kapitola 6 - Spřádáme plány

        Bylo jí o něco míň jak mě, možná dvacet. Byla moc hezká, měla dlouhé plavé vlasy v copu, zelenomodré šaty a její obličej přímo zářil. To myslím jako né že by se tvářila jako měsíček na hnoji, ale že byla velmi krásná. I postavu měla nádhernou.
  
     „Kdo je ta krásná dívka?“ zarozplýval se Rai.
        
„To je Raquel, dcera místního pekaře. Nejkrásnější dívka ve vsi. Stále neprovdaná.“ Informoval Gérard, „umí to s mečem, stejně jako s těstem. Hrabě na ní má zálusk, ale ona jeho nabídky odmítá.“
  
     „No to tedy dobře dělá!“ rozohnil se Rai, „nenecháme jí napospas nějakému zlému moulovi! Musíme jí zachránit!“
  
     „Je to dívka, co dokáže zachránit sama sebe,“ odpověděl Gérard, „výborná bojovnice.“
  
     „Nejlepší bojovnice je šéfka,“ kontroval velmi loajální James. Myslel tím mě, protože mě furt tituloval šéfka, „tahle panenka nerozezná meč od houfnice.“ Což já asi taky ne, protože nevím, za jaký konec se houfnice drží a co to sakra vlastně ta houfnice je, ale to je jedno. Raquel zaslechla Jamesovo vychloubání a zamířila k našemu stolu. Raimond vytáhl obrovský kapesník a dělal, že smrká, ale ve skutečnosti si zakrýval tvář. Gérard mu tajně pod stolem podával tužku, aby si přimaloval fousy nebo brýle. Raimond do něj strkal, takže tužka spadla. Rai toho využil, slezl pod stůl a dělal, že tužku hledá. Já a James jsme sledovali tu šaškárnu. To už k nám Raquel dorazila.
  
     „Nevím, proč se váš kolega přede mnou skrývá,“ pravila, „ale já bych ráda vyzvala tady druhého kolegu na souboj.“
  
     „Bohužel, slečno. Musím odmítnout. Ne proto, že bych se bál, ale proto, že jsem gentleman, no a vyhrát bych vás musel nechat.“ Raquel přikývla, jako že souhlasí.
  
     „No já gentleman nejsem, můžu ho teda zastoupit, jsem jeho šéfka,“ napadlo mě, „bojuju fakt dost dobře.“  Raquel koukala na Raie, teda na jeho nohy, co čouhaly zpod stolu.
  
     „Co to s nim je?“ nechápala, „jako ano, hodně mužů se mě stydí, ale nikdo ještě neskákal pod stůl.“
  
     „Mi upadla tužka,“ zahuhlala Rai. Já a Raquel jsme po sobě koukly a zakroutily očima.
  
     „Hele, můžeš vylézt.“
  
     „Nemůžu, až uvidí můj obličej, uteče,“ naříkalo neštastné dvojče, „musím zmizet z tohoto kraje.“
  
     „Ale no tak.“ Dívka se sklonila a začala Raie lovit. On se snažil bránit kapesníkem a tužkou, ale pak to vzdat a nechal se vytáhnout.
  
     „No vida, jak to jde. Páne jo, ty vypadáš jako náš hrabě! Chápu, proč jsi se skrýval.“ Pak si k nám sedla.
        
„Mám to. Vystřídáš hraběte!“ Raie to zarazilo.
  
     „Co, já? To ne, to ať udělá ona!“ ukázal na mě.
  
     „No, já bych ráda vládla, ale nemůžu, nevypadám jako on, to by neprošlo. A hele, když vás ten hrabě tak sere, proč prostě.. nepřemístíte vesnici jinam?“
  
     „Jak, jinam?“ nechápala Raquel.
        „No jednoduše. Složíte se na pozemky, co jsou dál od něj, pak rozeberete baráky, přenesete je tam, no a máte vystaráno. Von ať si vládne prázdný krajině.“ Návrh byl zavrhnut.
  
     „Je snažší vyměnit jednoho člověka, než mraky baráků.“ Nesouhlasil Gérard. Musela jsem nesouhlasit taky. Můj návrh byl sice geniální, ale nelogický.
        „Fajn, ale jak to provedeme?“ zeptala jsem se, „hele, jako já nikdy nikoho nesvrhovala, musíme se tam nějak infiltrovat do baráku, a pak to nenápadně provézt, převlíkneme se za pradleny a Raie propašujeme v koši s prádlem… a kurva, de sem hrabě!“ opravdu, za okny se ozval zvuk koňského spřežení a kočár to byl ten samý, co jsme ho přepadli. Teď něco přepadlo Raie. Prudce vstal, vyběhl a prchal k zadnímu vchodu. Během běhu shazoval židličky a jednoho štamgasta. Ostatní se lekli, prudce vstali, takže když hrabě vcházel dovnitř a sundával si klobouk, všichni stáli, koukali po sobě, rovnali židle a štamgasta, a já cpala pod stůl Raiův plášť, protože se pro něj nestihl vrátit. Měl to v plánu, ale v tu chvíli se už otevíraly vchodové dveře.