Kapitola 7 - Začátek

 

            Jenže na loď, na kterou jsme s Padmé nasedly, se propašoval i Obi-wan. Normálně si sednul mezi krabice s kořením, které Padme šlohla někdy před koncem klonových válek jednomu pašerákovi, a nestačila to zkonfiskovat. Trochu se mu z výparů točila hlava a doufal, že nebude muset nijak bojovat, protože by to ani trochu nezvládl.

            Doletěli jsme na Mustafar. Anakin seděl na rozkládací židli, poslouchal metal a popíjel nějaký šíleně barevný koktejl. Život sitha se mu zamlouval. Všechny pozabíjel a pak měl volno, nemusel se s nikým tahat. Navíc mu ty žluté oči slušely a vůbec, ten šílený výraz ve tváři… několik minut se studoval v příručním zrcátku a pak spatřil že se blíží loď a z ní vybíhá Padmé.       

            „Héj, héj héj!“ halekal vesele a točil nad hlavou pláštěm. Padmé k němu doběhla, on jí objal a já jsem zatím klopýtala z lodi, protože jsem se zasekla v zavíracích dveřích. Planeta Mustafar se mi nelíbila. Vypadalo to, že se každou chvílí rozpadne.

            „Holááá, séégraa!“ volal vesele Anakin, „tak je to všechno hotový, a dokonce jsme vyfásli imperium! Brácha Anakin je bourák!“

            „Ale Anakine, všechno za co jsme bojovali…“ namítala Padmé.

            „Jo, impérium? To zní zajímavě, a kdo je v čele?“ vyjednávám.

            „No přece já, ty a Padmé! Teda zatím Sidious, ale toho zabiju až přijde…“

            „Jo, já ho taky zabiju. Zabil… Agena…“ zavzlykala jsem, ale pak se mi vrátila dobrá nálada.

            „Tak fajn, imperium. Ale víš co je s vládnutím papírování?“

            „To obstará Padmé,“ radoval se, „my se budeme naparovat před lidma a dělat, jak jsme hezký, šikovný a jaký jsme zachránci galaxie. To se ti bude líbit.“

            „No ano, ano, bude!“ taky se raduju. Padmé na nás zírala jako by nevěřila svým očím. Když v tu chvíli vystoupil ven z lodě Obi-wan. Trochu se potácel.

            „Co tu tak řvete?“ Anakin se nasupil. Začal na něj řvát, že jestli ho Padmé tedy chce podvádět, tak ať to nedělá aspon před jeho sestrou, a že tomu bulvárnímu plátku věřit bude. Pak začal Padmé škrtit.

            „Hej, hej, kdo za nás bude papírovat?“ šťouchala jsem do něj.

            „Ups… ajta,“ pustil jí. Padla v bezvědomí na zem.

            „Vole, tys jí zabil! Jako jsi zabil Ashoku!“ zakřičela jsem.

            „Tu si přece zabila ty, ne?“

            „Zabili jsme jí společně!“

            „Ale ty sis vybrala, jak jí zabijeme. No promiň, hold musím ještě něco udělat. Zabít tebe. Připomínala bys mi mou učednici.“ Nevěřila jsem svým očím. Obi-wan se pokoušel tasit, ale meč mu vypadl. S provinilým výrazem ho sbíral, pak vzal Padmé a odnesl jí do lodě.

            „Příjemnou zábavu, o mě se nestarejte,“ utrousil. Podíval se na mě a já věděla, že ho vidím naposledy.

            „Tak co, bude se stát nebo vejrat? Moje impérium je jen moje a moje je taky chyba, že jsem vám ho nabízel!“ řval.

            „Hej, ale před minutou jsi říkal…“

            „Změnil jsem naší dohodu! Modli se, abych jí nezměnil ještě víc! Jsem Sith a né dobročinnej pracovník!“ tasila jsem. On taky. Udělal salto a vrhl se na mě, ale já udělala salto taky, takže jsme se ve vzduchu srazili. Dopadli jsme na zem a chvíli se nám točila hlava. Pak jsme se zase chopili mečů.

            Boj byl lítý. Byl to boj o život. Jeden z nás zemře nebo zemřeme oba. Bratr versus sestra. Za ty roky jsem si na něj tak zvykla…

            Malý chlapeček co závodil n kluzácích. Malý chlapeček co blbnul s Gungany. Hoch co jsme se zároven zachraňovali na Geonosis. Hoch co byl hvězda klonových válek a jeho sestra otloukánkem. A teď tu stojíme proti sobě a snažíme se zabít.

            „Jak je to možný? Jak se to stalo?“

 

Společně jsme bojovali o život v pustině. Ahsoka umírala. Došla nám voda a jí by nikdo už nezachránil. Rozhodla jsem se, že jí odchod ulehčíme. Vzali jsme její meč, já a aAnakin, drželi jsme rukojeť a opatrně čepel vnořili do srdce.

            Oba jsme pak řvali jako ranění rancoři. Ahsoka musela umřít, aby my jsme mohli žít.

Abychom se pak oba mohli zabít.

 

            Boj pokračoval. Rozsekali jsem řídící panely a plošina se stala nestabilní. Bojovali jsme na život a na smrt uprostřed hořícího pekla. Cítila jsem, jak mi kousky lávy sežehávaly oblečení a vlasy. Ale to nic nebylo.

            Šplhali jsme po konstrukci (tedy Anakin šplhal, já jsem se vznášela) a oháněli se mečem jak to jen šlo. Tři čepele (měla jsem druhá meč od Obi-wana) se rozmazávaly ve vzduchu. Pak se stanice celá potopila do lávy a Anakin dosedl na malou létající plošinku. Já nad ním uháněla a snažila se ho shodit dolů. Pak jsem skočila na břeh.

            „Já jsem teď ve výhodě! Nedělej nic, vzdej se, nebo zemřeš!“ pokřikovala jsem na něj. Ale on skočil.

            V letu jsem mu usekala ruce a nohy. Anakin vykřikl tak, že na to nikdy nezapomenu a dopadl na zem. Jenže během letu mě taky stačil párkrát seknout, takže jsem ztratila stabilitu a spadla vedle něj.

            Ta bolest se nedala vydržet. Chytla mi látka a kůže na nohou, a hasící kouzla nic nezmohly. Nanoboti rychlého hojení sice účinkovali, ale i tak to bolelo.

            „Anakine, proč! Byl jsi můj bratr!“ řvu v agonii. Chytla jsme ho za umělou ruku, co jsem mu neusekla a on mi stiskl prsty.

            „Mami! Mami!“ volal pořád. Nevím, zda svojí matku nebo matku svých dětí. Tak jsme se drželi za ruce a společně umírali.

            Najednou se ze stínů vynořil Palpy.

            „Ah, můj učedník a jeho sestra. No… jste oba dobří. Oba jsem vás podrobil složitému testu. Ale jen jeden může přežít. Vaše šance jsou vyrovnané. Koukal na ty škvarky, co kdysi byli mnou a Anakinem. Anakin se mě pustil a plazil se nahoru.

            „Nikdy, Sidiousi, nikdy! Já zemřu, ale Anakin mě pomstí!“ zaječela jsem. Sebrala poslední síly, vstala na ohořelých nohou – a vrhla se do lávy.

            To se nedá popsat slovy, co známe. Ze všech smrtí co postihla moje přátele jsem vyfásla tu  nejhorší, nebolestivější a nejpomalejší. Ječela jsem tak, až mi hlasivky vypověděly službu, a do otevřené pusy mi vnikla láva. Nejen že jsem se dusila, ale hořela jsem i zevnitř. A nanoboti zase hojily, takže moje utrpení prodlužovali.

            Nohy mi už dávno shořely a roztavily se, vlasy taky. Ruce a tělo bylo v plamenech. Pravé oko mi vybuchlo a umělé se neskutečně rozžhavilo a taky vybuchlo.

            To už se nanoboti porouchali, nechali toho a já jsem se pomalu potápěla celá. Láva mi vnikala do nosu, spalovala dýchací trubici, tavila kosti, takže kdybych mohla řvát, ječím jako nikdy v životě.         Ponořila jsem se pod lávu. To už plamen zkázy dospěl k mému srdci, usmažil ho, a společně se zbytkem těla roztavil. Tak jsem zemřela.

 

            Zničehonic jsem otevřela oči. Absolutně nic nechápu. Nade mnou bílý strop, kolem mě bílé zdi, vedou ode mě hadičky, ruce mám popálené a je mi lehce nevolno od žaludku a tupě mě bolí hlava.

            „Ehm… haló? Anakine?“ zakřičela jsem nesměle, ale zhatil mi to záchvat kašle.

            „Je tu někdo? Obi-wane? Nebo… Sidiousi, jste to vy?“ to už k mému lůžku kráčely nějaké kroky. Dveře se otevřely a stálo tam několik lidí v bílých pláštích.

            „Kde je Anakin? Taky jste ho zachránili?“ zeptala jsem se jich.

            „Žádný Anakin tu není,“ řekl jeden z lékařů, „ani nevíme, kdo to je.“

            „Aha… no a jak jste mě dostaly z té lávy?“ to je pravda, poslední co si pamatuju je, jak mi vybuchly oči, slezla mi kůže… jak vidno, vidím a jako škvarky nevypadám. Až na ty popálené ruce.

            „Jste na omylu,“ řekl jeden lékař, zatímco ostatní kontrolovali hadičky a mazali mě popáleniny, „víte, měla jste nedoléčený otřes mozku…“

            „Jo já vím… narazila jsem hlavou do stromu… a?“

            „No, a pár dní nato jste omylem snědla jedovaté houby.  Otrávila jste se, a nikdo z rodiny nebyl doma. Nějak jste se potácela po domě, a pak jste se opřela o rozpálená kamna. Naštěstí vaši rodiče přišli včas, to už jste si strkala hlavu do trouby.“

            „Jo takhle…“ mlhavě mi svíralo, „jak dlouho jsem… spala? Mám dojem, že to bylo několik let.“

            „No, asi týden jste byla v bezvědomí. Otrava byla silná, plus ten otřes mozku…“ měla jsem chuť se rozbrečet. Všechno to, Agen, Anakin, Corucsant, byl jen nějaký sen. Ležím ve špitále… ale…

            „No jo, jenže mě chodili divné sms…“

            „To je jeden z prvních příznaků otřesu mozku. Člověku se zdají různé věci za bdělého stavu.“ Vysvětloval doktor a bylo mu úplně jedno, že celý můj svět rozbíjí na malé kousky. Ale zase na druhou stranu…

            „Takže to znamená, že Agen, Kit, Aayla, anakin a další neumřeli, protože nikdy neexistovali!“ trochu mě to rozradostnilo.

            „Agen je kdo?“ zeptal se doktor. Vysvětlila jsem mu, že se mi zdálo, že je to můj manžel.

            „Myslel jsem, že chodíte s tím komixákem, co tu několikrát byl.“

            „Jo, komixák… jasně. Aha.“ Začalo mi svítat. Všechno todle byl sen, nějaké podivné delirium. Stává se mi to nějak často. Ale proč by ne – když skutečný život není zábavný, tak zábavné mohou být alespoň naše sny. Jen mě nemusej strkat do lávy a dělat podobná zvěrstva.

            Takže to nakonec zase tak špatně nedopadlo. Možná, že je to zase začátek...

 

KONEC ?