Kapitola 5 - V jícnu zla

        „Vítám vás!“ pravil nějaký hlas z reproduktoru. My tam stáli, koukali po sobě a cítili se divně, že konverzujeme se vzduchem v úplně prázdné místnosti. Nic tam nebylo, a místnost nebyla zase moc velká. Bylo to hrozně zvláštní.
        „No…“ odtušil Ron. Jim se podrbal, „tváří v tvář by to nešlo?“ zajímal se.
        „Bohužel. Nerad bych čelil takovým bojovníkům, jako jste vy. Hm. Jste tu kvůli Stigovi, přepodkládám.“
        „Váš předpoklad je správný,“ vyjednával Jim, „ano. Chceme ho zpátky, prosím.“ 
         „No tak to tedy ne.“ Ohradil se hlas, „je to doslova zlatý důl!“
        „Co v něm chcete dolovat?“ ušklíbla jsem se, „výkupný? Hele, tydle dva jsou prachatý, a Stigovu  rodinu neznám..“
        „Kdepak,“ ohradil se hlas, „jde mi o vyšší dobro.“
        „Vy hajzle!“ zaječel Jim, „chcete ho zneužívat, aby jste z toho měl nějakej užitek! Protože když někdo řekne vyšší dobro, znamená to, že je za tim spousty sviňárem, ničení a ubližování!“ hlas s tím souhlasil.
        „Pane Clarkstone, vy jste výborný řečník a ještě lepší bojovník…“
         „Aby ne,“ kasal se, „rok jsem byl v cizinecké legii.“
         „Jakto, rok?“ podivili jsme se já a Neznámý.
        „No. Dostal jsem rakovinu, tak jsem po roce musel na léčení a pak mě tam kvůli blbému zdravotnímu stavu už nevzali.“ Vysvětloval. Mě a záhadnému to přišlo jako logické.
        „No, chtěl jsem jen říct,“pokračoval Neznámý, „že lidi jako vy byste se mi hodili. I vy, pane Piggmonde.“
        „Zapomeňte!“ Křičel Ron.
        „No, na vás se zapomenout nedá. Jste nezapomenutelná osobnost. A co se slečny týče. Vás neznám. Vy jste…“
        „Pérák.“
        „Aha.. ano, viděl jsem péra a ty čepele… jste jistě geniální. Váš mozek by se nám hodil.“
        „Mě ten váš taky. V láhvi na poličce s trofejemi,“ odsekla jsem. Neznámý se zasmál.
        „No jo, jazyk jako břitva. Hele, abychom to neprotahovali. Stiga vám nedám. Je cenný. Získáváme z něj, za cenu velké bolesti, z jeho míchy důležitý lék. Bohužel ho produkuje jen když má velké fyzické bolesti…“
         „Vy hovado!“ křikl Ron, „mučíte ho! Vy vole, koukejte ho propustit!“
         „Bohužel,“ nesouhlasil neznámý, „ten lék, co produkuje, je na rakovinu. No a já bych na tom rád vydělal, proto ho budu prodávat jen bohatým. Co bych měl z chudiny.“
        „Je to nemorální, ale zcela logické. Souhlasím s ním, že chce prodávat jen bohatým.“ Přikývla jsem, „jo. Co je? Taky chci bejt bohatá! Ale nemusím u toho masakrovat závodníky. A když jsme u toho, jak doprdele ze Stiga získáváte ten lék? Nevěděla jsem, že se dá získávat z lidí, proboha, to by Mengele dávno zjistil, nebo v Guantanamu.. leda že si to ty hajzlové nechávaj pro sebe a vesele se léčej sami a nikomu nic neřeknou…“
        „Péráku, Stig není člověk!“ snažil se mě přemluvit Jim, „my vám nelhali! Opravu, je to mimozemšťan!“
        „Je jediný svého druhu?“ zajímal se Neznámý, „protože kdyby jich bylo víc, tak by lék mohl být i pro chudé.“ Hm. Pomalu jsem jim začínala věřit. Na chvilku mě napadlo, že se jedná o natáčení, ale pak mi došlo, že v natáčení by mi asi neprošlo, kdybych někoho zabila. Pro peníze lidi udělají cokoli, účastní se divných reality šou, ale že by se nechali jen tak pro peníze zabít? Hm... Vážně to smrdí průserem, a začínám si myslet, že se tu děje něco moc divného, a že mimozemšťani asi budou... No, tak nebo tak, nebudu jim to kazit a uvidíme, co z toho vyplyne.
         „Budete chtít lék, vyhlásej vám válku!“ hrozila jsem, „jistě je to vyspělá civilizace!“
        „No, jistě.“ Řekl Neznámý trochu znuděně, „vy toho ale víte hodně, tak nikdy neopustíte tuto budovu! Hodíte se nám.“ do místnosti začal proudit plyn.
        „Rychle!“ Jim sáhl do batohu a vytáhl tři plynové masky, „nasaďte si to.“ Rychle jsme si je nasadili a uháněli ke dveřím a pokoušeli je otevřít.
        „Fajn… já to chtěl po dobrým,“ zakabonil se neznámý. Místnost začal probíjet. Proudem. Ještě, že jsem měla pružiny potažené gumou, jinak by bylo po mě. Byla to bolet, jako když se lámou kosti… no, já si nikdy kost nezlomila. Takže, byla to bolest, jako když jsem si vesele uháněl po pokoji a malíčkem narazila do skříně. Jak jsem tak kurvovala a balancovala, zachytila jsem se dveří. Ty se přivřeli a mezi nimi zůstal můj prst. Trhla jsem jimi, práskly o zeď, kde bylo žehlící prkno, to se sesunulo a přicvaklo mi palec na druhé noze… No, tak takhle nějak to bolelo. Pak to bolet přestalo. Pak jsem měla jen nějaké útržky, jak nás nesou někam pryč, zase do nás pouští proud a kopou. Těsně před tím, než jsem omdlela, jsem si řekla, že pro slávu jsou lidi schopní vytrpět mnohé, ale že by mě museli mučit proto, aby se nějací perverzáci u televize ukájeli? Jasně, mě, to chápu, jsem poměrně mladá a svým způsobem s trochou fantazie i hezká, ale proč teda proboha mučej ty dva dědk.. strejdy? Tak v tuto chvíli jsem začala věřit všemu, i tomu, že Stig je mimozemšťan.

Další část napínavého příběhu zde