Kapitola 3 -Máme Nimoye    

Nakonec vlezli někam, kde byly gauče a sedačky. Nejspíš sborovna. Nikdo kolem nebyl, což bylo super. Sice byl problém, jak se dostat dovnitř, ale Filip si poradil se zahnutým drátem a zámkem.
        "Že mě to nenapadlo", broukla ponuře Ester a prohlížela si Filipa.
        Nakonec se usadili na ty sedačky tam, a nic nedělali. Vypadalo to docela bezradně, Shatner nikde, z oken byly vidět jen nějaké baráky a vůbec ne příchodová cesta. A čert ví, kterým vchodem Shatner přijde. Podle plánu, co ve sborovně byl, tam vchod byl snad na každém rohu.
        "Co tu děláte?" ozvalo se najednou. Všichni sebou trhli.
        "Vy jste Nimoy!" oznámil Tobiáš a ukazoval na příchozího. Skutečně, byl to Nimoy.
         "Jo, já vím, to jsem..." byl poněkud zaražený.
         "A jste mladej!" dodala Ester,"teda, vypadáte daleko líp, než co sem viděla v seriálu, rozhodně nejste tak zelenej."
        "Ale má ty uši," upozornil Ondra, který doposud nic neříkal.
         "Jasně, že má uši!" okřikla ho Ester, "jinak by ho lidi nepoznali."
         "O čem to mluvíte?" Nimoy byl zmatený, "A co tu sakra děláte? Co to máte na sobě? Co to von má za zbraň? Zmizte, nebo zavolám ochranku!" rozčiloval se.
        "Když jste takhle emotivní", ozval se Filip, "jste takovej divnej."
        "Hele, neurážejte ho!" vykřikla Ester, "musí nám uvěřit, musí se stát naším spojencem. Přiveďte ho ke mě!" Filip se hnedka hrnul k Nimoyovi, co se snažil vrátit se do předsíně, ale byl přemožen.
        Vypadalo to opravdu...neobyčejně. Na křesle seděla Ester, co připomínala bizardní královnu s divnými vlasy, vedle ní stáli jako stráže Tobiáš a Ondra, a Filip v roli bachaře táhl lehce vzpouzejícího se Nimoye ke křeslu vedle Esteřiného trůnu.
        "Co jste zač?" Ptal se již usazený Nimoy, "únosci? blázniví fanoušci? Boha jeho, vypadáte jako tři mušketýři," přetřel si rukou čelo.
        "Tři?" zakabonila se Ester, "nebyli náhodou čtyři? Hmm..." prohlížela si Monstra, nyní pasované na mušketýry, "tak se na to podívejme... Ten, Marťaňan, nebo jak... to je Tobiáš, protože je takovej střelenej..." lovila z paměti dávno zapomenutá jména mušketýrů, "potom ten.. Ara.. Ara něco... Arathorn?"
        "Aramis", opravil jí úpěnlivě Filip.
        "A jó! Aramis, syn Arathornův. Hej, to seš ty. No, potom Dorthos. To byl takovej vožungr, to sedí přímo na Ondru. Nebo Sportos? Teď nevím. A poslední, Pathos, to je šéf, to jsem já."
        Všichni teď přestali dělat, co dělali a zírali na Ester.
         "Eee..." ozval se Nimoy,  "Podívejte se, nechci problémy. Co chcete? Roli v seriálu? Peníze?"
        "Chceme se dostat domů," řekla Ester, "i když se mi tu začíná dost líbit. Ondro, vyfoť nás!"
         "Rád", řekl Ondra a vytáhl iphone. Chvíli něco šteloval a pak vyfotil.
         "Co to kurva bylo?" děsil se Nimoy, "co je to za divný fotoaparát?"
        "To není fotoaparát, to je iphone," vysvětloval Ondra, "hele, takle vypadáte, no teda ksichtíte se pěkně, a kapitánka Kirková má tlustej ksicht."
        "Sám seš tlustej!" odporovala Ester, "Nimoy do mě furt drcá."
         "Kapitánka?" blábolil zcela zmatený Nimoy, "Iphone? Kdo jste? Jak se jmenujete? Nemyslím vaše mušketýrská jména, ale kdo doopravdy jste!"
         "Já jsem Ester," představila se dívka, "ale jestli chcete, můžete mi říkat kapitánka Kirková, Ester Shatner, Esterprase nebo Mistryně lži a klamu. Ten dlouhán, co tak divně civí, je Tobiáš, vedle něj je Filip a  ten, co nás fotil, se jmenuje Ondra. Říkáme si Monstra. To pro to, že jednou jsme se tak opili, že se nám povedlo zdemolovat hospodu a kamarád to tam zakrvácel. Ondra pak řekl, že nejsme lidi, ale Monstra. No... Vás známe, Lenny."
        "Ahoj, těší mě," pumpoval zcela konsternovaný Lenny Esteřinou rukou, "pamatuju si jen to Esterprase a Monstra."
         "To nevadí," zářila Esterprase, "to většina."
         "Jsme z budoucnosti," řekl Ondra, "zde je důkaz." mluvil strašně přehnaným hlasem, jako by hrál emzáckého nájezdníka. Pravda byla, že jeho placatka byla vyprázdněná.
        "Ehe?" udělal Nimoy, když mu Ondra podával svůj mobil, kde zrovna vyhrávala titulní hudba ze Star Treku a vzápětí začal po displeji pobíhat mrňavý Nimoy, vysvětlující Kirkovi, že tato planeta je obyvatelná.

        Po chvíli se Lenny probral. Ester mu mávala před obličejem balíčkem cigaret, na kterém se skvěl nápis, co neznal a pod tím datum 2015.
         "Hej, nějak jste odpadnul," vysvětlovala, "Tobiáš vás křísil vodou, a celý to tady polil. Na, vemte si jednu ode mě, je práskací," cpala mu do pusy práskací cigaretu, "tady ta doba je super v tom, že se mohlo kouřit uplně všude. Ve vlaku, u doktora, ve škole..."
        "Co je to práskací?" huhlal Nimoy, "ah, ne... nějakej vynález z budoucnosti. A vy.. vy mě chcete unést?" Furt nechápal, o co jde, protože vysvětlovací schopnosti Monster nebyly zrovna jedny z nejlepších.
        "Né," pravila Ester, "my se chcem dostat domů."
        "Ale já nevím jak!" zoufal Nimoy, "já nejsem Spock!"
        "Ale docela jo..." chtěla Ester něco říct, ale byla přerušená Ondrou.
         "Todle vám upadlo, když jste se složil," podával mu Spockovo ucho, "Ester z toho málem měla infarkt.
        "Jo, vím, že ty uši nejsou pravý," vysvětlovala, "ale stejnak, jak si vás pamatuju s těma ušima, voni vám nikdy neupadly, a  teď najednou jo..." Za Filipovy asistence se pokoušeli ucho vrátit zpátky.
        "Jak jste se sem dostali?" zeptal se Lenny. Oni mu překotně vyprávěli celou storku a pak se usnesli, že by bylo moudré najít Shatnera.
        "Jo, mluvil sem s ním, byl  ve svojí šatně... "
        "Šatně?" podivila se Ester, "Jsme ve škole, nebo v nějakým studiu, co jenom jako škola vypadá?"
        "No je to šatna, ale je udělaná z kabinetu učitele přírodovědy." vysvětloval Lenny, "minule jí měl ten, co hraje Scottyho, ale zjistili jsme, že trpí alergií na peří a na srst. No bohužel už bylo pozdě, a museli jsme volat doktora. Chtěl kabinet učitele biologie, ale tam byla kostra, a tak ten kabinet s kostrou dali Kostrovi..."  Monstra po sobě pokukovali a nevěděli, kdo je větší magor. Nakonec se Nimoy vzpamatoval.
         "Jdeme za Shatnerem..." Kluci Lennymu pomohli vstát a vydali se na cestu.
        Jenže mezi tím se chodby začali zaplňovat fanoušky. Lenny vedl Monstra po prázdných chodbách, občas po údržbářské, ale v jedné chodbě museli přejít nahoru na schody, a tam pokračovat. Problém byl, že pod schody byl srocen dav.
        "Musíme odlákat jejich pozornost," rozhodl Nimoy, "jak to uděláme? nemáte nějaký vynález, něco jako kouřovou clonu?"
         "Co, myslíte si, že jsme nějaký hi tech společenství? obrátila se na něj Ester, "ne. Jeden z nás tam musí jít, veme si tydle kapradiny"  - utrhla z vedle stojící palmy v květináči dvě listy - "a půjde tam a zatančí. ostatní přeběhnou, no a ten, co mezi tím bude odlákávat pozornost, se k nim pak přidá. Ondro, je to na tobě..."

         Dav přestal hlučet. Zpoza rohu chodby se ozývala záhadná hudba. Zněla dobře, byl to dívčí zpěv, a do toho smyčcové nástroje. Všichni se otočili.
        Zpoza rohu vyšla velmi podivná dívka. Měla dlouhé červeno - černé rasta copánky, velká prsa nacpané v bodcové podprsence, byla štíhlá, a korzet byl úžasný. Černé kraťasy a boty s vysokou podrážkou dodávaly jejímu vzhledu auru jako z jiného světa.
        Dívka otevřela oči, podívala se na dav, a začala zpívat a tančit s palmovými listy. Nebyl to možná ten nejlepší tanec, ale hudba byla záhadná, linula se neznámo odkud.
        Po chvíli kouzlo minulo, protože se hudba změnila. Znělo to jako soundtrack z pekla. Dívka ze zadní kapsy vytáhla jakousi krabičku, zastavila ten kravál a zamumlala něco jako "zkurvený Rammstein!" pak se rychle uklonila, podala dvěma nejbližším konsternovaným divákům kapradí, a rychle vyběhla po schodech nahoru.