Kapitola 7 - Souboj v jídelně

        Zato my hledali cestu k našemu vybavení. Brzy jsme ho našli a oblékli se. Vypadalo neporušeně.
        „Tak… a teď konec průtahů a srandiček, a vzhůru ke Stigovi!“ velel Jim.
        „Jasně.“ Přikývla jsem, „zatím se nám to ani omylem nedařilo. Furt nás někdo mlátil nebo mučil nebo vyhrožoval. Je mi opravdu na hovno z toho všeho." pokoušela jsem se narovnat si kuklu, protože jsem jí měla trochu poničenou. Naštěstí mi jí nesebrali, měla jsem jí staženou, jak jsem si nandavala tu plynovou masku před tím, "a já toho mám plný brusle. Navíc mám hlad a nebaví mě to tu s váma. Jdu najít nějaký jídlo a tak."
         „Péráku, ne!“ křičeli, ale já nebyla k zastavení. Skákala jsem si to chodbou pryč, a měla jsem chuť na pořádného panáka. Co, panaka, pěkně se ožrat! Jo, jediný hrdina, co furt pije, je kapitán Treska z Tin Tina. Ale proč sakra myslím na takové hovadiny?
        Doskákala jsem do nějaké místnosti, kde bylo jídlo. Prostě, nějaká jídelna. Nikdo tam nebyl, tedy nepočítám li chlebíčky a polívku.
        „Jé, hele, jídlo zadarmo. Konečně něco.“ A co. Když už nic, aspoň se najím. Tak jsem si nandala řízek a hranolky, do talíře polívku a dala jsem se do jídla. Mezi soustama jsem vzlykala, pak hystericky hledala kapesník, protože mi tekly nudle. To mi vždycky tečou, když brečím. Sakra. A mobil jsem samo sebou nechala v Noštíkově autě. Fajn. Tak se najím, a půjdu domů.
    Pak mi došla jedna veledůležitá věc. Celý život jsem si přála být superhrdinou, postávat nad městem nebo nad srázem s řekou, vypadat epicky, ale nějak jsem zapomněla, že není zlato všechno co se třpytí a takovéhle nesmysly. A taky že skutečnost je mnohem prozaičtější, a že bych neměla být takový sobec a aspon trochu se snažit tomu Stigovi pomoct, ať je to kdo chce. Pořád jsem si aspoň na jedno procento myslela, že je to nějaká bouda, ale obávám se, že tady jde o víc. A já zcela zbaběle utíkám. Musím ty dva najít, omluvit se, a pokračovat v superhrdinování.
        Nechala jsem jídlo jídlem a vstala jsem od stolu. Chtěla jsem pryč, ale to už do jídelny dorazil nějaký týpek.
        „Kurva!“ hodila jsem po něm talíř i s řízkem. Nemělo to takový efekt, jako bych po něm chrstla vařící polévku. Jak jsem se ho pokoušela přeskočit, zatímco zápolil s řízkem, chytl mě za nohu a strhl na zem.
         „Au, to bolí, ty parazite! Nepoužitelnej padělku!“ Jo, já a kapitán Treska máme víc společného, než jen chlast.
        Parazit na nic nečekal. Švihnul se mnou o zem, než jsem tasila čepele, týpek mě chytl za vlasy, několikrát praštil obličejem o zem. Byl to pěkný vazoun, takže se mi ho nepovedlo přeprat. Nikdy jsem netvrdila, že Pérák je nepřemožitelný!
        V polobezvědomí mě zdvihl, zamumlal něco ve smyslu „šéf bude mít radost“ a hodil si mě na rameno. Neušli jsme ani několik metrů, když do nás narazili zpoza roku Ron s Jimem.
        „Do prdele!“ křikl Ron. Rozpoutala se krátká bitka, během které jsem se opět střetla se zemí a zase se dala do breku. Každý tady se mnou mlátí o zem, posmívá se mi, lže mi, jídlo mě nenechá dojíst…
         „Jste celá! Díky bohu!“ zaradoval se Ron a pomáhal mi vstávat, „jak vám je?“
        „Bolí mě hlava!“ naříkám, „ani jídlo mě nenechaj dojíst… támdle je jídelna, neměla jsem v hubě od oběda! Ani nevím, kolik je hodin a kde je Noštík a ostatní, a chci domů!“ hroutila jsem se, „už nechci být Pérák, chci být zase…“
        „Bacha!“ křikl Jim, támhle jich je děsná spousta!“ ukázal směrem, kde jich fakt byla strašná spousta.
        „Cesta ke Stigovi vede kolem nich… leda že by se někdo z nás proplížil tamtou šachtou, zatímco my s nima budeme bojovat.“ Navrhoval Jim a ukazoval na větrací potrubí, nebo co to bylo… prostě taková ta trubka ve zdi jak se jí dá lézt.
        „Jo. Jasně. Půjdu tam. Tam se ty obrovský svalouši nenacpou.“ Jak tam nacpu péroboty byla záhada, ještě větší, jak tam nacpu prdel, ale myslím, že z nás tří mám největší šance. Taky mě tam nebudou pronásledovat a mlátit mě.
        „Takže, Stig je velmi důležitý,“ kladl mi Jim na srdce, „jestli tu my dva zemřeme, nevracej se pro nás. Důležitý je jen Stig. Najdi pak Jasona, on se o něj postará. A postarejte se i o to, aby tenhle barák byl srovnanej se zemí.“
        „No to snad ne! Vy se fakt chcete obětovat?“ obvykle to bývám já, co se snaží vypadat jako největší hrdina, ale nejde mu to. No, zkrátka jsem jen koukala, jak přikývli, podali mi ruku a šli bojovat s přesilou.    
        OK. Nevím, o co tady jde, ale toho Stiga najdu a zachráním ho, ať je co je, kdo je a kde je… Jo, pravda. Kde je.

Kde je kapitola 8