Kapitola 2 - Neteř hlavního soudce

Probudilo mě nějaké kodrcání. Rychle jsem se probrala. Zřejmě představení skončilo a on mnou lomcuje, abych vstala.
  
     „A sakra…“ on to totiž vůbec nebyl on. Ani v divadle jsem nebyla. Seděla jsem uvnitř nějaké věci, co se kodrcala na hrbolaté cestě a byla tam zima.
        „Co to do hajzlu je?“ rozhlédla jsem se. Hm, pár historických filmů jsem viděla, a myslím, že sedím v uzavřeném kočáře, se kterým se jezdilo před tím, než vynalezli auta. Ale proč v něm sedím já a co to sakra mám na sobě za ohoz? Historický kostým?
        
V první chvíli mě napadlo, že můj společník je nějaký ůchyl a že mě unesl, navlékl do téhle maškarády a ujíždí se mnou koňským spřežením, ale pak mi došlo, že je to pěkná blbost. Z toho kočáru jsem mohla kdykoli vyskočit, jel děsně pomalu.
        Hmmm… rozhlédla jsem se.  Venku byly stromy, ze kterých opadávalo listí. To je divný, když je květen. Ale co. Asi se mi to zdá, nebo se mi stala zase taková ta divná věc. Usnu, nebo se praštím do hlavy, zfetuju, opiju a pak se mi dějou divný věci, který jsou podivně pravdivý. No… asi jsem přímý potomek pana Broučka, ten si takle lítal na měsíc a do dob husitských válek.
        Naproti sobě jsem měla několik zavazadel, pak tam bylo něco co připomínalo obouruční meč, pradávnou pistoli, kord, a luk. A co todle? V ruce jsem držela dopis. Hele, tam se něco dozvím. Otevřela jsem ho.
  
     „Drahá neteři,Eternité de Tartass“ stálo tam nakrouceným písmem, „doufám, že se ti bude na tvém ozdravném pobytu líbit. Zařídil jsem ti pokoj ve výborném hostinci mého starého přítele pana Girardota. Pozdravuj ho ode mě a vyřiď mu, že příště ho v šachové partii opět porazím.
  
     Mám dojem, že městečko čekají nějaké problémy, a ty jsi ten pravý člověk, co si s nimi poradí. Tvoje schopnosti jsou až nadlidské, moc se s nimi nechlub – ještě dnes nějací lidé se bojí bouřky a jsou pověrčiví – ale uměj je používat ve správné chvíli. Přibalil jsem ti také luk a pár zbraní, na lovu se ti budou hodit. To víš že pan starosta pořádá každý rok touhle dobou hon – a já bych rád, abys šla ve stopách naší rodiny a ulovila nejvíc zvířat. Tvůj děda skolil jelena šestnácteráka, a ještě ho nikdo jiný nepředčil. Věřím, že ty ani a že uděláš ještě větší hrdinský čin, než je zabití jelena.
  
     Jak jsem napsal, dávej na sebe pozor, důvěřůj správným osobám a až bude čas, opět se ti ozvu.
  
Tvůj strýc
Marco Lefébre
Hlavní soudce“
  
        Co je to za plky, proboha? Hlavní soudce? Strejda? Schopnosti? Tarrtas? Sithova noho, zabte mě někdo, než to udělám sama. Jednou z těch zbraní od strýčka. Nikdo z mých příbuzných není Lefébre, natož Tartas, a ani nevím co je to za divný jméno.

            Kočár vjel do nějaké vesnice. Nebo města, já nevím, nedalo se to poznat. Ne že by byla mlha, ta se rozestoupila, co jsme vyjeli z lesa, ale všechny domy vypadaly staře. Nikdy jsem nebyla fanoušek architektury nebo dějin – já vždy byla fanoušek počítačových her, Star Wars, Star tTeku a alkoholu -  ale todle vypadalo jako skanzen. Ne středověký nebo pravěký, ale tak z dob… z dob Marie Terezie? Viděla jsem nějaké pohádky co se v době Marie Terezie odehrávaly, a takhle nějak to tam vypadalo. Panenko skákavá, jestli se se fakt přesunula do týdle doby.. to byly mory, války, epidemie, anarchie, žádná televize, dřevený rádia a žádnej internet! Nebo ne, gramofony byly… nebo nebyly? Ouč, na ulici vás klidně zatkli když jste měli sukni nad kotníky nebo jste v létě nebyly nabalený jak pumpy… pro jistotu jsem ještě jednou prostudovala dopis. Všimla jsem si, že dole je datum
29. října 1790
  
     „A kurva!“
  
     „Slečno, jsme tady!“ řekl kočí a já se lekla.
        
„Co je?"
        „Jsme tu, slečno. U hotelu.“
  
     „U jakýho zase?“
  
     „Hostinec U dubu, přesně. Máte zde objednaný pokoj.
        „Eaaa… jo? Vážně? Můžu si.. zavolat?“
  
     „Prosím?“
  
     „Zavolat, jako telefonem, to tu nemáte telefon? Pevnou linku? Nebo telegraf? Telepatii? Tím se dřív dorozumívalo, ne?“ blekotala jsem, „hele, jestli je to nějakej larp, kde mam bejt jako překvapená nebo co…“ Pak jsem to vzdala. Nebudu jim to kazit.
  
     „Dobrá, jdeme se teda ubytovat. Ale čím zaplatíme?“
  
     „Slečno, jste velmi bohatá, máte s sebou truhlu plnou peněz!“
  
     „Ále, to jako fa… no tak dobře. Která z těch truhel to je, a jak sakra ty těžký truhly vytahám někam po schodech?“
        „Tady jste!“ vyběhl z domu pán, kterému bylo asi 50, byl obtloustlý, měl na hlavě čapku a oblečen byl prostě jako… prostě jako hostinský. Vypadal trochu mazaně, trochu jako že slyší na peníze, ale nevypadal jako padouch. Společně s ním vyšel ven mládenec s delšími hnědými vlasy v culíku a s brýlemi. Zaradovala jsem se. Budu si moct od někoho půjčit brýle. Ten kluk mi někoho děsně připomínal, ale nebyl čas na to myslet.
        
„Netrpělivě jsme vás očekávali! Já jsem hostinský Girardot! Jak se má strýc?“
        „Eea… říká, že vás příště porazí v šachách.“ Hostinský se zasmál.
        
„Ten starý lišák! No dobře. Gérarde, pomoz slečně se zavazadly a ukaž jí její pokoj. Já a komorník vyneseme zavazadla.“
  
     Koukla jsem se na „komorníka“. Byl to ten kočí. Hm, tak mám kočího a komorníka v jednom. A vypadal i jako bodyguard. Byl vysoký, nakrátko ostříhaný, neskutečně namakaný, připomínal gorilu, ale obličej měl neskutečně sympatický a na to jak byl ohromný, vypadal možná trochu plaše. Tady mi furt někdo někoho připomíná, a nemůžu zaboha příjít na to koho.
  
     „Jak se jmenujete, chlapče?“ otázal se ho Girardot.
        „James, pane.“
  
     „Hm, takže angličan?“
  
     „Ano, pane.“ Hostinský se bůh ví proč zatvářil potěšeně, ale tak jako jízlivě. No já jejich problémy neznám, je mi to uplně fuk. Nechala jsem tam ty dva stát s mými zavazadly a zbraněmi a následovala Gérarda dovnitř baráku. Gerard byl na rozdíl od Jamese-  nebo jak tomu gorilovi mám říkat, až nezdravě vyhublý. Vypadal spíš jako nějaký básník nebo tak něco.
  
     „Hm, ahoj.“ Podala jsem mu ruku, „ráda tě vidím. Kudy do mýho pokoje?“ Hoch něco zamumlal, vypadal že se mě stydí, i když mu mohlo být tak 20, a vypadal docela hezky, a pak dodal: „tudy, slečno.“
        „Nech si ty slečny, já jsem..eeh.. Eternité. Jo tak mi řikaj a neřeš proč.“ On nic neřešil a vedl mě bytelnou chodbou po bytelných schodech do bytelného pokoje. Dřív se stavělo sakra poctivě. Já to vím, jezdím na starou chalupu a ta má děsně silný zdi a děsně malý okna. Takže se někdy ve 3 odpoledne už musí svítit lampou. A v zimě je tam zima. A všechno je hrozně studený. Dřív celý baráky očividně fungovaly jako lednice.
        Tady byla zima jen v chodbě. V pokoji ne. Byl to dobrý pokoj, měl teda jen jedno malý okno, ale pěknou postel, vypadala bytelně, peřiny taky bytelně, krb taky bytelně, no prostě něco, co se nerozbije, jen se toho člověk dotkne, i když člověk jako já, když je v ráži, dokáže zničit i tank plus přilehlý bunkr. Ale dost řečí a dlouhých vět, pokračujme v příběhu.
  
     Pak se nestalo nic zajímavého. Ubytovala jsem se, našla truhlu s penězi, zaplatila tolik kolik řekl plus jednu zlatku navíc. Nevím, jaký je tu kurz, klidně si mohl říct padesátinásobek a já bych na nic nepřišla. Doufám, že truhla je kouzelná, protože nevím, jak dlouho tu skejsnu.
        Pak jsem si vybalovala oblečení. Většina těch věcí vypadala jako nějaký mučící nástroj nebo povlak na manželkou postel, ale našlo se tam i pár dobrých kousků, co vzdáleně připomínaly tepláky, triko a mikinu. Pak jsem se šla dolů najíst, chtěla jsem koukat na fotbal, ale neměli tam telku. Chvíli se se mnou nějací týpci bavili o strejdovi, já si navymýšlela nesmyslů, ale podle všeho jsem se strefila  a byla to pravda. Pak jsem se začala nudit a byla  jsem docela unavená, tak jsem šla spát.

            Druhý den se začaly dít dramata.