Kapitola 9 - Je to past

        Pak jsme se oblékli a šli do hospody. Já doufala, že tam ty lotři nebudou – zcela jistě se jednalo o ty, co jsme je překvapili v lese -  a nestane se žádný průser. Šel s námi i Raimond v hrozném převleku za němce.
  
     Prostě, pár dní se nic nedělo. Já a James s Raquel, občas i s Raimondem, Michelle a Gérardem jsme se poflakovali po lese, po vesnici, snažili jsme se nějak dávat dohromady Raimondovo hospodářství a chystali jsme se na lov. A taky to vypadalo, že to Raquel s Riymondem dají dohromady a Michelle s Jamesem. Na mě zbyl Gérard.
        No já jsem ve vztazích docela babral, navíc se budu muset vrátit tam ke mně, takže jsem se do vztahu nehrnula a odmítala pozvání na procházky a večeře – beztak se nedalo v klidu večeřet, když kolem hartusila celá hospoda.
        Situace kolem hraběte se ovšem přiostřovala. Zase zvedl daně, o něco málo, ale docela mě to naštvalo, protože jsem na statek pořídila několik krav plus pastevce, a teď mě to stálo o třetinu víc, a místo toho jsem mohla nakoupit párek koní. O to nešlo, celý městečko se začalo bouřit, a situace gradovala. Jenže nikdo mu nemohl nic dokázat, včetně toho, že spolupracuje s lupiči.
  
     No a pak nastal konečně hon. Vyzbrojila jsem se kuší, pistolí a Jamesem. Ten s sebou táhl těžký arzenál až to vypadalo, že se chystá na lov slonů. Raquel a Raimond šli taky, ačkoli nebyli tolik vybavení. Rai sundal svůj převlek, z čehož jsem šílela.
  
     „Potkáš Andrého v lese a bude z toho příšernej mazec! Pozná tě!“ hartusila jsem.
  
     „Tak ať, aspoň to s ním jednou pro vždy vyřídím.“ Pokrčil rameny, „už mě otravuje běhat tu a pitvořit se jako nějakej idiot.“ Měl pravdu. Sice jsem občas postřehla, jak se svým přetvařování baví, protože je to fanfánovský dobrodruh, ale myslím si, že dvoření se Raquel v šíleném převleku není to pravé ořechové. Naštěstí se Jamesovi ho povedlo přemluvit. Rai si vydupal, že si tedy vezme fousy, brejle a tupé, ale bavorský kroj ne.
        Nastal hon. Jeli jsme do lesa a výborně se bavili. Jenže pak se nám povedlo se rozdělit a nastalo drama.
  
     Šla jsem a hledala nějakou zvěř, když tu najednou vžum! Do stromu vedle mě se zabodla šipka z kuše.
  
     „Juj!“ udělala jsem. Schovala jsem se za strom – jenže pár centimentrů nade mě se zabodla další šipka!
        „A kurva, to není dobrý,“ zamumlala jsem a dala se na útěk. Kolem mě lítali šípy a kule. Vypadalo to, že mě zastřelit nechtějí, jen mě někam nahnat.
  
     „Uáááá! Jsou po mě!“ řvala jsem, „pomooc!“ doufalala jsem , že ostatní jsou někde poblíž a najdou ty záhadné střelce. Doběhla jsem ke skalám. Jenže tam někdo byl, a byl ukrytý.
  
     „Neřvi tady jako na lesy,“ ozvalo se zpoza skály.
  
     „Vylez, srabe!“ poručila jsem.
  
     „Míří na tebe několik mých můžu,“ ozval se opět flegmatický povědomý hlas, „radím ti, nedělej to. Střelíš, a budeš prošpikovaná.“
  
     „Jo, ale před tím budeš prošpikovanej ty, protože já nikdy neminu!“
  
     „Uh.. to mě nenapadlo…“ řekl trochu rozpačitě, „eh.Máš recht. Viděl jsem tě střílet. Pojistím se.“ Hvízdnul. Já se rozhlížela, co se děje, ale najednou odněkud přiletěl kámen a praštil mě do hlavy.
  
     Když jsem se probrala, byla jsem připoutaná ke stromu, co byl nad roklí. Moje kuše, luk, pistole a meč se válely opodál. Hlava mě bolela a měla jsem dojem, že mi vyrostla boule velikosti mount Everestu.
  
     „Teď už můžu vylézt,“ řekl ten záhadný. Vylezl zpoza skály.
  
     „Hrabě André!“
  
     „Ethernité de Tartas,“ řekl. To mě zmátlo.
  
     „Ne, to jsem já přece, ty nejsi Eternité de Tartass.“
  
     „Cože?“ zatvářil se zmateně, „já jsem řekl něco špatně?“
  
     „Ech.. nech to plavat… o co ti jde? Proč jsi mě tady přivázal? Hraješ si na Indiány a hodláš mě mučit u mučednickýho kůlu, pardon, mučednickýho stromu?“
        „Přestaň s těma nesmyslama!“ vyťal mi lehkou facku, „ne. Prostě tady budeš a basta. My se vrátíme. A pak se uvidí.“ Pokynul poskokům, sebrali moje zbraně a odcházeli pryč.
  
     „Co jéé?“ řvala jsem, „potřebuju čůrat! Mám hlad! Chci se podrbat!“ hulákala jsem jako na lesy, „vraťte se! Teda, nevracejte se,“ dodala jsem, „přijďte někdo jinej. Pomooc! Uáá!“ ječela jsem a zápasila s pouty.
  
     Hulákala a vyřvávala jsem asi ještě pět minut, než jsem slyšela někoho přisupět.
  
     „Proboha, Eternité, co tu děláš?“ byl to Rai.
  
     „Neskutečně trpím,“ odvětila jsem. „tvůj epickej brácha mě praštil kamenem a přivázal ke stromu. Teda, nepraštil mě on, někdo po mě hodil šutr, on se schovával a čekal, až budu přivázaná. Sundejte mi ty pouta!“ přiběhla i Raquel.
  
     „James je někde v lese, viděla jsem ho, jak se nadšeně hnal za kancem,“ řekla, „přiběhli jsme, jakmile jsme tě zaslechli křičet. Přeřezali mi pouta. Hned jsem uháněla do houští na záchod.
  
     „No prima. Rychle, jdeme pryč, než se vrátí..“ rozeběhli jsme se. Jenže naše cesta směr James vedla přes skály – kde se skrývali André a jeho loupečníci.
  
     „Dejte mi ž pokoj!“ nadávala jsem. Já, Rai a Raquel jsme stoupli zády k sobě, Rai mi půjčil meč.
  
     „Chci je živé, možná lehce zmrzačené!“ velel André a seděl na koni v bezpečné vzdálenosti.
  
     Rozpoutal se boj. Byl značně nevyvážený, ale vzhledem k mým a Raiovým schopnostem se skóre lehce vyrovnalo. Raquel taky nebyla v boji špatná, byla velmi obratná a preferovala zákeřný boj.
  
     Jenže nás nakonec přemohli a odzbrojili. Shodili nás na zem a André triumfálně přikráčel.
  
     „Ha!“ pravil a ukázal na Raimonda, „ha!“ řekl po druhé. My čekali, až přestane říkat ha a něco udělá. A udělal. Během boje se Raiovi posunuly fousy, spadlo tupé a rozbili brýle, takže stačilo jedno drcnutí a před Andrém seděl druhý André.
  
     „Ha,“ zkonstatoval to
        „Nech už toho ha!“ okřikla ho Raquel.
  
     „Jo.. pardon.. „ nic víc neřekl, jen na Raie zíral. Ten mu pohled oplácel. Pak promluvil.
  
     „André, já jsem tvůj bratr.“
  
     „Jo, to  mi došlo. Taky ale můžeš bejt můj dokonalej dvojník,“ opáčil.
  
     „Nebo hodný klon,“ dodala jsem. André souhlasně přikývl.
  
     „Nebo to. Sice vůbec nevím, o čem ta holka mluví, ona mluví divně pořád, ale můžeš být i to. Každopádně, ohrožuješ moje postavení, a to já bych nerad. Myslím, že tě popravím. Jo, to udělám“
  
     „Pomysli na tu srandu,“ zachraňovala jsme situaci, „když se oba stejně oblíknete a někam vejdete.Jak se lidi budou tvářit! Nebo můžete balit víc ženskejch, různě trollit lidi… sakra, chlape, kdybych jí měla dvojče, dělali bysme takový kraviny! A ty ho chceš zabít a nechat si tak ujít tolik legrace,“ dodala jsem zachmuřeně.
  
     „A nebo,“ pomáhala mi Raquel, „když jsi takový padouch, můžeš dělat padouchoviny ,no a jeho nechat, aby ti sháněl alibi. Třeba by jsi vraždil, a on by se bavil na plese, takže náhodní svědci by pak byli za magory, když by přísahali, že tě viděli vraždit, zatímco miliony důležitejch lidí tě vidělo na plese.“ Já se na ní podívala se zvednutým obočím.
  
     „To už přeháníš.“ Vyčítavě se na mě koukla.
  
     „Improvizuju,“ pokrčila rameny. Pak jsme koukli na Andrého. Vypadalo to, že přemýšlí.
  
     „No.. nějak by se to zařídit dalo… hm… odvezte je na zámek. Ty dva zavřete a Raquel pošlete za mnou.
  
     Přes naše mohutné protesty nás spoutali a naložili na koně. Raquel na tom byla mnohem důstojněji, leč nezáviděníhodně – André ji přikázal, ať si sedne k němu. Když začala protestovat, jeden z nohsledů mě praštil a pokračoval by v tom, kdyby Raquel nesvolila a nevyšplhala se za Andrého. Bylo hnedka vidět, kdo je jeho oblíbenkyně.
  
     Pod rouškou tmy a okliky jsme dojeli na zámek. Co jsme ovšem neviděli bylo, že vše viděl James. Šel nám naproti, ale ve chvíli, kdy nás zajali, teprve dorazil. Ukryl se v houští a sledoval naší debatu a odjezd. Pak se vrátil do města, kde všechno řekl v hospodě. Michelle a Gérard hnedka chtěli sebrat lidi a jít útočit na zámek, ale hospodský to zatrhl.
  
     „To by nešlo… mají ty tři jako rukojmí, během jakéhokoli pokusu o útok na zámek je může zabít. Nebo jim nějak ublížit. Budou jistě velmi hlídaní, tak že vplížení se na zámek taky nepřichází v úvahu… něco ale udělat musíme.“
  
     „Vydáme se na zámek v přestrojení za služebnictvo,“ navrhl James, který se děsně rád přestrojoval, „ještě teď hned.“
  
     „Nějaký uniformy služebných mám vzadu,“ dodal hostinský a nikdo se neptal, odkud sakra ty uniformy má.