Kapitola 6 - Chvíle pravdy

    Probudila jsem se v nějaké jiné místnosti. Byla malá, stísněná a taky tam nebyla okna. Sakra, zajímalo by mě, kde mají výrobní linky, nebo kanceláře, nebo co sakra je v budovách farmaceutických firem. I když jsem v nich nikdy nebyla, ale přece jenom nějaká laboratoř by tam měla být...
        Tady co bylo… podlaha, na které jsme seděli a řetězy, kterými jsme k sobě byli spoutaní. Zády k sobě. Nevím, jak se nám povedlo být ve vzpřímené poloze. Všechno mě bolelo a ty dva asi taky.
         „Hej!“ křikl najednou Ron, „co to sakra má být?“
        „Kde mám pistole?“ tázal se Jim. Já s hrůzou zjistila, že mi chybí jak čepele, tak boty.
        „Jsem bosá!“ zakřičela jsem, „to si ze mě dělaj prdel snad! Ty boty byly drahý jako kráva!“
        „Vy ženský naděláte na botách tolik kraválu…“ neudržel se Jim, „ale počkejte… vy jste měla ty… a ou.“
         „Jo! Okradli mě! Teď je jistě někdo zkoumaj, jakej lék ze s nich dá udělat! Ať jdou do prdele, okradli mě o to, co mi bylo nejdražší!“ Ron se trochu zamyslel.
        „Počkejte… vám byly nejdražší boty?“
         „Jo. Hned po nich notebook.“
        „A co rodiče? Noštík? Nějaký chlapec? Nebo dívka?“'
        „To ne. Rodiče a Noštík se o sebe sami postaraj. Chlapec ani dívka možná jsou, ale někde v jiným vesmíru. Ty boty byly drahý jako kráva, za bratrance jsem nevyplázla ani korunu!“ hořekuju dál, „já k těm botám měla cit! Sice jsem je měla jen den, ale byla to láska na první pohled!“ škoda, že jsem těm dvěma neviděla do obličeje. Jistě by jejich výrazy byly k nezaplacení. Fetišista nejsem, ale když máte díky botám téměř superschopnosti, tak vás ta ztráta mrzí. Totéž i čepele.
        „A ty čepele jsem měla v pondělí vrátit!“
        „Cože? Myslel jsem, že jste si je vyrobila!“ zarazil se Jim. Já se nezarazila, že jsem se prořekla, ale hořekovala jsem dál.
        „Ne, jen půjčila. Bůůů…. Já chtěla před váma vypadat zajímavá, chtěla jsem bejt ve vašem pořadu, a taky bejt slavná, a všechno, no a teď mi všechno šlohli, skejsla jsem tu s váma, teda vy se mnou, nevím jak utéct. Ve válce jsem nikdy nebyla… neřikala jsem vám, že jsem byla ve válce jako bojový inženýr? Ne? Tak jsem to říkala někomu jinému, ale nevzpomínám si komu…“ sypala bych si dál popel na hlavu, kdyby do toho Jim nezasáhl.
        „Jo, je nám to jasné…“
        „Počkej Jime, mě ne…“
        „To je mi fuk!" zastával se mě Jim, "mě to jasný je. Jde o to, že chtěla, aby se jí plnily sny. A vem si, že prakticky nic neumí, ale přesto nám ochotně nabídla pomoc.“
         „Bůůů!“ neodpověděla jsem.
        „No tak nebrečte." utěšoval mě Jim, "hele, dostaneme se odsud. Vím, jak z těch pout, na výcviku nás to učili. Stačí mi vaše vlásenka.“
         „Jo, ale jak se k ní dostanete?“ Pak následovala šílená akrobacie. Jim se pokoušel dosáhnout na moje vlasy. Nevím, jak se mu to povedlo, ale podivně se zkroutil, až Ron vykřikoval, aby mu nestrkal nos do zadku, že na tyhle praktiky není, a pokud se Neznámý dívá, tak se jistě dobře baví. Já jsem se taky dobře bavila, kdyby mi u toho ovšem Jim nerval vlasy z lebky.
        Nakonec se povedlo. Vlásenka byla získaná. Jim se nějak nasunul do původní polohy a začal se vrtat v zámku. Měl ho za zády, a docela se mu i dařilo. Na pár vteřin jsem přemýšlela, že se zapíšu do cizinecké legie, ale pak jsem si to rozmyslela. Péroboty by mi neprošly. A bez nich jsem nahraná jako housle.
        „Tak a je to!“ zvolal Jim asi po deseti minutách, „jsem volný!“ místo toho se ale vyprostil Ron. Legračně na Jima vykulil oči.
        „Já ten fígl s vlásenkou neumím…“
        „No tak, Rone, budu tě navigovat.“
         „Víš, že jako navigátor jsi neschopnej. Minuje jsi navigoval a zajeli jsme do bažiny. Já tam málem umřel!“
        „Tady není bažina. Tady se nemůžeš utopit.“
        „Hele,“ vložila jsem se do řeči, „nerada vám ruším váš zcela jistě přínosnej dialog, ale tady nejsme v pořadu, nikdo vás nenatáčí. Já bych se ráda dostala ven a pokud možno ještě v tomto životě zachránila Stiga. Takže, kdyby jste mohl, Jime, navigujte ho, a doufejte, že z pout nevytvoří bažinu.“
        Nastalo navigování. Jim něco kvákal, Ron kvedlal vlásenkou v zámku, Jim hartusil, ať jí nezlomí, no a asi po půl hodině jsme konečně byli oba volní.
         „No hurá! Výborně!“ radovala jsem se, „tak, a ještě se dostat ven. Musíme otevřít dveře…“
        Ty už se otvíraj,“ ukázal směrem dveře Ron. Já a Jim jsme se otočili, a opravu, dveře se otvírali. Na chvíli jsme si vzpomněla na scénku z tajemného hradu v karpatech, kde hrabě a Vijla rozbijí dveře, ale za nima je zeď. Tady zeď nebyla – pokud jako zeď nepočítám ty tři ranaře, co dovnitř vešli.
        „A do prdele!“ zahlomozila jsem, „co teď s tím?“
        „Nechte starého veterána projít!“ ušklíbl se Jim, „a krejte mu záda.“ Omotal si ruce řetězy a vyběhl proti třem strážným. Povedlo se mu dva omráčit škrcením, na toho třetího jsme hupsli já a Ron. Ron s ním velmi dobře bojoval, já se tam přichytla a podrazila mu nohy. Tomu chlapovi, ne Ronovi, jsem snad blbá? Když ležel na zemi, Ron mu nasadil kravatu.
        „Tak, a teď nám řekni, kde je Stig.“
        „A moje boty.“
        „A její boty. A naše zbraně.“
         „Nechte toho, prosím! Já jen chtěl prachy, nevěděl jsem, že budeme muset věznit a mučit lidi,“ škemral.
         „Jo. Na to jsem se tě neptal.“
        „Jasně. Tak, ten Stig je v podzemí. Musíte výtahem, tam nevedou schody. Většina fabriky je pod zemí. Tady je jen administrativa a tak. No… a ty zbraně, kumbál na konci týdle chodby. Hele, tady máte moje klíče, a nechte mě jít, jo? Mě na rozdíl od ostatních ještě nezpracovali a nerad bych, aby to udělali,“
        „Nezpracovali?“ podivil se Jim, „co tím myslíš?“
        „No… svým zaměstnancům, zaměstnancům ochranky, podávají nějaké léky a po nich jsou jako oblblí… většinou se jedná o rusy a propuštěný vězně.“ Vysvětloval. Neznělo to moc nadějně.
        „Tak jdeme!“ zavelel Jim, Stig čeká!“
        „Jo, toho nechaj naživu. S váma… s váma chtěli udělat horší věci.“ Zasípal náš vězeň.
         „Jaký?“ zajímalo mě.
         „Chtěli si z vás udělat vanguardy. První linii. Totálně vám vymýt mozky a donutit vás být na jejich straně. Bojovat za ně. Hm.. nezničitelný monstra...“ Hm, vždycky jsem si přála být nezničitelná, ale se svojí vlastní vůlí. Na nějaké Xyllaby jsem se se mohla vykašlat. Znělo to jako nějaká šílená sekta. Brr.
         „Tak dík za ochotu,“ poděkovala jsem a vyšli jsem ven. Toho týpka jsme tam nechali, vypadal nezraněně a cestu ven najde.

Vy najdete další kapitolu