Kapitola 5 - Dvojčata

Skákala jsem a dávala jim pěstí přímo do nosu a schazovala je přesnými kopy. Nevím jestli jsem někoho zabila, moc se mi vraždit nechtělo.ty co mohli, utíkali.  Raimond otevřel dveře kočáru, dal facku tomu chlapovi. Pak se zarazil.
  
     „Do prdele,“ zahuhlal přes masku.
  
     „Co je zase?“ došla jsem k nim, připravená hraběte sejmout. Když jsem ho spatřila, řekla jsem jen: „kurva.“
  
     Zírala na nás přesná kopie Raimonda, jen s tím rozdílem, že měl kratší vlasy, kotlety a takový… zlejší rysy v obličeji.
  
     „Mizíme,“ zahuhlal Raimond, „eh.. spletli jsme se.“ Chytil mě za ruku, vyskočili jsme dvojitým saltem na skálu a upalovali k vozíku.
  
     „Fantomové! Fantomové lesa!“ řval zatím hrabě, „pomoc!“
  
     Fantomové lesa se rychle umyli v potoce a pokračovali směr město. Vozík jsme táhli jako zběsilí. Domluvili jsme se, že kdyby se nás někdo na něco ptal, tak jsme viděli přepadení hraběte nějakými fantomy.
        Doklusali jsme do hostince. Právě se podávala svačina.
  
     „Oh slečno, co se vám stalo?“ ptal se hostinský. Pak si všiml Raimonda.
  
     „A vy, éééh…“ z obličeje se mu vytratila barva, což byl zajímavý pohled, jak se ze zarudlého červenolícího týpka stává vybledlina. Už za ten pohled to stálo.
        „Jo,vypadáme uplně stejně!“  sípal Raimond, „ale proboha… nikomu to neříkejte!“ Já se zatvářila nechápavě a hostinský dodal: „no, to byste musel jedině nosit železnou masku, jako dvojče krále Ludvíka.“
  
     „Jakýho Ludvíka zase?“ křiknu, „hele Ludvík a jeho brácha tady momentálně nejsou, ale my tady jsme a potřebujeme něco udělat, aby ho nezavřeli do věže jako Ludvíkova bráchu!
  
     „Může to bejt jenom náhoda…“ vložil se do řeči jeden přísedící pán, „že jsou si podobný.“ Já přikývla.
        „To je pravda. Kdysi jsem znala jednoho kluka, jmenoval se David, no a ten vypadal uplně jako jinej týpek, a když jsem s tím jiným týpkem jednou něco měla, nevěděla jsem jak se jmenuje, a celou dobu jsem mu řikala Davide, a nakonec jsem zjistila, že se taky jmenuje David. Ale každej byl uplně jinej člověk. Hm, zdejší hrabě se taky jmenuje David? Teda, Raimond, chci říct…“
        „Ne, jmenuje se André,“ řekl hostinský.
        
„Jednoho Andrého taky znám, teda, on se jmenuje Ondra, ale já mu říkám André, a on je z Ostravy a je s ním děsná prdel: jednou jsem se opili v lese… co je?“ všichni na mě koukali. Jo, občas bývám otravná jako pomeranč. Zvedla jsem ruce na znamení toho, že se vzdávám.
        
„Tak jo. Otázkou je, co budeme dělat. Hrabě jistě zjistí, že je tu někdo, kdo se mu podobá a jistě se mu to nebude líbit. A nebo bude, a Raimonda najme jako svýho dvojníka.“
  
     „Spíš mě tak napadá,“ řekl hostinský, „kdo jste zač?“
  
     „Eh, já se ani nepředstavil…“ Raimond začal vykládat to, co řekl mě, že se sem vrací. Pak se ho hostinský zeptal, kdy má narozeniny.
  
     „22. Května.“
  
     „Ha! V ten samý den má narozeniny hrabě!“
        „Jste dvojčata!“ zvolala jsem, „a to je mega růser! Jistě se mu nebude líbit, že jsi jeho bratr no a tím pádem ti patří půlka jeho majetku. No ty vole, to je docela mazec, hele, ty jsi útočil na svůj vlastní majetek!“
  
     „Tak nebo tak, jak to, že hrabě má bratra a my o tom nevíme?“ zeptal se další týpek. Teď o nás věděla celá hospoda, všichni na nás koukali a já se cejtila jako jednou na kalbě, kde jsem se opila a uplně celá se svlíkla a zpívala odrhovačky od Barbar Punku.
  
     „Já vím, jak to je,“ ozval se nějaký hlas ode dveří. Všichni jsme sebou trhli. Byla to nějaká stará babka.
  
     „Kdo jste a jak to, že to víte?“ zeptala jsem se.
  
     „Já vím všechno,“ řekla ta pani. Tak to pak jo, to bude jistě nějakej obchodník s informacema.

        „Bydlím tady celej život a hodně jsem toho viděla a zažila,“ řekla zase. Jasně, obchodník s informacemi.
  
     „Té noci, co se hrabě narodil, se narodil jestě jeho bratr dvojče. Ale o něm si mysleli, že při porodu zemřel. Matce to neřekli, myslela si, že má jen jednoho syna. Jenže když se kmotra pokoušela dítě pohřbít tajně v lese, zjistila, že děcko žije.“
  
     „Ty vole málem tě zahrabali zaživa!“ zaječela jsem do ticha. Všichni sebou trhli. Babka pokračovala.
  
     „Tak si tě adoptovala a odvezla daleko odsud. Myslela, že se sem nikdy nevrátíš, protože ti tu hrozí nebezpečí. Hrabě je zlý a chamtivý.“
  
     „No to já taky, ale on je spolčenej s loupežníkama a bere si od nich peníze,“  podotkla jsem, „hele, todle je děsně prekérní a blbá situace…“
  
     „Co vím, to jsem řekla,“ pravila stařenka a odešla pryč. Já, Raimond, Gérard a James jsme sklesle seděli u stolu. V tu chvíli se otevřely dveře. Já a Rai jsme se skrčili, protože jsme měli za to, že je to hrabě. Ale hrabě to nebyl. Byla to nějaká dívka.