Kapitola 1 – Běžný začátek

Bylo vedro. Vzduch se tetelil horkem, postřikovače trávníků stříkaly a aktivisti nadávali, že je to plýtvání vodou. Tak jeden pán vymyslel, že se všechny Sanfranciské trávníky budou barvit na zeleno speciální barvou.
  
     Tohle ovšem není příběh toho pána ani toho trávníku.

         Kyle vyběhl ven z domu. Obvykle moc neběhal, ale tentokrát byl netrpělivý. S kamarádem Davem se dohodli, že půjdou do opuštěné elektrárny dělat pokusy. Proč ne. Už několikrát si tam hráli s modely vesmírných lodí, a představovali si, že jsou na vesmírné lodi.
  
     Dave rád používal slovo senzační, byl to obtloustlý, obrýlený sedmnáctiletý klučina, co se zajímal o techniku, , počítače a sci-fi seriály. Kylův nejlepší kamarád a spolužák ze třídy.
        Kyle fofroval mezi trávníky a plotky. Cestou se stavil ještě u Trixie. Trixie byla jediná dívčí členka party. Jednalo se o menší, hubenou holčinu, co dívku připomínala vzdáleně – urousané světlé vlasy si stahovala do culíku, ráda se oblékala do lacláčů a pruhovaných triček, a prsa buďto dobře skrývala, nebo žádné neměla. Nikdo z trojčlenné party jí nebral jako holku, ale jako kamarádku. Je pravda, že všichni kluci z party holky viděli maximálně tak ve Star treku nebo Star wars, ale skutečnou dívčinu by si oslovit netroufli. Včetně Kyla – a ten byl docela hezký, vysoký tmavovlasý modrooký hoch, co si občas v otcově posilovně zacvičil.
        Takže, celá parta mladých nerdů kráčela k elektrárně Zkázy, jak jí Dave překřtil. S sebou nesli různá udělátka a vědecké knížky, kdyby náhodou narazili na něco zajímavého, co by se dalo rozšroubovat nebo sešroubovat.
  
     „Je děsný vedro, kluci,“ pravila Trixie otráveně, „doufám, že tam bude nějakej bazén.“
        
„Nesnáším veřejný bazény!“ stěžoval si Dave, „mám z nich vyrážky. A náš bazén furt zabírá ségra s kamarádkami. Nedá se s těma ženskýma vydržet.“ Kyle trhl ramenem v souhlasném gestu.
        „Všechny holky jsou divný.“ Zamumlal, „kromě Trixie, ovšem. Ta je jinej případ.“ Trixie se na ně pohrdavě koukla. Už byla bohužel v té době, kdy ji vadilo, že jí nikdo nebere jako holku.
        „Mluvíte jako pětiletý děti!“ Ale to už byly u elektrárny. Jo, byla tam celé ty roky, co tam parta bydlela, ale nikdo krom nich si jí nevšímal. Budova byla prostě kulisa, jakýsi inventář, který tam prostě je,k ničemu neslouží  a nikdo ho příliš nevnímá. Něco jako odpadkový koš nebo mladší bratr. Jenže občas nastanou chvíle, kdy se mladší bratr hodí, a o odpadkovém koši ani nemluvě.
  
     Totéž byl případ s elektrárnou. Parta doufala, že tam najde šíleného vědce nebo reaktor na ovládnutí světa. Nebo obojí. Nebo tak nic a budou si jen tak hrát.

            To, co tam dnešního dne našli, bylo mnohem lepší.