Kapitola 3 - Jde do tuhého

        Pérovala jsem si to směr okruh. Pohybovala jsem se přískoky, aby mě náhodou nezahlídli hlídači, pak jsem se vmísila mezi lidi, schovala pružiny a čepele a napíchla si to ke věži.
        Jéééžkovy voči, to bylo peklo. Všude mraky lidí, hudba, nějaká kakofonie děsná, stánky… pak auta, ty vystavený, kolem kterých pózovaly pohledné dívky. Pokoušela jsem se nacpat k jednomu černému autu, ale poslali mě pryč. Měla jsem dojem, jako bych byla nějaký poskok, co se vyválel v hovně a prodíral se roštím. Moment… jo.
        Tak jsem si to hovnila dál a moje sebevědomí klesalo. K čemu mi je, že umím vynalézat, když nejsem hezká a každej mě bere jako póvl? Já se můžu líbit snad jen mimozemšťanovi. I když ošklivá zase nejsem. Kdybych se dostala do rukou dobrého stylisty, tak bych byla pohledná, ale líčit nebo oblékat se moc dobře neumím. Myslím si, že vypadám dobře, no a za pár let vidím fotky a říkám si, no doprdele, jak jsem tohle mohla myslet vážně? Teď jsem starší, a věk se pomalu ale jistě začíná hlásit. Eh.
         Kráčela jsem si to dál a prodírala se zmateným davem. Pobíhali a křičeli. Jako na pouti. Příště si přinesu flašinet, aspoň si něco vydělám.
        Když jsem si to dopracovala k věži, Noštík nikde. Navíc se mi začalo chtít na wc. Zaslechla jsem nějaké hlášení, kde se z amplionu rozléhalo, ať majítel zeleného mercedesu se dostaví k bráně. Hele, to by šlo. Zajdu tam dovnitř a řeknu, ať vyvolaj Noštíka.
        Tak jsem tedy vešla dovnitř. Málem mě porazili dva chlapíci, co byli oblečení jako ochranka. Celí v černém.
        „Dávejte sakra pozor!“ křikla jsme na ně, ale pak jsem rychle zaplula dovnitř.
        Věž byl vlastně takový baráček, kde asi byly kanceláře a ubikace, nebo já nevím. Musím hlavně najít někoho, kdo mi poradí, kde je to mluvítko.
         Na recepci nikdo nebyl. To bylo divné. Pokrčila jsem rameny a vydala se nahoru po schodech.
        Chodila jsem sem tam a myslela na různé apokalyptické scénáře, jako že mě zavřou za to, že jsem se vloupala do věže, že jsem ozbrojená, popraví mě… když tu náhle jsem z jedné místnosti zaslechla podivné zvuky. Jako když někdo někoho mlátí. Ha! Vyhrnula jsem si rukávy,  aktivovala pružiny a kopla do dveří. Odrazila sem se od nich.
        „Do prdele, zatracený pružiny…“ prostě jsem vzala za kliku a vnikla do místnosti. Skutetečně! Dva maskovaní týpci si tam podávali… Jima Clarkstonea! Ležel na zemi a měl pouta.
         „Co se to tu děje?“ křikla jsem. Snažila se, abych zněla statečně a pevně, ale spíš to zaznělo jako podivné kejhání husy. Krk se mi uplně sevřel. Ty dva nechali Clarkstonea na pokoji a zaměřili se na mě. Aktivovala jsem čepele.
         „Uááh!“ přeskočila jsem Jima a přistála mezi těma dvěma. Jeden tasil teleskopák, ale to jsem ho čepelí srazila a bodla do ramene.
        „Ouha! Sakra!“ chvilka zaváhání mě stála ránu teleskopákem do žaludku.
         „Jauvá…“ couvla jsem a zakopla o Jima. Nějak se mi povedlo udělat kotoul vzad, vstát, ale to už se ty dva hnali pryč, aniž by řekli jediné slovo.
         „Ah.. ha.. já ho bodla.. uh…“ klepala jsem se. A to jsem před hodinou říkala, že do nikoho bodat neplánuju! Teď se na jedné čepeli zví krev a já jsem za zabijáka! Zavřou mě, nebo hůř, budu muset platit léčení a pokuty! A maj i svědka, samotného Jima Clarkstonea! Oh, Jim, moment…
        „Jste v pořádku?“ zeptala jsem se ho a přesekla mu pouta, „tak by to mělo bejt v cajku… co to bylo za chlapy? Já ho nebodla, on mi tam vběhnul na tu čepel, já sem prostě jen chtěla uhnout aby se mu něco nestalo a on mi tam vběhl!“ vysvětlovala jsem překotně a celá se potila.
         „To je.. dobrý…“ pravil Jim a oddechoval, „díky. Měla jsi je zabít. Jsou to… zločinci… doufám, že jsou ostatní v pohodě…“
         „Jime, Jime!“ vběhl dovnitř Ron a za ním Jason, „unesli Stiga!“ pak si všimli mě, zakrvácené čepele a zakrváceného Jima.
        „Tak moment, kdo to je? Vy patříte k nim?“ ukázal na mě Jason a tvářil se přísně.
         „Ne, já…“ kníkla jsem. Jim se chopil slova.
        „Ta mě zachránila. Přiskákala na pérových botech a má šikovný čepele. Jednoho bodla, pak utekli. A eh.. jak se vlastně jmenujete?“
        No… Pérák…“
         „Pérák? To je divný jméno,“ nechápal Ron, „jako pro nějakýho superhrdinu.. ale jím očividně budete, protože jste fakt dobře zásobená, hele, ty čepele, to je pravá kalená ocel…“ hýkal nadšením a studoval moje čepele. Jason se taky zatvářil nadšeně, klekl na zem,až to vypadalo, že mi bude vzdávat hold, ale místo toho se jal zkoumat péroboty.
         „Ty vole, to je booží!“ radoval se, „akcelerační pružiny z pružné oceli, vyztužené po vnitřních stranách polymerickou hmotou!“ říkal to tak, jako by zrovna měl orgasmus. Trochu nechápavě jsem na ně hleděla.
        „To jste dělala sama?“ zeptal se Ron.
        „Jo, jasně že ano. Je to podle mýho návrhu, kterej jsem sama navrhla,“ vychloubala jsem se, „občas takhle vynalézám.“ Trojice moderátorů chvíli oblejzala moje nohy a ruce, až pak si Jim vzpomněl.
        „Stig! Co je s ním?“ moje údy byly zapomenuty.
         „Unesli ho. Ty týpci, co tu byli. Omráčili recepčního a vylákali ochranku. Pak použili taser. Nestihli jsme nic udělat, bojovali jsme s nima…“ zasmušili se Ron a Jason.
         „To snad ne…! Chytal se Jim za hlavu, „za hodinu má Stig jet exhibiční kolo. Kde máme teď shánět náhradního jezdce?“ pak se podíval na mě.
        „Poslyšte, vy jste taková šikovná, mohla byste…“
         „Nemohla. Řídit umím, ale asi bych to napálila do nejbližšího sloupu. Ale vím o někom, kdo by to za mě vzal…“
        O nějakou chvíli později stál Noštík s námi nahoře na věži v zázemí a radoval se..
        „Já mám zajet za Stiga? No ty vole, to je super!“ Ron mu předával kombinézu a helmu, „ty vole, no já se zblázním!“
         „My budeme muset najít Stiga. Mám takovej dojem, že to udělali týpci od Xyllaby…“ rozumoval Jim.
        „Xyllaba, to jsem někde viděl…“ krčil rameny Noštík. Za oknem se skvěl bilboard s nápisem Xyllaba. Tak jsem tam ukázala.
        „Xyllaba!“ pravil Ron, jako by se jednalo o nějaké děsné padouchy, „to je ono. Tam bude. Tam ho musíme hledat.“
        „No, jo, ale kdo bude moderovat?“ rozpakoval se Jason.
        "Jeden z nás tady musí zůstat… aby moderoval a aby hlavně v případě nouze nám přijel na pomoc.“ Rozsekl to Jim. Noštík se odporoučel do převlékací místnosti. „Rád bych šel s vámi,“pravil ještě.
        „Potřebujeme tě tady.“ Řekl Jim. Noštík souhlasil a odešel.
        „Takže, potřebuju s sebou někoho, kdo umí bojovat,“ převzala jsem velení. Oni tři se po sobě podívali.
        „Já bych mohl,“ přikývl Jim, „mám s sebou dvě pistole..“ chvíli vyprávěl, jaké jsou, já se ve zbraních nevyznám, ale kývala jsem a dělala, že tomu rozumím.
         „Moje teleskopáky by se taky hodili. Léta jsem dělal bojové sporty, tak snad si něco pamatuju…“ protahoval se Ron.
        „Dobře. Já zůstanu a kdyby jste se do rána nevrátili, přijedu si pro vás s Noštíkem.“ Navrhl Jason. My souhlasili. Rozloučili jsme se tedy s Noštíkem a Jasonem a mířili si to směr Xyllaba.

Směr pekelné zlo