Kapitola 11 - Podraz

        Jenže, když jsem se ráno probudila, nebylo to dobré. Noc byla plná šumu, temných postav, nočních můr, a navíc jsem ležela na posteli zcela oblečená (i když jsem se večer svlékla) a všude kolem se válely láhve od alkoholu.
  
     „Co to… aaau!“ pokusila jsem se vstát, ale marně. Byla jsem děsně slabá, nohy mi nesloužili a ruce už tuplem ne. Zvednout jsem je mohla, to ano, ale děsně se klepaly a bolely. Snažila jsem se vybavit si, co se dělo v noci.
  
     Jo.. večer mi sluha přinesl večeři, a skleničku na dobrou noc.. vypila jsem jí, ale chutnala divně..
  
     Převalila jsem se do pohodlnější polohy a přemýšlela dál. Po chvíli do pokoje vešla Raquel a Raimond.
  
     „Eternité, my bysme…co se ti proboha stalo?“ zděsila se Raquel.
  
     „Měl jsem dojem, že v noci odsud slyším nějaké hlasy a tak…“ řekl Raimond, „to… to jsi vypila?“
  
     „Ne,“ řekla jsem uplně bílá jako stěna, „to André. Nadrogoval mě a celou noc mě mučil. Všechno jsem si to vybavila…“ Moje dávné zkušenosti s omamnými látkami ve mně nejspíš vyvolali protireakci a droga neúčinkovala tak,jak by měla. Což André díky bohu nevěděl. a dala jsem se do vyprávění.
  
     Na chvíli jsem se probrala v mučírně dole. Slyšela jsem, jak se André vybavuje se svým komorníkem
        „Ona nesmí zejtra bojovat,“ řekl, „dal jsem jí do pití drogu. Naaranžuj do pokoje prázdný láhve a ona si bude myslet, že se opila. Zejtra místo ní na souboj pujde můj pan bratr. Toho zabiju a pak Eternité podám další drogu, pod kterou bude souhlasit, že si mě vezme. Teď jí musíme hlavně oslabit.“ Zřejmě mě nechali chvíli viset za ruce ve vzduchu, no, možná i několik hodin, protože jsem měla dojem,že mi ruce asi upadnou.
        
„To je hnus!“ rozčiloval se Raimond, „ale jak teda budeš bojovat?“
  
     „Neudržím ani tužku,“ skuhrala jsem, „nemůžu střílet ani bojovat. A navíc mu nemůžem dokázat, že mě mučil – jizvy na zápěstí mam už od včera a pochybuju, že tady máte testy na toxický látky v těle.“
  
     „To nemáme,“ povzdechla si Raquel, „dobře si to ten hajzl vymyslel.“ Komorník zaklepal, že přinesl snídani. Raimond ho donutil, aby od každého jídla a pití ochutnal – co kdyby tam byl nějaký další jed, kterým se nás André snaží zneškodnit ještě víc? Nic tam nebylo a my se aspoň trochu najedli. Nemohla jsem se ani strefit do pusy, jak se mi klepaly ruce, a Raquel mi musela dávat jídlo přímo do pusy. Bylo to docela ponižující a já měla sto chutí brečet.
  
     Potom se Raimond pokoušel moje ruce rozcvičit, dělal s nimi různé cviky, hýbal, mával, ale marně. Navíc mi něco spadlo do oka a jak jsem se ho pokoušela mnout, málem jsem si ho vypíchla. Takže když nám komorník pokynul, ať jdeme do parku, měla jsem zarudlé oko a viděla jsem ještě hůř než před tím.
  
     Raquel a Raimond mě podpírali, belhali jsme se parkem. Pod nohama nám šustilo opadané listí, mlha byla opravdu epesně boží, celkový dojem z obrovských stromů a mlhy byl neskutečně ponurý. Vzduchem znělo krákání havranů, což byl skvělý soundtrack pro tuto chvíli. Měla jsem dojem, že kráčím, tedy, klopýtám, na popravu.
  
     Konečně jsem se dokodrcali ke skupince lidí. Byl tam starosta, Gérard, James, Michelle a hostinský, co vypadal pobledle. James měl výraz někoho,kdo celou noc nespal.
  
     „Proboha, šéfka!“ zvolal, když mě spatřil. Doběhli ke mně.
  
     „Co ti provedl?“ ptal se Gérard.
  
     „Zdrogoval ji a mučil,“ odpověděl za mě Raimond. Začínala jsem mít dojem, že jsem místní mučedník a trpitel.
  
     „Ten grázl!“ zanadával James, „zastřelím ho, jakmile se objeví!“
  
     „Jo, a sejme tě jeden z jeho lidí,“ řekla Michelle zdrceně, „poflakovala jsem se kolem, a oni jsou poschovávaný v bezpečný vzdálenosti.“
        
„Netrefěj mě,“ řekl James, „počasí hraje proti nim, je mlha a zkrz ní nás neuviděl. Můžou střílet naslepo, ale je risk, že trefěj někoho koho trefit nechtělj. Hm. Tušil jsem nějakej podraz, tak jsem…“
  
     „Támhle jdou!“ zvolal hospodský. A skutečně. Vítězoslavně si to k nám kráčeli – André, soudce, doktor a nějaký chlápek, asi Andrého sekundant. Při bližším pohledu jsem zjistila, že je to vůdce loupežníků. Ah bože. Nesl krabici s pistolema a dva kordy.
  
     „Můžeme začít?“ zeptal se soudce. Starosta a spol na něj koukali nedůvěřivě – takže asi nějaký Andrého stoupenec, nebo byl podplacený. Já nevím, je mi blbě.
  
     „Slečně de Tartass není dobře,“ řekl James, „navrhuji, abych místo ní bojoval já."
        „To je vyloučeno,“ řekl soudce, „dle zákona smí s urozeným bojovat jen urozený.“
  
     „Jak víte, že nejsem urozený?“ utrhl se na něj James. Soudce nevypadal, že by se zalekl naštvaného obra, a lakonicky prohlásil: „navíc ani nejste Francouz.“ James se nevzdával.
  
     „Takže vy jí jen tak necháte zastřelit?“
  
     „Nenecháme,“ pravil soudce, „jen za ní musí bojovat jiný zástupce. A jediný vhodný adept na souboj…“
  
     „Jsem já!“ vrhl se dopředu Rai, kdbyy náhodou soudce jmenoval Raquel, „já to za ní odbojuji.“ André se zatvářil velmi samolibě a nadšeně. Plány mu vycházely.
  
     „No výborně.“ Pokynul loupežníkovi, ten otevřel krabičku, on a Rai si vzali pistole a postavili se k sobě zády.
        „Bojuje se na dvacet kroků.“ Rozhodl soudce. Oba dva se od sebe začali vzdalovat. Vzduch byl naplněn napětím tak, že by se dal krájet. Hodilo by se dusno, bouřka, vzdálení hřmění, a ne kalný mlhavý listopadový den. Mrzelo mě, že nedokážu ovládat počasí.