Kapitola 4 - Vyvrhel chrchel

    Frčeli jsme na Utapau. Cesta byla celkem dobrá. Letěl s námi i Nemo. Přitáhl basu piv. Jenže jsem mu řekla, že piva se nepijí, ale zapůjčují na několik minut – všechno, co vypiju,. Vzápětí zase vyčůrám, takže Nemo pokrčil rameny a přinesl několik láhví alderaanského suchého. Zapli jsme autopilota a dávali si do nosu.
    „Tyjo.. to je lepší než to minule…“ pochválila jsem dlouhovlasého a dredatého Nema.
    „No jasně. Já jsem se snažil. Ukrad.. ehm pardon… půjčil jsem si ho s Palpatinových zásob. No, jestli by vám nevadilo, začal bych si teď cvičit na kytaru, a s rukama bysme sidaly nějaký sborový zpěvy…“ měl teď symfonicko – metalové období., Ostatné Clonetroopeři mu dělali mužské vokály a on je doprovázel hrou na elektrickou kytaru. Občas jsem mu dělala ženký vokál, ale moc mi to nešlo. Ted jsem se potřebovala soustředit na misi.
    Dali se do hry, my s Obi-wanem jsme se soustředili jak na misi, tak na rytmus a popíjení. Jenže dopadlo to tak, že Obi totálně zcepeněl. Když jsme byli u Utapau, nebyl schopen se ani pohnout. Lomcovala jsme s ním, lila na něj vodu, ale nic. Nemo mu zahrál u ucha rázné sólo, taky se neprobral, jen poprosil, aby mu do lóže donesli pivo. No dobrý. Je to na mě, zlikvidovat toho maniaka, co chrchlá víc než důchodce u doktora. Doufám, že od něj nechytím chřipku. Grievousova chřipka, nový vir, co by mohl pokosit celou galaxii. Jelikož je kyborg, mohl by se napojit na počítače a nakazit i je. N potěž koště – kdyby všechny počítače začaly chrhlat, to by už nebyla sranda. Člověk by si u nich ani nemohl pořádně odpočinout.
    No prostě, je ně mě abych se s ním porvala. Už potřetí. Pevně doufám, že se mi ho povede nějak solidně nakopnout, že se u toho rozpadne. Měla jsem trochu bizardní zvyk, z droidů co jsem zabila (ne ze všech, to je jasné) ale z nějakých jsem si brala součástky jako trofeje. A Grievous zase sbíral světelné meče. Takže buďto seberu já jeho, nebo on mě – já nemam žádný světelný meč, já mám svůj energetický paprsek. Nevím, jak by mi ho sebral – musel by mi asi useknout ruku. To bude legrace…
    Řekla jsem Nemovi, aby se skryli a čekali na vhodnou příležitost. Tak se skryli (uměli to dobře – převlékli se za hnůj) a skryli se ke skladu. Já jsem vystoupila z lodi. Uvítal mě starosta.
    „Dobrý den, slečno, copak vás k nám přivádí?“
    „jsem vesmírná turistka a ráda bych se tu trochu porozhlédla a koupila chatu. Koukám, že je tu klid, neválčí se tu…“ pak jsem přistoupila blíž a zasyčela: „Hledám Grievouse!“ starosta nahlas řekl:
    „Ano, jistě. Můžeme se podívat do katalogů realitních společností, a jistě si nějakou chatu vyberete. Opravdu, neválčí se tady.“ Pak potichu dodal: „je tady. Hlídá nás. Následujte mě!“
    
    Anakin byl doma a měl děsné deprese. Chvíli hrál šipky, koukal na televizi, dloubal se v nose, prostě neměl co dělat – a to se mu v posledních letech nestalo ani chvíli. Cítil se jako páté kolo u vozu. Padmé měla u sebe doma návštěvu, Mon Mothmu a Baila Organu. Mon Mothma byla taková velice mladá aktivistka, senátorka, nebylo jí snad ani dvacet. Neměla, stejně jako Bail a momentálně Padmé, Palpatina v oblibě. Palpyho slogan „řešení místo strašení“ se těm třem moc nezamlouval, a vůbec – podle Mothmy měl Palpatine dávno rezignovat, je kancléřem přes 13 let a takhle dlouho nikdo nevládl. Snažila se tomu přijít na kloub, tak Palpatina sledovala v přestrojení za roznašečku pizzy nebo instalatérku, ale na nic kloudného nepřišla. Ale celkem nechápala, proč má Palpatine černý koupací plášť s tak velkou kapucou.
    Prostě se jí to vůbec nelíbilo a měla z toho blbý pocit. Jediní, kdo stáli při ní, byli Bail a Padmé. Bail byl příjemný pán ve středních letech, velice bohatý vládce Alderaanu, ale dalo se s ním skvěle vyjít a nezkazil žádnou legraci.
    Takže prostě a jednoduše, Anakin nějak neměl co na práci. Rozhodl se zajít do Dexterova baru a hodit s ním trochu řeč, popřípadě se opít.

    Já jsem zase trvdla na Utapau. Grievous nikde nebyl. Seděla jsem na trámu nad místností, dke se podle všeho měl vyskytovat Grievous a čekala jsem na něj. Pronásledovaly mne děsivé vzpomínky.
    „Potřebuju se napít… nemám už žádnou sílu…“
    „Na, já tu mám ještě trochu… vody…“
    „Ale Ashoko, ty jsi zraněná, musíš hodně pít…“
    „Ne… takle přežiješ aspoň ty…“
    „Koukej! Záchrana!“ opravdu, blížila se Anakin na spídru! Nemohla jsme ale vůbec mávat, protože před námi byl drakorel. A ten se otočil – a srazil Anakina. Nezbývalo nic jiného než přijmout vodu a dát se do boje s drakorlem…

    „Eche che che chrchly! Echu echu! Echu!“ ozvalo se zezdola. Opravdu, pajdal se tam Grievous a něco říkal, ale nebylo tomu rozumět, jak chrchlal. Pustila jsem se trámu (seděla jsem na konstrukci na lešení) a skočila přímo na něj. Dost jsem se o něj praštila. Ve finále jsem to bylo já, kdo kvičel.
    „Co tu děláš?“ zahřměl Grievous.
    „Ahoj Grievousi. Hele, já jsem sem šla proto, že tě musím zničit, protože jste stejnak už prohráli, takže mě to docela mrzí, ale…“
    „TY si jako – echu, echu – myslíš, že mě jen tak zabiješ? Chrchly? Ha! Ha! Ha!“ smál se jako varhany, na které hraje někdo, kdo to neumí, ale snaží se.
    „No jako myslím si, že určitý potíže by bejt mohly, ale dvakrát jsem se s tebou utkala a napotřetí tě dodělám. Co myslíš?“
    „Já myslím, že dodělám tebe. Sice bohužel si od tebe meč nevezmu, protože žádnej nemáš, ale můžu ti třeba useknout… vlasy. JO, to by šlo. A udělám si z nich příčesek.“
    „no to ani nápad. Mám je roztřepený a zničený, vypadal by si jako debil. Ne žebys tak nevypadal. Ale zpět k našemu boji. Mám trochu stracj, že rozpadneš nebo udusíš během boje…“
    „mám strach, že umřeš během boje. Sama od sebe, najednou. To by mě kapku naštvalo.“ Chodili jsme kolem sebe jako jedna horká kaše kokem druhé. Sice nevím, jak by kaše mohla chodit, ale nic jiného mě v tuto chvíli nenapadlo.
    „Tak se podívejme, jak jseš dobrá!“ tasil. Dva meče. Hmm… to už jsem viděla. Pak se jeho ruce rozdělily na další dvě ruce, a tasil další dva meče.
    „To je nefér!“ kvílím, „ty máš dva a já jeden a navíc mnou vygenerovanej!“
    „Kdo umí, ten umí!“ řehonil se, točil meči a dělal v zemi rozpálené rýhy. Připomínal bizardní pilu, co se snaží rozorat železobetonovou podlahu a zaséct zlo, krev a bolest. Couvala jsem a vyplašeně naň zírala.
    „To jsem se naučil doma,“ pravil konverzačně, „kdysi jako mladý jsem oral pole, a zapamatoval jsem si, jak se to dělá. Docela dlouho mě to chybělo. Chceš se stát dobrovolně mým osivem? He?“ uskočila jsem před jeho mečem. Pak seknul tam, kde jsem byla, ale já jsem tam nebyla, vrutem jsem odskočila jinam. Sekla tam, ale to jsem ho přeletěla a zůstala ve vzduchu. Snažila jsem se vykouzlit svůj růžový paprsek, nešlo mi to, ale nakonec se povedlo.Můj „meč“ se střetl s těmi jeho. Nastal divoký a hlučný souboj. On pořád chrchlal, já jsem dělala „uh! He!“ a funěla jako parní stroj.
    No sranda to byla horší než výlet s partou východních němců na jadran.

Obi-wan se probouzel. Něco děsivého se mu asi zdálo. Hlava mu třeštila. Zvedl holofon.
    „Ééé… Cody, kde jste?“
    „Držíme spolu s kapitánem Nemem a našemi muži hlídku.“
    „Jo, to vim taky, když tu nejste, ale kde?“
    „Ve skladě, pane.“
    „A kde vlastně jsem já? Co tady děláme?“ Cody mu nastínil, co se tu vlastně děje a on se pak zeptal, kde že jsem já.
    „Bojuje s Grievousem, pane. Nevypadá, že by vyhrávala. Dělá, co může, ale nejde jí to…“
    „Už tam letím. Jakým směrem? A víte co… běžte tam vy… než se tam dobelhám, bude to trvat děsně dlouho… nemám boty…“
    Byla pravda, že jsem na tom byla zle. Grievous si prostě jen hrál a já jsem nebyla si tak mocná jak jsem si myslela. A hlavně pořád mluvil o Ahsoce. Že za její smrt můžu já, Anakin už míň. Já hlavně. Usekla jsem mu sice jednu ruku, ale ještě mu zbývaly tři, což bylo víc, než jsem kdy měla já. Slušně mě pomlátil, navíc mi tekly nudle a já neměla čas se vysrmkat.
    „Kupředůůů!“ ozval se najednou výkřik a rána.
    „To jsem nebyla já!“ křikla jsem na Grievouse, „Co to na mě zkoušíš za fóry? Jsi břichomluvec nebo co?“
    „To jsem nebyl já. Snažíš se mě rozptylovat?“ odkop mě, že jsem přistála na něčem měkkém. Vypadalo to jako hnůj s dredy.
    „Nemo?“
    „Ano, jsem to já, slečno. Jdeme vám na pomoc. Generál Kenobi by taky brzy měl dorazit, ovšem, až najde boty…“ ostatní klony se pustili do droidů, co tam naběhli a Grievous sklapl ruce, skočil na koloběžku, co sama jezdila a mizel do dáli. Odrazila jsem se a letěla za ním. Povedlo se mi doletět vedle něj. Řezala jsem svou tyčí do toho kola, ale to už tam přihasil Obi-wan na nějaké ještěrce a byl bos.
    „Boty nemám, ale zato mám todle zvíře! Šlohnul jsem ho. Ale zase ho vrátím!“ poslouchala jsem Obi-wana a ani nevnímala, že se proti mně žene sloup, narazila jsem do něj v plné páře a upadla do bezvědomí. Velké hrdiny kolí malé věci.
    Když jsem se vzbudila, byla jsem v mojí lodi.
    „Generál Kenobi ho dodělá se svými muži, a kapitánem Codym. Vy se musíte vyléčit. Vracíte se na Coruscant se svou jednotkou.“ Pravil Nemo. Přikývla jsem. Nebylo mi nejlíp. Kůži na čele jsem měla roztrženou, navíc děsnou bouli pod okem,jako by mě někdo zmlátil francouzským klíčem. Což nebylo daleko od pravdy, protože Grievous byl jeden velký francouzský klíč. Pak jsem ještě napínala paměť, zda si nevzpomenu na něco dalšího z minulého života, ale nic takového mi nehrozilo. Vraceli jsme se na Coruscant.
    „To je docela hanba. Zničí mě sloup.“ Pomyslela jsem si a upadla do neklidného spánku.

Napila jsem se. Ashoka se doplazila k Anakinovi.
    „Tak pojď, ty hajzle!“ zavčela jsem nepřátelsky a vzala Anakinův meč a z druhé ruky vykouzlila paprsek. Drakorel taky zavrčel a chystal se sníst Ashoku a Anakina.
    „Nééé!“ vyřvávala jsem a dala se do boje. Byl to vzdušný souboj – v tom jsem dobrá. Můžu bojovat jak ve vodě, tak ve vzduchu a na zemi.Totálně jsem ho zmátla světly, pak mu vypíchla oči. Řev, co vyrazil se s ničím nedal srovnat. Jekot mě odpružil na skálu, kde jsem se pěkně praštila. Když jsem se probrala, viděla jsem, jak se Ashoka pokouší drakorkla zahnat myšlenkovým trikem a byla hrozně potichu, ani nedýchala.
    „TADY, TY HOVADO!!“ zaječím a skočím na drakova. Rozmáchnu se, abych ho jednou ránou sťala…

    „Vstávejte, slečno, hele, už jsme tady!“ pravil Nemo. Díky bohu za něj… Nechci ten zlý sen dosnít do konce.
    Vrátila jsme se do chrámu. Anakin byl u sebe a spal. Spíš vyspával po opici, protože mumlavě prohlašoval, že platí za všechny. No jo. To je mu podobné. Rebel Dooku, rebel Qui-Gon, rebel Obi, rebel Anakin. Všichni na jedno brdo.
    Doštrachala jsem se k Agenovi. Seděl na zemi a meditoval.
    „Tak co? Jak dopadla mise?“
    „No, zatím nijak.. jsem narazila do sloupu, Grievous mě málem oddělal, ale Obi-wan tam zůstal a podává si ho. Teda takle – já jsem nechtěla domů, ale nikdo se mě neptal, protože bych ho stejně neslyšela. Byla jsem v bezvědomí.“ Agen přikývl a objal mě.
    „Hlavně že ty jsi v pořádku… více ménně. Todle nic není.“ Zůstala jsem tedy u Agena a doufala, že žádná dramata se dít už nebudou.