Kapitola 1 - Noštík

Byla jsem doma a pokoušela jsem se kreslit další návrh na vynález. Měl to být bazén křížený s balkonem. Tím myslím, že by se balkon speciálně upravil a vystlal, pak napustil vodou. Jenže bych opět potřebovala pomoc od nějakého odborníka, stavaře, aby balkon unesl tíhu vody.   
    Ozval se zvonek. Vyskočila jsem jako na pérku. Ano, přesně tak. Bratr Noštík mi nesl můj poslední vynález – boty na speciálně upravených pružinách. Za drahý peníz jsem si je nechala zkonstruovat u Noštíkova známého, Je to k ničemu. Šetřím na plastiku a místo toho to investuju do skákacích bot.
    „Tak jsem tady!“ ozval se bratr a vhopsal do bytu. „Ty boty jsou boží, ale jsou mi malý.“ Skákal kolem jako hopík, až pokácel věšák.
    „Jo, jasně. Taky nejsou dělaný na tebe. Ty jo, ale skáčou dobře…“
    „No a ještě něco tady mám. Je to taky takovej prototyp, co ten kamarád udělal.“ Zul si boty a vytáhl z batůžku cosi zabalené. Já to vytáhala.Na zem vypadly dvě vysunovací čepele, co se daly připevnit k předloktí a stiskem tlačítka vyjely jako Wolverinovy drápy. Jak se vysunuly, tak na předloktí koukalo ostří, a dalo se tedy řezat jako nožíkem. Bodat a řezat. Boží.
    „No a co já s tím? To mi jako daruje? Že by někdo dával něco zadarmo? Sem s tím!“
    „No, zadarmo ne, jako máš si to vyzkoušet a pak mu to vrátit.. chce to otestovat.“
     „Aha…“ zesmutněla jsem, „no jak myslí. Nevím, kde to budu testovat, v nejbližší době neplánuju nikoho podřezávat.“ I když bych to nejraději udělala šéfům v práci, protože mi platí hrozně málo.
     „No prima, tak já si je vezmu na víkend,“ souhlasila jsem, „a půjdu třeba někam do parku a vyzkouším to na keřích a tak.“ Přesunuli jsme se do pokoje a Noštík si zouval boty.
    „Ještě tady pro tebe něco mám,“ pravil a vytáhl malou igelitovou taštičku, „a je to opravdu zadarmo. Pozornost od toho jak ti vyrobil boty.“
    V taštičce byla kukla, černá, elastická. Připomínala mi spidermanovu kuklu, co se očí týče – až na to, že oči na téhle kukle byly červené. Viděla jsem přes ně normálně.
    „Ve tmě svítí, je to fakt super,“ rozplýval se bratr.
     „Geniální. Trochu si upravím oblečení, no a pak můžeme vyrazit testovat.“
    Tím upravením oblečení jsem myslela, že jsem vytáhla svoje gotické černé tričko, co připomínalo korzet a mělo velké nařasené rukávy. Takže když jsem nasadila čepele, rukávy je zakryly. Na triko jsem našila kuklu, vzadu, takže to vypadalo jako složená kapuca. Jsem prostě geniální a jednou se moje vynálezy budou draze prodávat.
    „No, dneska nepůjdu do parku,“ pravil bratr, „na závodním okruhu kousek od města jsou exhibiční jízdy a přijede tým Top Speedu.“
    „Fakt? Top Speed? Ty moderátoři? Stig? Jak maj pořad o vynálezech a novejch autech? Ty vole, jdu s tebou, třeba těma botama udělám díru do světa!“
    „Spíš budeš muset udělat díru do plotu,“ povzdech si Noštík, vstupný je dost mastný…“
    „Žádnej problém!“ tasila jsem čepele a usmála se jako žralok.

Další část zde