Kapitola 10 - Odvážný plán

        Mezi tím mě a Raimonda zavřeli do hladomorny, kde nás přivázali k takové divné věci, co měla za účel nejspíš vykloubení ramen. Nebylo to moc pohodlné, kdysi jsem navíc narazila na netu na obrázky z inkvizice, kde tohle používali a věšeli na to lidi. Bylo tam spousta dalších kreseb a dokumentárních popisů, co to s lidmi dělalo, a při té představě se mi udělalo mdlo. Neměla jsem si v tom tak zaujatě číst, jenže ten den zrovna bylo venku hnusně, nejezdily tramvaje a já se neměla jak dostat do hospody… to je jedno. Teď jsem vězela v jednom takovém krámu a nebylo jisté, jak to všechno bude pokračovat.
  
     „Moc se nehýbej,“ Radil mi Rai, „když se pohneš, bolí to ještě víc.“
  
     „Jo, na to jsem přišla,“ zaskuhrala jsem, „proč mě dneska všichni jenom týraj, někam přivazujou, mlátěj a vyhrožujou?“ Než stačil Rai odpovědět, ozval se vzdálený křik a rány. Strážní po chvíli dovnitř vedli Raquel, co si mnula ruku a nadávala. Přivázali jí vedle nás.
  
     „Co se stalo?“ zeptala jsem se, když strážní odešli, „řikal něco o nás?“
  
     „Ten idiot si mě chce vzít za manželku!“ odsekla dívka, „vyjížděl po mě, tak jsem mu dala facku. No, druhou vzal o zrcadlo, které se rozbilo. To jsem ovšem nechtěla,“ omlouvala se, „a jak jsem mu chtěla pomoct vstát, omylem jsem shodila nějakou děsně těžkou vázu, co mu spadla na nohu… poskakoval kolem a nadával, spadl do komody s drahým nádobím…“ povzdechla si, „polovinu vybavení pokoje zdemoloval, a obvinil z toho mě. Pak dodal, že o tebe se nějak postará, a s Raiem si užije ještě hodně zábavy. A pak mě nechal odvést sem.“
  
     „Hm,“ konstatovala jsem. Bylo mi líto toho vybavení pokoje, které André zlikvidoval. Zato Rai zuřil.
        „Jak to, že si tě ten ničema chce vzít?“ nadával, „já jsem tě požádal o ruku!  Ne on,“ láteřil.
  
   „Ty jsi mě ještě o ruku nepožádal,“ podivila se Raquel.
  
     „Jo, to je pravda,: přikývla jsem, „jinak bysme to všichni už dávno věděli.“ Raimond se zamyslel.
  
     „No.. takže… o ruku žádám teď,“ dodal, „ale berte to jako, že jsem to udělal dávno.“ Já proti tomu nic neměla. O ruku jsem ostatně nežádala já, ale on, a je mi docela jedno, kdy to udělá.
  
     „No, odmítla jsem mu,“ pravila stoicky klidně Raquel, „on řekl, že mě za to zabije.“
  
     „To teda ne!“ rozčílil se Raimond, „jaau!“
  
     „Co řveš?“ podivila jsem se, „nemáš se hejbat, sám jsi mi to radil."
        Jenže v tu chvíli se do zámku dobýval James (zadním vchodem) a početná skupina lidí v čele s Michelle a Gérardem. Dělali takový kravál, že je strážní radši pustili rovnou dovnitř.
  
     „Pane, jsou tady… éé..“ snažil se je komorník uvést do Andrého pokoje, ale byl smeten zuřícím hostinským a Gérardem. Avšak proti zuřící Michelle byli jako by nic.
  
     „Tak, a teď,“ rozkročila se a poroučela, „nám ty tři ihned vydáš!“ André se poděsil. Zrovna uklízel, tedy spíše, sbíral střepy z hrnků, co rozbil a děsně smutnil nad tím, že jsou rozbité a nečekal, že k němu někdo takhle rychle vtrhne.
  
     „Neunáhlujte se…“ zabreptal, ale to už čelil nesmlouvavému pohledu mladé ženy.
  
     „Jo, jo.. jasně.. eh, komorníku.. přiveďte ty tři..“
  
     Byli jsme tedy osvobozeni a přivedeni do přijímacího pokoje. A asi by to dopadlo dobře, kdyby ovčem nebyl Rai takový pruďas.
  
     „Ty!“ ukázal prstem na Andrého, „chceš si vzít Raquel!“
  
     „No, ani tak ne,“ zavrtěl hlavou, „popravdě, pomýšlím spíš na slečnu de Tartass.“
  
     „Co?“ zhrozil se Gérard, „tak to teda ne! Vyzývám vás na souboj!“
  
     „Já taky!“ horlil Rai.
        „No, super,“ povzdechla jsem si, „to tady máme dva fanfarónský nápadníky, jednoho namyšlenýho hraběte, dvě potencionálné nevěsty…“
  
     Starosta, který byl také přítomen, se zamyslel.
  
     „S tím soubojem to není tak snadné… dva na jednoho, to není spravedlivé.“ Chvíli bylo ticho, jak to všem šrotovalo. No, André si mohl najmout nějakou zdejší verzi pistolníka, coby svého sekundanta, tak jsem rychle řekla:
  
     „Já. Já to udělám. Zastoupím Andrého i Gérarda. Ve všem.“ Všichni se na mě překvapeně podívali.
  
     „Hraběnko,“ pravil hospodský, „tohle by měl udělat James. Od toho tady je.“
  
     „Ne, pane hospodský. Tohle udělám já. Co, André? Platí?“ André se zatvářil lehce mazaně – i když , měl nahnáno.¨
  
     „Dobře,“ souhlasil opatrně.
  
     „Jaké máš podmínky?“ zeptala jsem se ho. On zvedl obočí.
  
     „Podmínky? Bojuje se přece na život a na smrt.“ Ouha. S tím jsem nepočítala. Teď jsem se cítila jako Kapitán Kirk v tom díle, kde mu Vulkánci řekli, že má se Spockem bojovat na život a na smrt.
  
     „Vítěz bere všechno,“ dodal André, „jistě že tvou smrt tvé rodině vykompenzuji. Mám docela fajn statek…“
  
     „Nikdo,“ zařvala jsem, až sebou všichni trhli, „mě nebude měnit za statek a posílat ho mejm rodičům! Tatínek ti vyhlásí válku!“ pak mi došlo, jak blbě to znělo, a umírnila jsem se.
  
     „Dobrá. Nedá se bojovat do první krve?“ snažila jsem se vyjednávat, ale marně.
  
     „Obvykle tak první krev je i poslední,“ řekl beznadějně hospodský, „pro ty, co umí dobře a rychle střílet.“ Já se nevzdávala naděje, a stejně tak i Raquel.
  
     „Fajn,“ řekla, „a kdyby teda.. kdyby teda došlo jen na první krev?“ André se na ní blahosklonně podíval.
  
     „Pak se tedy vzdám majetku, všechno předám panu bratrovi, půjdu si sednou do vězení a nechám tebe i hraběnku de Tartass jít. Pokud vyhraji, ožením se s ní, bratra vyhostím, tebe si nechám na zámku a ztrestám neposlušnost všech, co teď a tady jsou.“ To byla výzva, „přijímáš tedy, Eternité?“
  
     „Je to docela nelogický,“ řekla jsem, „když mě zabiješ, jak se se mnou cheš pak oženit? Můžu ti věřit? Neoženíš se se mnou den před tím a pak mě zabiješ s tím, že jsi vdovec?“ Trochu se nám to zamotává.
        
„To nemůžu,“ řekl, „musím mít požehnání od tvého otce. A než by to došlo poštou, uplynul by týden a tolik času na odložení souboje nemáme. Pokud by jsi zemřela, vezmu si Raquel, ale pokusím se tě…nezabít.“ Ušklíbl se. Parchant.
  
     „Domluveno, tedy,“ řekl těžce starosta, „pane hrabě, určete čas a místo.“
  
     „O poledni, v mém parku.“

Bylo dohodnuto. Já, Raquel a Raimond jsme zůstali v zámku, ne jako vězni, ale jako hosti. Každého nás odvedli do pokoje, a šlo se spát.