Kapitola 2  - Střet

    Běžěli jsme chodbou. Jenže během souboje se Anakinovi nějak povedlo zdemolovat kus lodi, prostě unikal vzduch a loď se hrozně nakláněla. Anakin supěl s Obi-wanem na zádech, Palpatine křepce běžel vedle a já jsem uháněla vzduchem vedle nich. (umím lítat, ale kde jsem se to naučila, to vám nepovím, né proto že je to tajné, ale proto že to prostě nevím) a chodba se pořád zkolmovala, zkolmovala… až se z ní stala šachta. Klouzali jsme dolů. Povedlo se mi Anakina zachytit, Palpatine prokázal neobyčejnou hbitost, udělal jakési salto stranou a chytl se drátu a jen tak visel a pokřikoval, že zemřeme. Nechápala jsem, kde se v něm ta hbitost bere.
    „Vy jste snad Sith, mistře Palpatine, že jste tak obratný! Todle bych nezvládla ani já.“ Podkuřuju mu, ale zase se zatvářil tak nějak vyplašeně. Jenže to už se chodba začala narovnávat. Když byla rovná, pokračovali jsme v běhu. Obi-wan se zatím probral. Jenže jsme vběhli do silového pole.
    „Jsme v pasti!“ zakvílel Palpatine, ačkoli to vypadalo, že se chystá silové pole vypnout, a pak jako by si to rozmyslel.
    „Ale ne,“ pravil Anakin děsně klidně, jak to u něj není zvykem, „prostě počkáme, až přijde R2 a vypne silové pole, a jsme v suchu a teple. Musíme být trpěliví!“
    „No vod tebe to tak sedí!“ zabručel Obi-wan. Palpatine mlčel a pokradmu mě sledoval. To mě ten chlap snad balí, nebo co?
    To už si to přihasil R2. Vesele pištěl, vysunul ručku, aby vypnul pole, a náhle… náhle se u něj zjevil droid!“
    „Nííííííí!“ zařval astrodroid, protože se lekl. Druhý droid do něj boxnul.
    „Mr… pr…“ zahrčel Artoo, zakymácel se a omdlel.
    „Tak nic.“ Poznamenal Anakin. Droidi vypnuli pole, další droidi nám zabavili meče, nasadili pouta a někam odváděli…
    „Kam nás vedete?“ chtěl vědět Anakin.
    „Za-generálem-Grievousem!“
    „Tak to je super,“ zajásala jsem, „to ho už nemusíme hledat a normálně ho zabijeme!“

Generál Grievous nás mile přivítal. Sršel vtipem.
    „Echu-echu, echu! Zdravím vás, přátelé. S tebou, děvče, se rád znovu setkávám. Echu-echu-echu! Pardon. No, mistře Skywalkere… myslel jsem si, že někdo s vaší pověstí je starší.“
    „Myslel jsem,“ opáčil Anakin, „že někdo s vaší pověstí je vyšší!“ vyprskla jsem smíchy.
    „Ale Anakine, jsme tu pracovně… a navíc, on je docela vysokej, kdyby se tak nehrbil“ dodala jsem.
    „No ale když se natáhnu, hrozně kašlu,“ vysvětloval Grievous, „proto vypadám schrbeně a male, ale měřil jsem se, a mám něco přes dva metry. Kdybych byl vyšší, jak si tady pan Skywalker přeje, neprošel bych dveřmi.“
    „A já, kdybych byl starší, jak vy si přejete,“ sekundoval mu Anakin, „tak by se mi hrozně třásla ruka a neudržel bych meč.“
    Grievous vypadal děsně. Jako droid, co se má každou chvíli rozpadnout. Napadlo mě, co by se stalo, kdyby spadl? Tak když si to mašíroval před námi a něco žvanil a pokašlával, nastavila jsem mu nohu.
    „Jéééáááá!“ zaječel a natáhl se na zem. Nějaký kousíček mu upadl, no ale na to, jak křehce vypadal, jsem doufala, že se rozpadne celý a bude po starostech. Plán nevyšel.
    „ECHU! ECHU-ECHU! ECHU ECHU ECH! ECH ECH ECH!“ okomentoval to. Klečel na zemi a kašlal. Ihned jsem k němu skočila a kolenem ho kopala do zad, protože jsem se domnívala, že mu něco zaskočilo.
    „Echu… chrr… díky…“ zamumlal nakonec a zíral na mě. Stiskl mi obličej dvěma prsty – er, spíš parodiemi na prsty.
    „Hej, vy máte šest prstů, víte o tom?“ došlo mi, „a nechte mě, to bolí! Jíík!“ Chystal se něco vysvětlil, ale R2 se najednou probral a začal hrozně řvát. Vylítly z něj vidle, rybářský prut, plechovka coly, barevná světla… Já a Grievous jsme po sobě poplašně koukli a zacouvali (tedy on zacouval, ale pořád držel můj obličej a já se mu nemohla vymanit) pak trochu povolil, trhla jsem hlavou dozadu – a na tváři vznikly nové krvavé škrábance. Grievous nechápal, co se děje, to už mi někdo přesekl pouta, tak jsem koukala na ruce,jako bych se snažila spočítat prsty, a pak se vrhla na Grievouse. Blbě jsem si to vypočítala a on jednou bionickou nohou třískl do okna. To se rozbilo a vesmír nás začínal vcucovat. Vypukla panika, Obi-wan a Anakin kosili droidy, já se držela grievouse, co se mnou mlátil a snažil se mě sundat, pak někdo zavřel okenici, takže podtlak přestal. Pustila jsem do generála blesky, ale ty mě rovněž zasáhly, (to nebylo chytré, Grievous posloužil jako vodič v uzavřeném okruhu…) tak jsem se svalila na zem – a pak se vzbudila, když do mě najížděl R2.
    „Co je, co je?“
    „Dobře, že jsi se probrala…“ skočil ke mně Palpatine a pomohl mi vstát. Podívala jsem se z okna.
    „Jeíííáá!“ zařvala jsem jako blázen a sevřela Palpatinovu paži. Pod námi se totiž zběsile kymácel Coruscant a kabina zvenčí hořela.
    „jsme meteor!“ řvu, „to blbě dopadne, mám z toho blbej pocit!“
    „ššš“, tišil mě Palpy. R2 do mě přátelsky ducal.
    „Nic to není, přistanu na ranveji!“ prohlásil Anakin. Přistání bylo docela tvrdé, ale přežili jsme to všichni v relativním zdraví. Krvácely mi tvářičky a trochu jsem si natloukla, ale jinak dobré.
    „Výborně, přepodkládám, že před senátem na nás bude čekat plno novinářů!“ zahlaholil zvučně Palpatine. Jo, novináři. Povedlo se jim z Anakina udělat hrdinu – tedy, abych pravdu řekla, tak to byla spíš dvojice zázračných sourozenců „úžasná a vyvolený“, Anakin se stal miláčkem davů, mě taky každý znal, ale nevypadala jsem tak hezky jako on a nepotrpěla jsem si na hezké oblečení, klidně jsem chodila v roztrhaném jakou dobu. Jak jsem řekla, vypadala jsem kapku přeškrtaně, protože jsem vždy přecenila síly, a párkrát jsem s Nemem vyrážela do akce poněkud napitá (a bujaré večírky na naší lodi taky reportérům neunikly), takže jsme celkem vzešly ve známost. Ale už jsem nedělala takové frajeřiny a koniny, když zahynula Ashoka…
    Před Senátem se tlačil dav reportérů a fotografů. Když jsme vylezli z taxíku, hned se kolem nás nakupily. Poznala jsem redaktorku časopisu „Coruscantská móda“ – nejhůře oblékaná celebrita galaxie (já) jsem byla už několikrát na titulní straně jejího časopisu. Poněkud přihřátý redaktor magazínu „In style“ zase pořád rozebíral, jaký ple´tový krém a make up by zakryl moje jizvy, a že se mám ostříhat, protože dlouhé roztřepené a naškubané vlasy, „prostě nejsou in“. No jo, no. Měla jsem se stát rockovou hvězdou a ne hvězdou válek a spolupracovnicí Jediů.
    Anakin se ve světle reflektorů zase vyhříval a slunil. Vyprávěl jaké měl pohnuté dětství (skoro nic z toho nebyla pravda, Watto si nezasloužil, aby o něm Anakin mluvil tak hnusně) jak byl zázračný, a všichni ho šikanovali, a pak ho zachránili jediové, bla bla bla, jenže to hrozně pletl a pak se chvástal, že jedie doopravdy zachraňoval on, ale narafičil to tak, aby to vypadalo, že oni zachraňují jeho. Byl několikrát zvolen nejpřitažlivějším mužem galaxie a v časopie In style vedl na prvních příčkách, zatímco já jsem zaujímala ty poslední. Zajímavé.
    No nic. Prostě Obi-wan se vymluvil, že mu je blbě a že si musí vyprat oblečení, a já s Anakinem jsme šli za reportéry a pak jsme se poflakovali kolem se senátory. Anakin mluvil s Bailem Organou, ani nevím o čem, a pak se odpojil, protože viděl Padmé. Já jí jen zamávala – nikdy jsme nebyli přílišné kamarádky, ona žila úplně jinak než já. Když se s Anakinem viděla, vždy byli v jejím super luxusním apartmánu, měla tam bazén, vodotrysk, saunu, pět pokojů, spousty služebných, velkou plazmu, holoplazmu, bar, malý diskotékový sál s výborným ozvučením, postel přes půl pokoje… to já a Agen jsme se obvykle tísnili v malém pokoji na jedné tvrdé posteli, nebo někde ve vesmírné lodi, kde se válčilo, neb prostě někde venku na bitevním poli… no nic. Prostě jsem ještě chvíli žvanila s Bailem (fajn chlápek) a pak se vypravila za Agenem.
    
    Anakin doběhl k Padmé. Objali se – neviděli se několik měsíců.
    „Četla jsem v Mladé frontě Coruscant, že tě zabili, a v deníku večerník Naboo to psali taky!“ vzlykala, ale byla ráda, že její manžel žije.
    „Prosim tě, co novináři… já měl přístup akorát na holozpravodajství, tam mě zajímali jen výsledky galaktických ragby… a copak je? Co se děje?“
    „Anakine… budu… my budeme.. mít dítě!“ Anakin mlčel. Celá kariéra v loji, bude mít dítě… tedy ne on, ale Padmé… boha jeho… no..
    „uff,“ vypravil ze sebe nakonec, „to je hustý… fakt síla…“ nevěděl, co říct.

    Agen tedy žádné dítě nečekal (to je jasné, ačkoli co já vím, jak to u zabraků chodí…) a přivítání proběhlo v pohodě. Pak přihopsal KitFfisto, mával In stylem a chtěl, abych mu podepsala tu fotku, kde se příšerně šklebím, že si jí pak vyvěsí nad postel. A že Aayla pro mě už sehnala ty krémy. Pak šel kolem Saesse Tinn, a Kit kolem něj poskakoval s časopisem a nutil ho, aby ten časopis snědl. Saesse ho odbyl, ať mu dá pokoj, a proč čte takový brak, když večerník Naboo je daleko lepší. Kit dodal, a´t sní tedy Večerník. Kit za každou cenu chtěl, aby Saesse něco snědl, tak se Saesse radši zdejchnul. Já se mu ani nedivím, na několika vodních misích už nebylo s Kitem k vydržení – ale zase to byl on, kdo mě tahal z deprese po Ahsočině smrti.
    Tak jako tak, uspořádali jsme si malý mejdan ve čtyřech, s tím, že Nemo obstaral pití. Pak jsme šli spát.

    „Už nemůžu… nedojdu to…“
    „Prosím tě, pojď… Ashoko…“ byla jsem rozmlácená, jak mě speciální droidi načapali, a jak jsem se porvala s Grievousem. Nebýt Ashoky, bylo by po mě. Jenže teď nám selhala loď a my jsme se táhly skalami, bez vody už druhý den, a vysílačky nám nefungovaly. Byly jsme těžce pošramocené.
    „Zahyneme… nikdy jsme se neměli oddělit od Nemá a Rexe…“ lkám. Sesouvám se mezi kameny a Ashoka vedle mě.
    „To ne… slyšíš… slyšíš to taky?“ zbystřila Ahsoka.Slyšela, ale namlouvala jsem si, že mám halucinace. Všechno mě pálilo a bolelo, oblečení jsem roztrhala, abych ovázala rány.
    Byl to skalní drakorel. Rozpětí křídel pět metrů.
    „Nezvládneme ho…“ Ahsoka měla asi pravdu. Měla useklou pravou ruku, kterou jsem ji speciálním kouzlem ošetřila a taky lékař z lékárničky, ztratila hodně krve a byla slabá.
    „Kdybych se mohla napít,“ zasípu, „tak toho draka možná zabiju…“

    „Bláááááá!“ vzbudila jsem se s jekotem.
    „Néé, nestřílejte, nestřílejte, já vařím oběd!“ zakřičel Agen. Lekla jsem se ještě víc a spadla z postele na zem. Zmiňovala jsme se, že jsme se tísnili na hrozně mrňavé (a tvrdé) posteli?
    „To nic, Agene, spi…“ zabublala jsem, vyšplhala na postel a otočila se k němu zády. Nemusel vidět, jak brečím.

    „Anakine! Anakine! Áááá!“ Nic naplat, Padmé umírala, zatím co dítě přicházelo na svět Anakin cítil, jakse kolem něj čas a prostor zakřivují, ale jako by byl v husté kaši, nemohl se pohnout, nemohl Padmé nijak pomoct…
    „Uchh!“ Díky bohu to byl jenom sen… zhluboka nasál vzduch a pak vydechl. „Všuuuu…“ Seskočil z postele o rozloze 10 metrů čtverečních. Jenže si to blbě vypočítal, a navíc byla tma, tak sebou švihl na zem s hlasitým zaduněním.
    „Uááá! Bombardujou Coruscant!“ zakřičela Padmé a vstala. Pak mžourala do tmy.
    „Anakine? Proč se pokoušíš o sebevraždu skokem z postele?“ nechápala, ostatně to by nechápal asi nikdo, že jeho polovička se uprostřed noci vrhá nečekaně z postele. Navíc z tak velké.
    „To nic Padmé, to éé… traumatické zážitky. Budu si muset zajít ta chrámovým psychologem…“ v pokoji se opět rozhostila tma. Ale Anakin se tajně vykradl ven na balkon, vyndal z pláště tajné cigarety a tajně si zapálil. Nechtěl, aby Padmé viděla, že brečí.
    Měl z toho snu blbý pocit.