Kapitola 8 - strašný šok

Plazila jsem se potrubím, měla dojem, že děsně rámusím a funím, pořád jsem se někde zasekávala a musela dávat bacha, aby mě nikdo nezaslechnul. Dobrá zpráva, nikoho jsem nepotkala. Jenže pak jsem dorazila ke dveřím, kde Stig zřejmě byl vězněný. Teda... ty dveře byly dole, já je viděla zamřížovaným otvorem. A bylo dobře, že jsem lezla šachtami. Přede dveřma bylo spousty laseru. No prdel. Tak jsem vykopla otvor, pak mi došlo, že to byla hovadina, ale on dopadl dolů nějak šikovně, že lasery minul. Koukala jsem na to jako na exota a nevěřila svým očím. Pak jsem se vzpamatovala a skočila na zem. Samo sebou jsem se odrazila, a málem na lasery. Taky jsem je minula. Co se to sakra děje, že by Stig vyzařoval extrémní štěstí? No bodejť.
         „No uf. A jak teď dovnitř?“ nebyl tam zámek, a i kdyby byl, nikomu jsem nešlohla klíč, protože ani nevím, kdo ho má. Prostě, byl tam nějaký číselný kód. A jak ho jako sakra mám přemostit, nikdy jsem to nedělala. Nenapadlo mě nic lepšího, než vzít jednu ze svých čepelí a ten krám probodnout.
        Dveře se otevřely.
        „A do prdele.“ Nečekala jsem, že se dostanu tak daleko. Hm. Kapucu jsem měla nasazenou, tak jsem si to přískokama namířila dovnitř.
        Byla to jakási cela. Bylo tam křeslo, kde se mučí nebo se z něj získává to, co získat chtěj, no a Stig na tom křesle nebyl. Byly tam… zelené cákance…? Jo, zelené cákance, co připomínaly cákance krve, až na to, že byly zelené.Divné. Hledala jsem Stiga a pak jsem ho našla. Vlastně jsem na něj málem šlápla.
        Byl na zemi, měl na sobě tu kombinézu a helmu, obojí od zelený barvy. Ruce a nohy měl spoutané k sobě za zády, v nepohodlné póze a provazy byly umazané od zelené barvy. Všude byla ta zelená barva.
        Sklonila jsem se k němu. Slabě dýchal.
        „Hej…“ píchla jsem do něj prstem. On nic, „Stigu…“ furt nic. Sakra. Nevím ani, jestli pod tou helmou kouká nebo ne, nebo je mrtvej… má helmu a nic neuvidím. Nedá se svítit, musím mu jí sundat. Doufám, že mu neurvu hlavu. Jsem zvědavá kdo… nebo co… to je.
        Chvíli jsem zápolila s helmou. Nikdy jsem nikomu závodnickou helmu nesundávala. Nakonec se mi to povedlo.
        „Ěééé!! Co to kurva jeee??“ helmu jsem s odporem odhodila, „ááá!“ lezla jsem po čtyřech dozadu, jak jsem hrabala nohama, spustily se péra, no vypadalo to komicky. Stig už tak moc ne.
        Nebyl to člověk. To jsem zjistila po pokusu mu stáhnout obličej. Zkrátka… hele hráli jsme někdy Mass Effect? No tak on vypadal v obličeji podobně jako prothean. Oči měl teda zavřený, ale když je později otevřel, tak byl spíš jako Nautolan ze Star Wars. Co se hlavy týkalo jinak… kůži měl šupinatou, zelenou, ale ne tak jako ryba, prostě vypadalo to nějak přirozeně na něm. Místo vlasů měl takové výrůstky, jako měli asari v Mass Effectu, ale tak jako víc zatočené dolu kolem hlavy a končily tak, že se staly krkem. No… divnost nad divnosti. V puse měl roubík a ten byl zelený od… říkejme tomu pro nedostatek výrazů krev.
        „Do prdele! Tak oni nelhali! Kurva, to mě poser! Nikdy sem neoživovala člověka, natož… ufona…“
        Začala jsem tak, že jsem mu sundala pouta a roubík a nějak důstojněji ho narovnala. Vydal slabý zvuk, ekvivalent tichého oddechnutí, co dělá člověk, který spí a vy s ním hýbete.
        „Stigu!“ klepu s ním, Ty vole umíš ty aspon po našem?“ Co mu dát umělý dejchání? O nic. Pokrčila jsem rameny a přitiskla svojí pusu na jeho pusu, teda doufám, že to pusa je.
        Ozval se zvuk, něco jako Vssssrrk! Když jsem se do něj snažila fouknout vzduch. On ale fouknul taky a pak se mi kolem pusy sevřelo něco divného slizského.
        „Jéééžiš né! Vůbec se neznáme!“ vytrhla jsem se mu, „nech toho!“ koukala jsem do jeho obrovských celočerných očí.
        „Je to strašně divný! Máš zuby a tak něco aspoň?“ no, to jsem celá já. Každý jiný by hnedka se ptal, jestli není zraněný, a já se zajímám jestli má zuby. Ale otázkou je, co by říkali ostatní lidi, kdyby viděli mimozemšťana. Já to tak nějak vzala s klidem. Tedy, přišlo mi to tak.
         On zvedl ruce a položil mi je na spánky. A pak to bylo ještě víc divné, což bylo... divné.
            Viděla jsem podivná místa, podivné lidičky, divné baráky. Bylo to jako, když jsem se jednu příšerně opila a vypila něco, kde bylo něco jiného než alkohol, no a pak jsem takovéhle místa viděla. Pak se scéna změnila, ty baráky hořely, lidičky hořely a pak nějaká šílená změna a byli jsme zpátky na Zemi. A ty vize pokračovaly. Bylo tam spousty rychlých aut, řevu, natáčení, kamer.. pak tupá prudká bolest a pak hotová agonie.
        Odskočila jsem od ně. Nevím, jak se mi to povedlo. Bylo to vážně hrozně divné. Vypadalo to, jako že si vzájemně skenujeme mozky. No proč ne. Pak, když to skenování skončilo, zírala jsem na svůj odraz v jeho očích. Pak zamrkal a nasadil si helmu.
         „Blept…“ pravila jsem moudře.
        Dík za záchranu.
Zazněl hlas kdesi hluboko v mojí hlavě.
         „Ty mi rozumíš?“ zakrákala jsem jako papoušek Ara.
       
Já vám lidem rozumím. Ale nedovolil jsem nikomu, aby rozuměl mě.
        „Dobře, dobře Stigu, nebo jak se vlastně jmenuješ, musíme odsud. Hele, Ron a Jim… musíme jim pomoct. Jak jsi na tom? Můžeš chodit, běhat, bojovat…?
        Ještě něco bych zvládnul. Brala jsem to jako ano a vydali jsme se na cestu ven ze šíleného paláce zla.
        Nebylo pochyb. Šlo jim o jakýsi.. výtažek ze Stiga. Fuj, to je ale opravdu děsně hnusný. No a já cítila, že mě tohle setkání divného druhu změnilo. Dřív jsem byla mírně máklá, teď jsem začínala být na hranici šílenství.
        Asi jsem ti trochu ublížil tím spojením,
ozval se slabý hlas v mojí hlavě, slabší povahy by to zabilo. Cítil jsem tvoje šílenství…
       
„Nejsem magor!“ zařvala jsem jako nosorožec.
         „Kdo tu tak řve za magora?“ No jo, Jim je vtipnej jako vždy. I když je zraněný a Ron ho musí táhnout.

Pomalu ale jistě táhneme do finále