Kapitola 3 - Nový známý

        Probudil mě Gérard a přinesl snídani. To ještě není to drama. Sešla jsem dolů, hospodský se bavil s pár lidmi o loupežnících, co se nestydí přepadat za bílého dne. Servírka mi prozradila, že delší dobu už tyranizují okolí a zdejší hrabě s tím nic dělat nechce.
        „Toho hejska nebaví nic jinýho, než radovánky, alkohol a pořádání večírků!“  zalitovala jsem, že mě strýček neposlal k tomu hraběti a napadlo mě, že ho navštívím a pokusím se vpašovat se na nějakou jeho kalbu. Ale to až večer. Teď se půjdu proskočit do lesa a zkusím střílet z luku, když nemám potuchy, co tu dělat a co tu dělám. Ale on za mnou jistě někdo přijde a dá mi úkol. Jako v nějaký hře. Třeba hostinský. Hele, zrovna si to ke mně míří.
  
     „V lese se usadili loupežníci,“ řekl a podával mi chleba a nějaké maso, „říká se, že jsou společní s hrabětem.“ Já na to nic neříkala, tak odešel. Hm… loupežníci. Asi si půjdu do lesa trochu procvičit svoje „schopnosti“.
        Sebrala jsem se, navlékla na sebe tepláky, teda něco jako tepláky, vzdáleně to připomínalo jezdecké kalhoty, triko se širokými rukávy a šněrováním, vzala jsem si černý korzet v doufání, že to nějak bude hodně suplovat podprsenku, ale moc to nedopadlo. Pak jsem si vzala nějaký krám co jsem natáhla jen na ruce, ramena a mělo to kapucu. Jsem jako nějaký podivný robin Hood. Jo a luk jsem si vzala.
  
     Lidi v hostinci a ve městě na mě divně pokukovali ale pak uznali, že neteř hlavního soudce plus hraběnka- má právo být výstřední, protože má peněz víc, jak všichni viděli, a nic neříkali.
  
     Došla jsem do lesa. Skládal se ze samých listnatých stromů, co opadávaly. Listí kolem mě tlelo a smrdělo. Tady bude srandy jako na hřbitově. Pak jsem si vzpomněla, že tu jsou loupežníci a celkem jsem se lekla. Co já proti nim zmůžu? Zajmou mě a budou chtít výkupný a soudce, pokud nějaký je, proti nim pošle armádu nebo neudělá nic a bude dělat, že neteř nemá. Hm. Ale zase jsem prý šikovná nebo tak co. Prubnem to.
        Tak jsem zkusmo vzala luk, a pokusila se vystřelit. Světe div se, ono se to povedlo.
  
     „Hmm,“ řekla jsem a vytáhla další šíp. Zavřela jsem oči, střelila tam, kde před tím
  
     „No páni!“ šíp trefil ten předchozí šíp.
  
     „Na to, že jsem to nikdy v ruce nedržela, jsem fakt dobrá,“ vysvětlovala jsem vedle stojícímu stromu, „teďka to zkusím s mečem…“ Jak vidno, uměla jsem bojovat i s mečem, a do toho jsem byla neobvykle obratná – akrobacie, přemety a podobné věci, co jsem nikdy neuměla, mi najednou šly.
        „Tak todle je teda mazec!“ Hopsala jem po lese jako blázen, střílela šípy, běhala sem tam… Pak jsem to radši nechala, protože hluk by přivolal loupežníky, a to by se mi moc nelíbilo. Netoužím se tak rychle střetnout s nepřítelem.
  
     Došla jsem na pěšinu. Trošku mě rozrušilo, že jsem zapomněla, kudy jsem přišla. Hm, no mohla bych vylézt do koruny stromu a pak se podívat, kterým směrem. Jenže blbě vidim na takovou dálku. Sakr blé.
        Tak jsem tam jen tak bezradně stála a hledala směrovku nebo turistickou zančku, ale zpoza ohbí cesty se vynořila postava. Loupežník…!
  
     Naštěstí to na loupežníka nevypadalo. Byl to nějaký týpek, co táhl vozík. Připomínal mi Fanfána Tulipána s trochu delšími vlasy.
  
     „Uh. Dobrý den,“ pozdravila jsem ho.
  
     „Ah. Dobrý den.“ Řekl, „jdu správně do města?“
  
     „Hele, to já doufám že jo, protože jsem trochu zabloudila,“ pokrčila jsem rameny. Fanfán zastavil a vytáhl mapu.
  
     „Jo, jdu dobře.“ Vypadal docela normálně. Fanfán Tulipán se mi celkem líbil, ale nemůžu říct, že by to byl vyloženě můj typ.
  
     „Vracím se zpět do svého rodiště,“ vysvětloval, ačkoli mi to bylo uplně jedno, „narodil jsem se tu, ale pak jsem se svou kmotrou léta žil jinde.“  Ve mně něco udělalo „všum“ jak jsem si vzpomněla, že jsem todle už někde slyšela.
  
     „Jo? To zní zajímavě. Hele, tady v lese se potloukaj loupežníci, takže já bejt váma, seberu vozejk a fofruju pryč.“
  
     „Žádné strachy,“ zaradoval se, „býval jsem voják, a dobrodruh. A navíc, loupežníci za denního světla neútočí.“
  
     „No ale tydle jo,“ šířila jsem obavy. Týpek pokrčil rameny. „nebojím se.“
  
     „Já jo. Hele a jak jse jmenujete? Já jsem Eternité de Tartass a můj strejda je hlavní soudce.“
        „Já jsem Raimond Lacenaire.“potřásli jsme si rukou.
  
     „Jako bych vás od někudy znala…“ zabručela jsem ponuře, „ale to je uplně fuk. Hele, Raimonde, musíme vypadnout z lesa, než se setmí.
        „Vždyt je sotva po obědě!“
        „Já nevím, v kolik se tady stmívá… eh, tím chci říct,“ zamlouvala jsem to, „že mám trochu zmatek. Hm. Měla jsem si s sebou vzít komorníka, nevím proč se tu potloukám sama po lese…“ tak jsme se vydali na cestu. Raimondův vozík s truhlama nás zdržoval. Pomáhala jsme mu ho táhnout a lamentovala, proč si nepronajal nějakého koně nebo povoz, když svůj nemá.
  
     „Všechno jsem prodal a za utržené peníze hodlám opravit statek, který jsem zdědil“, vysvětloval, „no a pak se tam usadím, ožením, a založím rodinu.“
  
     „No ty vole. Ale za mě se neprovdávej, já jsem na vdávání mladá, je mi teprv dvacet pět. A vůbec, si to děsně představuješ, a co ty hypotéky, a takový koniny, a…“ pak jsme zaslechla divný zvuk.
  
     „ŠŠ!“ zastavila jsem naší komickou karavanu, „ten hluk se mi nelíbí!“ znělo to jako divoké řehtání koní, střelba a křik.
  
     „To jsou loupežníci!“ vykřikla jsem, „rychle pryč, než si nás všimnou!“