Kapitola 4 - Střet

„Ale ne, někoho přepadli!“ došlo Raimondovi. Divně jsem se po něm koukla.
  
     „Ne, ty vole, jen tak pouštěj nahlas hudbu. Jasně že přepadli, a ještě že ne nás! Tak a musíme udělat všechno proto, aby nepřepadli nás. Hele, támdle jsou nějaký šutry, skrejem se tam, vozejk zaházíme litím a budem dělat mrtví…“
        
„My je zachráníme!“ vedl si náš hrdina dál svou, „bojoval jsem za vlast a není pro mě nic přirozenějšího, než zachránit trpící!“
        „Já trpím! Strašně trpím! Tvou tupostí!“ on se na mě divně kouknul.
  
     „Kvůli lidem jako ty máme my francouzi pověst blbečků, co odevšad zdrhaj.“
  
     „Nech těch blbých řečí, já ani nejsem Francouz, jsem tu jen na návštěvě u strýčka. Mě je jedno, jakou máte pověst, ale budu radši zbabělá než mrtvá.“ Nakonec jsem podlehla jeho vražednému pohledu. No tak si vyzkouším své schopnosti v praxi. Hm. Hodil by se nějakej cheat…
  
     Vozík se zavazadly Rai zaklesl mezi pár kamenů, kde jsem se skrývala, a pak jsme běželi dpopředu, odkud se linuly zvuky boje. Rai byl vyzbrojen pistolí, která vypadala, že se po každé ráně musí nabít. No, to luk taky, ale jde to podstatně rychleji.
        Přískoky jsme se pohybovali mezi stromy. Mě bavilo dělat přemety a strašně akční skoky. Raimonda to nijak nepřekvapilo, naopak, taky takhle hopsal. To jsou tady všichni nějací zenoví mistři, nebo co?
        Konečně jsme byli u místa přepadení. Bylo to v ůdolí, v takové menší soutěsce. My byli nahoře na skále, dolů to mělo asi pět metrů, a ukrývali jsme se za kameny a vykukovali, co se dole děje. Loupežníků bylo asi pět a rvali se s několika týpky co měli paruku – očividně kočí a sluha – no a zevnitř z kočáru někdo střílel.
  
     „Hele to je v cajku,“ zasípala jsem, „oni se ubráněj, takže…“Jenže v tu chvíli byl jeden ze sluhů zákeřně probodnut vůdcem lupičů.
  
     „Konec her!“ zavelel, „toho druhýho svažte no a my se koukneme, co to máme vevnitř.“ Otevřel dveře kočáru. Ten co byl vevnitř zrovna nabíjel. Asi tu mají všichni stejně blbé zbraně.
  
     „A do prdele!“ řekl vůdce a zase zabouchl dvířka. Z kočáu se ozvalo „Jau!“
  
     „Pardon,“ omluvil se vůdce, „nevěděl jsem, že jste to vy.“
        „A kdo jinej tu cestuje v takovým kočru, vy debile?“ mluvil dále ten, co se vezl, „celou dobu na vás řvu, že jsem to já…“
  
     „No, včera zrovna přijela nějaká děsně důležitá holka, a měla ten samej kočár.“ Vysvětloval rozpačitě vůdce loupežníků. My naslouchali a nechápavě po sobě koukali.
  
     „Mluvěj o mě,“ sykla jsem. Pak jsme opět sledovali dění dole.
  
     „Aha. Hm. Proč o ní nevím?“ zeptal se neznámý.
  
     „Byl jste pryč, pane. Přijela docela nečekaně. A je bohatá. Hodně bohatá.“
  
     „Jasně. Nechci si jí rozházet, když už jste to po.. podělali.“ Vůdce byl rozpačitý. Jeho žoldáci zatím oprašovali přeživšího sluhu, leštili kočár a všelijak se omlouvali.
         „Zabili jste mýho sluhu,“ povzdechl si neznámý, „to je tendle měsíc třetí služebný, kterýho jsem ztratil: jestli to půjde takhle dál, nebudu mít žádný sluhy ani nikoho, komu budu moct vládnout. Jasně jsem vám řikal, nikoho nezabíjet.“
  
     „No jo, ale oni se bráněj,“ vykrucoval se lotr, „nemyslete si. Taky jsme ztratil pár lidí. A loupežníkem nikdo bejt dneska nechce. To víte, riskujete, nastavujete krk a spíte někde v mizerný jeskyni, kde není ani hajzlík, což je mimo jiný, skvělý vynález.“
    
„Jasně. Nemám teď na vaše řeči čas. Vybete jednoho ze svejch mužů, aby se převlíkl do hadrů mýho zabitýho sluhy a pomohl mi s věcma. Toho mrtvýho pohřběte, řeknu že… že ho snědli vlci a pošlu jeho rodině peníze. Který mi teďka dáte!“
        Kouklali jsme na to divný přepadení jako opaření. Ten co měl být původně okraden, nyní bral peníze od lupičů. To musí být nějaký echt lotr, když dělá todle.
        „Máš ponětí, kdo to je,“ špitla jsem. Raimond přimhouřil oči a studoval erb na kočáru. Nějaký tam byl, ale to jsem viděla opravdu mizerně. Zatracený brejle. Žádný s sebou nemám.
        
„Potřebuju brejle,“ mumlám, „bez nich vidim hovno.“
        „Hele, je to.. je to erb hraběte tohohle kraje… ale proč sakra se chová tak divně?“
  
     „To je korupce.“ Řekla jsem jako by nic, „to je u nás na denním pořádku. Jo. Jak vidno, není to žádná novinka. Hm. Víš o tom chlapovi něco?“
  
     „No, vlastně nic, odjel jsem odsud jako nemluvně. Ale podobný erb mám na svém prstenu.“
  
     „Aha. Hm. No fajn. Tak co teď uděláme? Zamaskrujem se a zabijem toho chlapa? A loupežníky?“
  
     „No… víš…“ vykrucoval se Raimond. Dole se zatím lotr převlíkal za sluhu a zbylí lotři toho mrtvého zahrabávali do listí, ale vůbec jim to nešlo. Chlap v kočáře je komandoval.
  
     „Raimonde, byl jsi celej hrr do nějakýho boje!“
  
     „Ale za zabití hraběte nás můžou popravit!“
        
„Proto řikám, že se zamaskujem.“ Raimond zalovil v kapsách, vytáhl kapesník a ovázal si s ním hlavu. Vypadal jako mumie. Já si od něj vypůjčila sako, natáhla si kapucu a obličej načernila blátem. S řevem jsme seskočili ze skal a započala řežba.