Kapitola 10 - Ničitelka světů

Probudila jsem se v nemocnici. Obličej jsem měla ovázaný a bylo mi mdlo. Na židli vedle mě seděla ženská. Bylo jí tak kolem 35, měla přes oko pásku, hrozně světlou kůži a dlouhé, zářivě fialové vlasy v ohonu a po stranách vyholené. Oblečení měla kožené, latexové kalhoty a tam, kde neměla oblečení, byla potetovaná.
        „Chrr?“ zeptala jsem se.
        „Konečně jste se probudila!“ řekla. Mluvila jako zcela normální člověk, i když na ní bylo něco divného. Jako by taky byla mimozemšťan...
        „Vy jste lékařka? Nevypadáte tak.“ A ani jako kloudný člověk, ale to jsem nechtěla říct, abych jí neurazila. Konec konců takové hovado, jako jsem já, má s člověkem taky málo co do činění. Hehe.
         „Nejsem lékařka. Jmenuju se Viola Torr. Ničitelka světů,“ vysvětlovala. Já ztuhla, teda ještě víc než jsem byla ztuhlá doteď.
         „A jdete mě dorazit!“
        „Ne, nejdu proboha. Jsem tu proto, abych zajistila, že jste přežila. Máte za sebou hodně operací, váš obličej nebude takový, jaký byl.“ Sundala mi obvazy a já se koukla do zrcadla.
        No. Nos, oči a pusa byly na svém místě. Ten zbytek připomínal frankensteinovo monstum. Vypadala jsem jako by mě posekal větrák.
        „Hm, aspoň na ty jizvy budu moct balit kluky,“ zabručela jsem. Hlavně že to přežily vlasy a končetiny. "Jo a co ostatní?“
        „Stig, váš bratr a ostatní jsou v pořádku a čekají, až se vrátíte domů. Abych nezapoměla… jsem tu proto, že vás potřebujeme. Galaxie vás potřebuje…“ začala vykládat něco o pomoci galaxii před zlem. No, proč by ne. Zachraňovat svět, to já ráda. Pokud mě teda někdo neposeká, nezabije, nesežere. A když k tomu budu dostávat zadarmo super věci, tak to bude uplně nejlepší.
         „Jste sice nervově labilní, vaše psychika dostala zabrat... ale vaše schopnosti jsou klíčový. Také Stig souhlasil se spoluprácí. Zdá se, že se mu líbíte,“ mrkla na mě.
        „No, ještě jednou si přede mnou sundá masku, tak mu useknu hlavu,“ zněla moje reakce. Stiga by to asi nepotěšilo, ale to není moje věc.
        „Váš bratr a ostatní, co pomáhali, souhlasili být jako pomocníci." já pokrčila rameny. Noštíkův kombajn se hodí vždycky.
        Takže, až se uzdravíte, pošlem pro vás!“ rozloučila se Ničitelka Světů a odešla.

Zdá se mi to? Já sem umřela a todle je všechno sen? Nevím. A je mi to jedno. Protože já jsem mocný Pérák... jo.