovi meč někoho jiného.
  
     „Co to sakra je?“ zděsil se.
  
     „Následuje boj na nečisto!“ řekl zase jakýsi hlas z neznáma. Siera a Jim vystoupili z cely.
  
     Očividně byli v nějaké aréně. Podlahou připomínala ventilátor, a kolem byly zdi s neprůhlednými skly. Za nimi asi seděli diváci. Nad hlavním vchodem visela obrazovka, odkud zřejmě promlouval Xelix. Momentálně tam nikdo nepromlouval a otevřely se další dveře jiné cely. Do toho začala hrát jakási hudba. Byla neskutečně… plechová a zastaralá.*  
  
     „No fuj, co je zase todle?“ odplivla si Siera. Jim si povzdychl.
  
     „Ale ne, už zase.“
        
„Ssssss, hsssss,“ pravil nově příchozí. Znělo to, jako když uchází vzduch z pneumatiky. Byl to nějaký ještěří muž. Siera třeštila oči, říkala „Eh? E?“ a jen tak tam postávala. Jim se dal do boje.
        Rozběhl se proti ještěrovi. Ten šel docela pomalu, ale když do sebe vrazili, tak se odrazili a oba spadli na zem. Siera pozvolna spustila meč a nevěřícně sledovala šou.
  
     Oba vstali. Ještěr syčel a kymácel se, Jim udělal nějaký podivný kotoul a vrhl se po mimozemšťanovi. Zaklesli do sebe a asi minutu se drželi a potáceli na místě a dělali u toho zvuky. Siera se opřela o meč a nevěděla, co si o tom má myslet.
  
     „To je nějakej vtip? Voni něco nacvičujou? Nebo je ten cápek šašek?“ Ptala se vzduchu kolem, ale veškerá její slova pohlcovala neskutečná soubojová hudba. Pak ty dva spadli na zem a váleli se tam a pořád se pokoušeli jeden druhého umačkat.
  
     „Já tady na to seru!“ rozčílila se Siera a praštila mečem o zem, „jdu domů, todle nemá cenu.“ Jenže rána meče o drátěnou podlahu děsně zadrnčela a to probudilo ještěrovu pozornost. Pustil Kirka, který něco kvílel a s hlasitým „HSSSS!“ se vydal Sieřiným směrem.
  
     „A do prdele,“ dívka zvedla meč. Jim se pokusil potvoru zastavit, ale potvora ho jednou ranou odrazila asi dva metry dozadu. Jim přistál a lapal po dechu. Hudba děsivě hrála a Siera třeštila oči a pokoušela se unikat. Marně.
  
     „Nééé!“ ječela a napřáhla před sebe meč, „huš! Jedeš! Potvoro hnusná! Nemytá! Fuj! Kšc!“  Zcela jistě to byl nejepičtější bojový pokřik všech dob, ale ještěrovi to bylo fuk. Siera máchala mečem a pokoušela se ho zastrašit. Chvíli se i děsivě tvářila, ale to nezabíralo. Jediný, na koho to kdysi zabralo, byl její mladší bratr, když mu byly tři roky. A to u toho navíc ani nic nehrálo.
  
     „Nech nás bejt a di si šaškovat jinam!“ nadávala dívka a pokusila se udělat výstražný krok směr ještěr. Jenže ouha, nějak blbě si to vypočítala, zakopla…
  
     „SSSGGGHHHRR!“ zaječelo to podivné stvoření. Siera třeštila oči. Jak zakopla, omylem vrazila meč do svého protivníka. Protivník se pozvolna skácel na zem, a z hrudi mu tekla zelená krev.
  
     „Jime, ten týpek je mrtvej!“ zaskuhrala, „já ho zabila.“ Jim se připlížil k ještěrovi a vypadalo to, že ho smrt obludy neskutečně mrzí.
        
„Nikdy sem nikoho nezabila… tam na tý planetě na ně spadly najednou šutry, ale todle…“ Hudba přestala hrát, a to ticho bylo daleko zlověstnější než ten kravál před tím.
  
     „Výborně!“ ozval se Xelix a zhmotnil se na obrazovce, „skvělé! Je rozhodnuto. Siero, bude vám dát čip. Kapitáne.. o vás se ještě rozhodne.“ Do arény vstoupilo několik strážných. Siera se rozmachovala mečem a řvala, že nikam nejde. Opět vykřikovala věci jako „Kuš! Fuj!“ ale nezabíralo to. Bez hudby to nemělo ten správný říz. Jim se pokoušel zboxovat strážného, co Sieře chtěl sebrat meč, ale planeťák byl silnější, nakopl Jima, až mu vyrazil dech a nechal ho ležet na podlaze. Siera zrovna vykřikovala něco o matkách těhdle emzáků, ale to se zničeho nic v aréně začalo blýskat. Jim spatřil, že ty blesky vyrábí malé generátory pod podlahou, a všechny směřují na Sieru.
  
     Siera se příšerně lekla. Nečekala, že jí takhle zkraje budou mučit, navíc to děsně bolelo – asi podobě jako jednou, když měla průjem a uháněla na záchod, se strašně kopla malíčkem o skříň. Jak poskakovala na jedné noze a naříkala, drcla do bratrova kola, které si tam neznámo proč opřel. Kolo spadlo přímo na Sieru a přimáčklo jí k větráku (u nich v baráku neměli klimatizaci, jednalo se o celkem chudou čtvrť) do větráku se jí zapletly vlasy. Jak se pokoušela vymanit, vzteky zaječela a praštila do skříně, která před tím zaútočila na její prst -  ze skříně vypadla encyklopedie, kterou tam před tím hala bala nastrčila. Spadla jí přímo na hlavu. Začala brečet a volat veškeré členy rodiny, aby jí pomohli.

            Takže tak nějak se cítila teď, nevěděla co má dělat, tak začala taky brečet a vyřvávat všechna možná jména lidí, co jí zrovna přišly na mysl.


* Takže… pro ty, co neviděli starý Star Trek… koukněte se na epizodu jménem Amok Time. Nebo na youtube zadejte „Kirk and Spock fight“ a nebo se můžete kouknout na Futuramu na díl, kde bojuje Fry a Zoidberg, ale osobně doporučuji ten Star Trekový díl. Nebudete tak ochuzeni o vykuleného McCoye, žasnoucí vulkáne a velmi, velmi podivný souboj Kirka a Spocka. Ta hudba je vážne epicky neepická. Mě osobně se docela líbí, ale nemůžu si pomoc, přijde mi kapku legrační… Ale to jen tak mimo řeč, protože absolutně netuším, kde se k ní Xelix dostal.