Kapitola 7 - Nic jsme se nedozvěděli

        To je jedno. V místnosti všichni ztichli jako na povel. Kdyby tu měl televizi, tak zrovna v tu chvíli by někdo dal gól. No… hrabě se rozhlédl, předal sluhovi oděv (byl to ten loupežník) a tázavě se rozhlédl po lokále.
        
„Tak se pokloníte, ne?“ pravil nadutě. Všichni se ohnuli, jako by hrabě hodil na zem peníze a oni hledali, kam se zakutálely. Já a moji spolustolovníci jsme jen kývli hlavami. Hrabě si toho všiml. Nejdřív se zatvářil přísně a pak roztál.
  
     „Podívejme, slečna Raquel! A hele, neteř hlavního soudce, hraběnka de Tartass! Dvě krásky u jednoho stolu!“ vypadal potěšeně. Já taky, ale Raquel ne.
  
     „Dobrý den, pane hrabě!“ pozdravila ho dívka prkenně. On k ní došel, tvářil se jako by nikdy neviděl ženskou a políbil jí ruku. Já vůbec nevím, jak to tu chodí, takže když metaláci. On se zatvářil překvapeně, ale pak mu asi došlo, že jsem z velmi bohaté rodiny a mám tedy právo na výstřednosti.
         „Nuže dámy! Chtěl jsem povečeřet tady, ale když vás tu potkávám, mohl bych vás pozvat na můj zámek na menší soukromou večeři?“
        
„Jo, jasně, mohl,“ přijala jsem jeho nabídku, „za dvě hodiny u vás budeme.“
  
     „Přímá a nenadělá řeči. To se mi líbí!“ pravil hrabě. Pak se otočil a odešel.
  
     „Co jsi to vyvedla?“ zuřila Raquel. Z kuchyně se vybelhal Raimond a bylo poznat, že na sebe něco omylem vylil.
        „Co by, dostanem se tak k němu, během večeře ho ožereme, budeme dělat, že se ním chceme vyspat a pak ho v posteli podřízneme, v tu chvíli se odněkud vynoří Raimond, jako teď se vynořil, no a mrtvolu spustíme z okna, kde bude James a Gérard no a je to!“ Oni na mě koukali jako na exota.
  
     „Ne, bohužel, takhle snadné to u nás nechodí..“ povzdechla si Raquel, „my k němu budeme muset jít na večeři, poslouchat jeho žvanění a jestli řeknem něco špatně, může to mát dalekosáhlý následky.“
  
     „Proč ho prostě nemůžeme zabít?“ nedala jsem si to vymluvit, “máme tady jeho dvojníka!“
        „On má zase svoje stráže,“ vysvětlovala Raquel, „je hodně hlídanej. Nemysli si, už se pár lidí pokusilo proti němu zakročit a spáchat na něj atentát. O tobě a mě si naštěstí myslí, že jsme husy, o Jamesovi, nic ve zlém, že je to tupej sluha no a jedinej problém by tady mohl být Raimond.“ Naše pětice hrdinů se koukla na Raimonda, co si ze sebe stíral polívku.
        „Hm… něco na tom bude…“ zamumlal James, „pokud jde o vylejvání věcí a dělání bordelu.“
  
     Nakonec to dopadlo tak, že se Raimond vrátil na jeho statek (plížil se podél zdí a maskovals i obličej) Gérard zůstal v hostinci a já s Jamesem a Raquel jsme vyrazili na večeři na zámek.
  
     Byla tma, náš kočár se nořil do větší a větší temnoty. Bylo nepříjemně chladno, ačkoli jsem měla děsně tlusté šaty s korzetem, ve kterém jsem nemohla ani dýchat. Celou dobu jsem sebou vrtěla a snažila se ho povolit a když se mi to povedlo, vypadala jsem jako debil.
  
     „Zasraná móda!“ nadávala jsem. Raquel jen pozvedla obočí. Očividně jí jen tak nic nevyvede z míry.
  
     Dojeli jsme na zámek. James šel s námi, coby můj sluha a osobní strážce musí všude chodit se mnou. Nevadilo mi to, naopak, mít vedle sebe namakaného obra je neskutečná výhoda, kor když vy sami nejste namakaní obři. Tak si to valil, dupal a my jsme se plazili za ním a snažili se neklopýtnout, protože toudle dobou očividně nevynalezli pouliční lampy.
        Konečně jsme došli k zámku. Od nepohodlných bot mě bolely nepohodlné nohy a doufala jsem, že hrabě má na zámku bačkory.
  
     Konečně sluha otevřel, my vešli dovnitř. Nebudu zdržovat detaily, ale nakonec jsme zasedli ke stolu. James stál u dveří a hlídal, stejně jako několik Andrého sluhů.
        Jídlo bylo super. Místní dobové delikatesy neměly chybu. Jen mi trochu vadilo, jak na mě ten hrabě zírá.
        „Neviděli jsme se už někde?“ optal se.
  
     „Možná na nějakém plese,“ odpověděla jsem mu. Znělo to docela logicky a on přikývl.
  
     „To je pravda. Těch jsem navštívil hodně za poslední sezonu.“
  
     „Mám děsně ráda plesy,“ pokračovala jsem a doufala, že mě nebude žádat o tanec, protože jsem na plese ve skutečnosti nikdy nebyla.
        Jenže pak začal vykládat něco o tom, že se do městečka přistěhoval někdo nový, a jesli náhodou o tom něco nevíme. Já řekla, že jsem to byla já, ale že jsem se nepřestěhovala, ale jen jsem se přijela podívat. A že jsem s sebou vzala pár sluhů. On jen pozvedl obočí, a zamyšleně žvýkal.
        Po jídle skutečně přišlo na tanec, ale nevyzval mě, ale Raquel, Já jsem si sedla a jen jsem je sledovala. On jí neskutečně balil. Ptal se, jestli má nějakou známost a jestli  by se nechtěla s ním vídat častěji. Nevěděla jsem, co říct, navíc jsem nechtěla,a by si všiml, že tam sedím a taky mě vyzval k tanci. Raquel se z toho naštěstí sama obratně vykroutila, něco jako že je zasnoubená, ale ten snoubenec musel odjet hodně, hodně daleko, aby si vydělal dostatek peněz a mohlo si jí vzít. Mě osobně by to nenapadlo. Já bych sháněla nejbližšího kolem stojícího chlapa a vydávala ho za svého snoubence, popřípadě prohlásila, že jsem vdova a rychle si sháněla nějaké potvrzení o tom.

            Každopádně, večeře skončila. Nezavřel nás nikam do hladomorny, ale rozloučil se s náma jako docela normální člověk.