Kapitola 4 - Xyllaba

        Došli jsme do toho baráku. Vloupali jsme se tam zadním okýnkem. Celkem to šlo. Jen Jim měl velký zadek, což  se Ronovi líbilo, a hnedka komentoval, že to má od toho, že jezdí americkými auty. I když netuším, jaký má vliv amerických aut na velikost zadků Já nejezdím žádným autem, naopak, skáču na pružinách (jo, já vím, zatím jen jeden den) ale i tak mám zadek velký.
        Takže jsme byli v útrobách divné budovy divné společnosti Xyllaba. Ani jeden jsme nevěděli, kudy máme jít.
        „Takže,“ pravila jsem na úvod záchranné mise, „kdy jste zjistili, že se vám Stig ztratil?“
        „No, zjistili jsme to dneska, ale podle všeho… podle všeho je to pět dní. Protože když jsme sem přijeli… když jsme sem přijeli, začal pak bejt Stig divnej,“ vysvětloval Jim. Kráčeli jsme zdánlivě nekonečnou chodbou, tak jsme měli fůry času na vybavování.
        „Ok. Takže je 4 dny v trapu. A to jste jako nepoznali, že je to někdo jinej? On nesundaval helmu?“ Jim se kroutil a kouknul se na Rona, jak by něco tajili.
         „On… nesundavá. Ne. Jí jenom… jí jenom chaluhy.. a najednou jedl normální jídlo.“
        „No jo. Vrtochy celebrit,“ neodpustila jsem si a popotáhla si rukáv, „fajn. Takže najednou zmizel. A jak do toho spadá Xyllaba?“ Jim se nadechl.
        „No… Xyllaba nás ohledně Stiga několikrát kontaktovala. Je to…lékařská korporace.“
        „Nikdy jsem o nich neslyšela.“ Pokrčila jsem rameny, „ale to bude tím, že se o lékařské korporace nezajímám. Co dělaj? Vyráběj léky?“
        „Jo, zkoumaj nový prostředky, léky, alternativní metody… Poté, co se dověděli, co je Stig zač, začali po něm pást. Nenapadlo nás, že zajdou tak daleko.“ Povzdechl si Jim.
         „Hele, já nich nechápu. Ten Stig je snad fakt mimozemšťan, nebo co?“ oba se zastavili a podíval se po sobě. Vypadali tak vážně, že se mi to nechtělo věřit.
        „Ano… je.“ Pravil nakonec Jim.
         „Fajn. Hele… jděte si dělat prdel z někoho jinýho. V tom vašem pořadu je to fajn fór, ale teďka tady nasazujem krky a já bych ráda věděla, koho zachraňujeme. Hamiltona? Schumachera? Nějakýho herce? Já mam humor ráda, ale ocať pocať.“
        „Opravdu… on není člověk,“ snžil se mě Jim nepřesvědčivě přesvědčit. Chystala jsem se mu pěkně od plic říct co si myslím o tom jeho mimozemšťanovi, ale na to nebyl čas. Ozval se alarm. Všichni jsme se děsně lekli, nečekali jsme, že tam bude něco tak houkat.
        Alarm jen houkal. Čekala jsem, že bude vykřikovat něco jako „vetřelci! Vetřelci na chodbě B3!“ ale nic takového neříkal. Tak jsme zpanikařili. Nevěděli jsme, jestli je to kvůli nám, nebo požáru, zemětřesení, válce… ono je blbý, když třeba v noci zničeho nic vypadne v půlce města proud nebo když se metro zasekne v tunelu a začne to tam sršet. To si člověk někdy myslí, že je i konec světa.
        Teď nevím co bylo, ale asi ten poplach byl kvůli nám. Dali jsme se na útěk. Někam. Furt rovně, a pak tam byla odbočka a schody nahoru.
        „Musíme nahoru!“ velel Jim,
         „No jasně, dyť dolu to nejde!“ odsekl Ron. Měl pravdu, když jsme sakra byli taky v suterénu. Vrrhla jsem po nich zničující výraz a vyrazila nahoru. To je jako dobývat hrad a mít u sebe jen dva šašky. Čím chtěj Stiga vysvobodi, fórkama? Sithova noho.
        Jenže když jsme vyfuněli do dalšího patra (byl tam i výtah, ale na něj jsme nechtěli čekat) tak se na nás vrhli. Týpci od ochranky. Nebyly maskovaní, což mě překvapilo. Tady mě furt něco překvapuje. Alarm jen houká, padouchové nejsou maskovaní. Do nemaskovaných se blbě mlátí. To poznali i Ron a Jim. Jenže když se do náš pustili, byl čas na sebeobranu…
         Ron se skvěle oháněl teleskopáky, odrážel se ode zdí, skákal takový ty vruty, no vypadal bombově. Jim to samé – z obou pistolí střílel jako ostřílený ostrostřelec. Nestačila jsem zírat. Já jsem se vedle nich cítila jako amatér, ačkoli jsme jim napovídala pravý opak. Tak jsem tasila čepele, pružiny jsem už měla připravené, a vzhůru bodat, ohánět se, pokoušet se u toho nevypadat jako debil a nezinkasovat ránu.   
        Nakonec se povedlo. Jistě, ran jsem zikasovala několik, i do obličeje, (nemusím snad dodávat, že kuklu jsme měla po celou dobu co jsem strávila v Xyllabové budově) ale po delším boji se mi povedlo jednoho probodnout a druhého jsem sejmula úplnou náhodou, když jsem na pružině neudržela rovnováhu, padala jsem a ve snaze se něčeho zachytit, zachytila jsem se jeho a omylem zabodla tu čepel do něj.
        „Tak, to bysme měli,“ pravil Ron. Byl celý od krve. Jim přebíjel pistole.
        „Jdeme dál. Šlo nám to. Jen doufám, že nás u toho nikdo nenatočil. Nerad bych byl v telce označovanej za masovýho vraha,“ strachoval se Jim, „to by náš pořad totálně zabilo.“ Tak jsme pokačovali.
        „Hm. Měli jsme se jich zeptat, kde je Stig…“ napadlo Rona po chvíli.
        „Chcete tam jít, a zeptat se těch mrtvol, kde je?“ odsekla jsem. „jste nekromant nebo něco takovýho? Boha jeho. Nejdřív se ptám, pak řežu, když to děláte opačně, je vám to uplně k ničemu, vy nepoužitelnej člověče!“ vrtěla jsem hlavou, „no nic, tady jsou nějaký dveře..:“ otevřela jsem ty dveře. Byla tam místnost, kde nic nebylo.
         „Tady je to divný, ani okna tu nejsou… hej!“ dveře se zabouchly a automatický zámek se zamkl. Pak se rozsvítila světla.

Rozviťte si další kapitolu