kapitola 8 - Přestrojení

    Když jsme došli domů, teda do hospody, šel za mnou James. Za ním Raimond.
  
     „Šéfová, mám nápad.“ Řekl a vytáhl nějaký balík, „mám tady tohle to. Raimond se tu nesmí jen tak promenádovat, a ani bejt někde zavřenej. Musí se přestrojit.“ Pak vytáhl nějaké věci z toho balíku a chvíli Raimonda strojil.
  
     „No… páni,“ vydechla jsem, když jsem viděla výsledek. Raimond měl obří nakroucený knír, takže vypadal jako účastník soutěže o největší knír, pak měl podivné tupé, že měl ofinu jako blonďatý Spock a do toho Harry Potterovské brýle. Ještě chyběl plášť alá Darth Vader a dílo by bylo dokonáno.
  
     „Vypadám jako debil,“ zoufal si Rai.James mu ještě nandal klobouk.
  
     „Kde jsi to proboha sehnal?“ zeptala jsem se ho a vzápětí dodala. „Ne vlastně, neříkej mi to. Super. A my se nastěhujeme do Raiova statku, budu dělat, že jsem si ho jako koupila já a on je můj sluha.“
  
     „Protestuju!“ huhlal přes kníry Raimond.
  
     „Máš snad jinej nápad?“ vložila se do toho Raquel, „myslím, že todle je nejmoudřejší.“
  
     „Budeš se jmenoval Pierre a jsi z Provence,“ rozohňoval se James, „a nebo můžeš bejt Hans a mít německej přízvuk, to by taky šlo. Myslím, že to bude lepší.“
        „Proč mě mučíte?“ kvílel Raimond, ale my jsme se shodli na tom, že tohle bude asi nejlepší
  
     Takže jsme se přesídlili na Raimondův statek. Nebyl daleko, jen několik minut chůze od hospody, takže nám sem Gérard mohl kdykoli nosit jídlo.
        Druhý den mě probudil nějaký kravál. Někdo se dobýval dovnitř. Strašně jsem se lekla a spadla z postele, co byla docela vysoko. Ještě, že pod ní jsem měla kůži, kterou jsem den před tím našla ve skříni. Jinak bych si docela natloukla.
  
     Slyšela jsem, jak do předsíně vešel Raimond a otevřel dveře.
  
     „Prrroosím?“ protáhl, „co rááááčte?“ jenže v tu chvíli byl převrhnut. Z chodby se ozývaly zvuky boje. André, blesklo mi hlavou.
        Vyběhla jsem z pokoje ve stejnou chvíli, co z vedlejšího vyběhl James. Oba jsme byli v nočních košilích, James měl kuši, já si zapoměla vzít cokoliv, včetně bot, takže jsem capala bosá.
        Na chodbě se váleli Raimond a nějaká ženská. James pořvával, ať oba vstanou a nechaj toho.
  
     „Co mi tu děláte kravál? Právě jsem vstala,“ pravila jsem, protože to byl konec konců „můj“ dům. James je od sebe oddělil (tím, že ho nich píchal kuší) a oba toho nechali
        „Hele vás znám,“ otočila jsem se na tu ženskou, „viděla jsem vás v hospodě.“
  
     „No aby ne,“ řekla, „jsem neteř majitele.“ Vypadala přísně, spíš jako učitelka než jako někdo, komu patří hospoda, „jsme kuchařka.“ I když tak nevypadala. Byla docela hubená, měla černé vlasy a brýle.
  
     „Chci jen říct, že v hospodě se po slečně de Tartass vyptávají moc divné osoby. Jeden z nich vypadá jako loupežník. A ptají se i po jejím společníkovi.“
  
     „Co mi můžou chtít?“ zajímal se James. Žena se podívala na Raimonda, co si urovnával Spockovy vlasy.
  
     „Myslí jeho.“
        
„Kdo vlastně jste?“ obořila jsem se na ní, „tohle je Pierre nebo Hans, je to můj německej sluha.“
        „Jmenuju se Michelle. Vím dost dobře, kdo je zač. Je to bratr dvojče hraběte. A jemu se to ani za mák nelíbí. Přišel na to, že měl ještě bratra… teda věděl, že zemřel při porodu, ale pak prostě… zjisitl, že nezemřel.“ Dodala trochu rozpačitě.
  
     „To bych teda prosil!“ rozčiloval se Raimond, už bez přízvuku, „ani ve válce jsem neumřel, i když by si to ten trotl jistě přál!“
  
     „Zkrátka, je hodně podezřívavý.“ Dodala Michelle. „já být vámi, dávám si dobrý pozor.“
  
     „Vždyť dávám!“ zoufal si, „běhám tady v týhle maškarádaě a pitvořím se jako sluha!“ Michelle přikývla.
  
     „Jo, jasně…to je dobře. Pardon, že jsem sem tak vběhla. Jo a Raquel a Gérard se ptají, kdy k nám zase zavítáte.“
  
     „Fakt dlouho jsme se neviděli,“ zahuhlala jsem, „naposledy kolem pulnoci, kdy nám Gérard nesl jídlo.“