Kapitola 9 - Noštík a Jason zasahují

        „Je jich tu spousty… musíme pryč…“ vykřikoval Ron, „Stigu! Tak vám se povedlo ho najít!“
         „Jo, bylo to strašný!“ hysterčila jsem, „nikdy jste to nezažili! O tom nikdy nechci mluvit! Jasný? Eh kurva, doufám že tu zemřu…“ vypajdali jsme se na cestu.   Jenže kdy jsme vyběhli ven, čekali na nás. Čekali na nás všichni ty, co přežili. Bylo jich hodně a v jejich čele nějaký postarší elegantní chlápek v ozdobném saku. Pan Xyllaba.
        „Je nám líto, že to došlo tak daleko,“ neupřímně politoval, „chtěl jsem z vás mít vanguardy, předvoj lidské a mimozemské dokonalosti. Nebo vás klonovat. Zachraňovat a dobývat světy…“
        „Pardon, pane,“ pravil Jim, „ale opravdu nevím, jakou logiku má, když nějaký svět dobudete a pak ho zachráníte…“
        „Nesnažte se komentovat moje pohnutky!“ zahřímal Xyllaba, „a koukejte zemřít! Je mi líto, že musím zabít i Stiga,  Pérák má taky potenciál, i když je jinak celkem zbytečná!“ Xyllabovy výroky byly nepochopitelné. Asi je taky mimozemšťan. Nebo utekl z blázince.
        Jeho lidi nás obestoupili. Vycházeli i ze dveří, u kterých jsme stáli, a kruh smrti se stahoval. Tak jsme alespoň zaujalo pózy, co by nás měli aspoň na chvíli ochránit. Teda chci říct… Já jsem se přikrčila a aktivovala čepele, Jim nabil pistole a připravil se do střehu, Ron zase tasil obušky a Stig udělal nějaký pohyb a vypadalo to, že bude na nepřátele vrhat magii.
        Když na nás mířila asi miliarda hlavní a já měla dojem, že se polůlám, začali se třást zdi, pak se ozvala rána…           
        Vrata prorazil podivný vůz. Vypadal jako kombajn, s tím rozdílem, že z postranních okýnek střílela automatická děla. Za volantem seděl Noštík a tvářil se nesmírně zuřivě zkrz neprůstřelná skla. Vjel do davu nepřátel a začal je zklízet. Zezadu z podivného kombajnu padaly kusy Bylo to nechutné, ale velmi se mi ulevilo, protože to znamená, že na kusy nebudu já. Tedy, pokud by Noštík nějak blbě řídil.
        „Nošte, ty vole, já se patlám s lidma po jednom a ty je sklízíš!“ nadaný student zemědělky se nezapře. Nad hlavami se ozval rachot a přistávala helikoptéra. Nevím, kdo pilotoval, ale u děla seděl Ron a masakroval ty, co nemasakroval Noštík.
        „Rychle! Dovnitř!“ vyřvával Ron. Všichni nastupovali, jen já ne. Viděla jsem statečně prchajícího pana Xyllabu a rychle běžela za ním.
        „Musíme ho zabít! Padejte do bezpečí, a vemte Noštíka! Von je malej a bezbrannej!“ Noštíka mám zafixovanýho jako tříletého chlapečka, ne jako typana, co masakruje kombajnoválcem nepřátele.
        Stig se mi pokoušel dostat do hlavy, ale já byla rozhodnutá skončit s tím blbem, co nás mučil a jeho lidi ohrožujou Noštíka.
        „Zapalte barák a s helikoptérou přileťte na střechu pro mě!“ zněla poslední slova, než jsem vběhla do domu a s řevem pronásledovala prchajícího Xyllabu.
        Venku zatím zuřila šílená bitva. Bylo jasné, že vítězství je na naší straně, protože xyllabští neměli žádné ohromné stroje. Když zjistili, že jejich střely se jen od okýnek odráží, pokusili se kombajn dobýt ručně, ale děla u okýnek si s nimi poradili. Ty, se kterými si neporadili Noštíkův kombajn, tak ty si podala Jasonova helikoptéra. Prostě šílená jatka. Když jsme se my dva uvnitř honily, jatka skončila a Jason s ostatními podpálili barák. Noštík a Ron nosily mrtvoly dovnitř, aby taky shořely.
        Já jsem pelášila za panem Xyllabou. Zezdola bylo slyšet hučení ohně a já doufala, že ho stihnu vyřídit dřív, než shoří celej barák.
         „A mám tě!“ křikla jsem triumfálně, když jsem ho dohonila v nejvyšším patře. Vypadal rozezleně.
        „Zničila jsi všechno, co jsi mohla!“ řval, „ty a tvoji přátelé! Společně jsme mohli dokázat věcí!“
        „Jo, jasně, mučit mimozemšťany! Tahat z chudejch prachy!“ zavrčela jsem. Xyllaba vytasil meč a hnal se na mě. Já tasila čepele a nastal boj.
        Barákem otřásaly výbuchy, asi plynové kotle, a bůh ví co ještě tady bylo výbušného. Někde jsem slyšela sirény hasičů a kolem kroužila Jasonova helikoptéra.
        Boj byl krutý. Párkrát mě seknul do obličeje, takže jsem měla masku na kusy. No a pak šlo do ještě víc tuhého, protože se naštval, když jsem ho přeskočila a bodla, a usekl mi kus tváře.
         „Můj obličej!“ zaječela jsem. Využil toho, že jsem mimo a opět řízl. Myslím, že můj obličej nebude to, co býval. Ne že by byl něco extra, ale když vám z obličeje odpadávají kusy masa a řine se proud krve, tak to není nejlepší vyhlídka. Ale třeba budu mět zadarmo plastiku.
        To už se barák rozpadal. Já mávla rukou a probodla jsem ho zkrz naskrz.
        „Eh…“ řekl jen. Přes závoj krve a bolesti jsem viděla jeho překvapený výraz.
        „Ty hovado,“ zabublala jsem
        „Skončíme to spolu,“ řekl on, chytl mě za ruku, a střecha se propadla a my padali přímo do plamenů.
        „Kurva!“ řvala jsem a snažila se mu useknout ruku, kterou mě držel, ale nemohla jsem se moc rozmáchnout. To už mě Jason chytl a střelil Xyllabu do hlavy. Čvachtlo to, jak z něj vyjela moje čepel. Padal do plamenů, viděla jsem to zpomaleně. Jenže pak ho ty plameny strávily, udělalo to vhůůůůš, a než mě Jason stačil vytáhnout, olízly i mě a já omdlela.

Pak se probrala