Kapitola 2 - V roští

Tak jsme se vydali na závodní okruh Wing Ring. Já si nasadila péroboty, čepele, triko s kapucí a k tomu lesklé černé legíny a pásek. Vypadala jsem jako lovkyně upírů. Přičteme li k tomu dlouhé rudé vlasy a mrtvolný make-up. Noštík blábolil něco o tom, že nemám vstupenku, ale to mi nijak nevadilo. Prostě jim uniknu pomocí pérobot, ale ráda bych se dostala k Jimu Clarkstoneovi a spol. Třeba uvidím Stiga bez helmy! To by bylo něco. Který slavný jezdec ho dnes bude hrát?
        Cestou jsem se učila hopsat. Boty jinak vypadaly jako gotické platformy, péra měly zastrčen uvnitř a když se stiskla páčka, pérka vyskočily a dalo se skákat. Uvnitř byly zabudované menší pérka, takže boty skákaly fakt dobře. Učila jsem se dělat přemety a salta, no, něco nedopadlo dle očekávání, ale i tak byla docela legrace. Pak jsme došli k Noštíkovu autu a zamířili si to na okruh.
        Co bych vám povídala. I kolem parkoviště bylo lidí jak naseto. Zmatky, rámus, řvoucí děti, rodiče řvoucí na děti, aby neřvaly, řvoucí auta, řvoucí hlas z amplionu, řvoucí hudba. Bylo mi děsné vedro. Příště vymyslím pantofle na pérách.
        „Vypadáš s tou kapucou jako nějakej superhrdina,“ usmál se Noštík, když jsem si zkusmo nasadila kapucu a zkoumala se v postranním zrcátku, „by sis měla dát nějaký jméno. Co třeba Pérák?“
        „Pérák? Proč pérák? To zní jako čůrák.“
         „Ale no tak.. Shodou náhod mi Péráka připomínáš. Je to fiktivní postava, prej existoval za války a skákal si to po Praze. Škodil nacistům, strašil je, sabotoval. Měl prej omračující tyč, no tobě budou stačit ty čepele, že jo. No a měl boty na pérech a doskočil děsně daleko.“
         „No.. hm… to by šlo. Pérák druhý. Jen je to jméno jako pro kluka. Jak ho mám sakra skloňovat? Springy, Spring girl… hm, to zní jako kdybych byla nějaký jarní hovado co na něm roste tráva a po nepřátelích metá čokoládový zajíčky…“ bručela jsem, „ale jo, tak Pérák. To by šlo. Ok, Pérák si to jde pérovat přes plot. Do toho krámu se mi nikam nevejde mobil, kde se teda sejdem, abychom se našli?“
         „Zkusím to na tribunách co nejblíž k věži.“ Věž byla dobře vidět, trčela nad okruhem jako… věž, a v ní seděli ty co moderovali závody. Teda Jim Clarkstone, Jason June a Ron Pigmond! Pak nějaký další týpek, co patřil ke zdejší televizi nejspíš. Noštík ho znal. Já ne.
        Ostatně, já jsem se vydala co nejvíc dozadu, kde byl plot a co nejvíc stromů a hrozně husté roští.
          „Tak, a teď se Péráku ukaž!“ rozběhla jsme se, odrazila.
         „Jůůůůůáááá!“ saltem jsem přeskočila plot, dopadla na nohy, udělala několik zmatených trhaných kroků a upadla na nos, do něčeho nevábného. Zbytek těla jako byl nohy a ruce, jsem měla zapletené v houší. Chvíli jsem s keři bojovala.
    „Ještě, že to bylo měkký!“ mnula jsem si nos a snažila z něj nepříjemnou hnědost dostat, „hm, přijdu k Top Speeďákům s posraným nosem…“ naštěstí nedaleko tekl potok, kde jsem si nos očistila. Nepatřím mezi ty lidi, co by se nějak ve výkalech vyžívali, ale zase se nehroutím, jakmile vidím hovínko nebo se ho dotknu. Ostatně, když jde člověk na velkou, tak se hovínek taky dotýká. Zadkem. Někdy omylem i rukou, když konání potřeby nejde zrovna podle představ. No, ale to jsme odbočili.
     Takže jsem se vydala hledat Noštíka. Nejprve jsem se musela dostat z houští – čepele skvěle posloužily. Jen jsem si vyhrnula rukávy, aktivovala ty dvě (pojmenovala jsem je Alexandra a Kassandra, nevím proč, ale to je fuk, prostě to bude znít dobře až to Clarkstoneovi budu vyprávět) no a prosekávala jsem se ven.
     Když jsem konečně byla venku, tak jsem byla uplně štastná jako blecha. Jen ještě najít toho Arnošta.

najít další kapitolu