Kapitola 13 - Konec?

        Probudila jsem se na posteli v hospodském pokoji. U mého lůžka odpočíval Gérard a na zemi spal James. I když byl den, tak spali. Probudila jsem je.
  
     „Co se stalo, proč mam ovázanou ruku?“ zeptala jsem se. Bylo mi vysvětleno, co se stalo – že  jsem Andrého postřelila, on se ke všemu přiznal, a ted ho vezou k soudu do Paříže, kde ho bude soudit můj strýc. Super. Myslím, že se postará o to, aby z vězení jen tak nevylezl a jeho majetky dostal Raimond.
        Chystá se slavnost,“ řekl pak James, „nesmíte na ní chybět.“
  
     Slavnost byla vážně dobrá, i s ovázanou rukou jsme se bavila. Navíc bylo oznámeno, že se Raquel a Rai budou brát. No, super. Škoda že nestihnu svatbu. Protože mi napsal strýček, že se musím vrátit do Paříže. No, super. Paříž je prima – asi, nikdy jsem tam nebyla – ale já bych o něco radši se vrátila ke mně domů. Jo, není to tam ideální, vlastně, stojí to tam za hovno, ale tady nemám internet, hry, a tak nějak sem prostě nepatřím. Takže nastalo loučení.
  
     „Jsem moc rád, že jsem tě poznal,“ potřásal mi mocně Rai rukou, „doufám, že se ještě uvidíme.“
  
     „Jo, to já doufám taky,“ pravila jsem a skutečně jsem v to doufala. Raie jsem si velmi oblíbila.
  
     „Děkuju za pomoc…“ loučila se Raquel, „pomohla jsi nejen mě, ale i celýmu kraji. Myslím, že pod vedením Raie to tady bude mnohem, mnohem lepší.“ Pak poodešla.
        „Škoda, že musíš jet,“ řekl zklamaně Gérard, „doufal jsem, že se tady zdržíš dýl. Ale tak se ještě uvidíme, ne?“
  
     „Uvidíme, věř tomu, že jo…“ usmál se na mě a odešel.
  
     „Tak se měj,“ loučila se Michelle, „James souhlasil, že se sem tak za měsíc vrátí. Jesli chceš, můžeš přijet s ním.“ Já jsem pokrčila rameny a řekla, že možná.  Pak se loučil se mnou starosta, hospodský, a další. Myslím,že tohle loučení můžu přeskočit. Naskočila jsem do kočáru a pokynula Jamesovi, že už můžeme jet.
        „Tak, Jamesi… do toho. A moc ti děkuju, že jsi mi tehdy přinesl tu malou pistolku. Bez ní by mě André jistě zabil…“
  
     Vydali jsme se na cestu. Vjeli jsme do lesa, byla mlha, a mě se chtělo spát. Tak jsme se pohodlně natáhla a usnula.

     „Vstávej! Vstávej!“ budil mě někdo, „musíme jít, hra skončila?“
  
     „Cžžze to, cc.. hra? Jaká hra?“ probudila jsem se. Nebyla jsem v kočáru, ani v lese, ale v divadle, a lidi, co se trousili kolem, vypadali oblečení na jednadvacáté století. No sláva, konečně jsem doma. Teda, doufám.
  
     „Ech…“ mnula jsem si oči, „já jsem usnula?“
  
  „Jo, usnula.. nechal jsem tě spát.“ Otočila jsem se na mluvčího.
  
     „G…Gérarde?“ Gérard to ale nebyl, byl to můj kamarád, co mě přivedl do divadla.
  
     „Cože?“ nechápal.
  
     „Ale nic, nic,“ odpověděla jsem, „měla jsem hrozně divný sny… byli tam dvojčata, Raimond a André, do toho dívka Raquel, sluha James no a já. Bylo to… bylo to pravdu zvláštní, dokonce mě ten pošuk André postřelil, hele..“ stáhla jsem si tričko z ramene a nestačila jsem zírat.
  
     Skutečně, měla jsem tam jizvu, co tam před tím rozhodně nebyla. S kamarádem jsme se po sobě koukli.
  
     „No… to ještě bude hodně zajímavý…“