Kapitola 2 - Horizont nesmyslných událostí

        Ondra se probíral. Někdo ležel na jeho nohou, takže se ani nemohl hnout. V puse měl Tobiášovy vlasy a viděl ruku Ester, čouhající ze změti rastů, jak drží kýbl. Všichni leželi na podlaze malé, tmavé místnosti, kde bylo hrozné vedro.
        "Hej lidi.." snažil se Ondra lomcovat Filipem, co mu odkrvoval nohy, "my se vožrali jako dobytci a usnuli tady..." hnedka kontroloval nouzové zásoby alkoholu. Byli tknuté jen lehce.
         "Já se neožral," hloubal Tobiáš, "to by mě bolela hlava, ale nebolí. Jen od toho, jak jsem se praštil."
         "Co je, co je?" probral se zmateně Filip. Ondra se ho jal uklidňovat.
        "Co je s ní?" otočili se na Ester. Svírala držadlo od kýble a zírala do neznáma.
         "Je mrtvá?"
        "Nhhjsem", zahuhlala a vyplivla několik copánků, "asi umřu." Všichni se uklidnili. Jakmile říkala "asi umřu", tak to znamenalo, že je v pořádku a vrací se jí příčetnost.
        "Co se vlastně stalo?" pátrala po chvíli, "pamatuju si jen tendle kýbl."
        "Jako by... jako by se země houpala," vysvětloval Filip, "a pak se zasekly dveře a my začali panikařit." Ester vzala za kliku. Dveře lehce vrzly a pootevřely se.
        "Teďka už jdou. Asi nás tu zamk nějakej vtipálek a bavil se tim, jak tu vyvádíme." Pomalu otevřela dveře a koukla se ven. Nikde ani noha, zdáli se ozývaly hlasy a nedaleké hodiny ukazovaly, že je kolem desáté dopoledne.
        "Ty vole, my tu byli celou noc," pravila otráveně Ester, "Shatnera jsme propásli. Moment..." něco jako by jí došlo, ale to byla odstrčena Tobiášem, který vyběhl ven a panikařil.
        "Kurva, my jsme někde jinde! Ten con se konal ve škole, kam chodim vyzvedávat ségru, a takle to tady nevypadá! Ta budova je tak z 19. století a todle je moderní budova!" Skutečně. Místo prvorepublikové školy se nacházeli v nějaké budově, co měla nízké stropy a dlouhé chodby. Koukali po sobě jako exoti a vůbec nic nechápali. Pak jim to začalo docházet.
        "No super," zuřil Filip, "tak nás ty vtipálci přenesli jinam. Omráčili nás a přenesli jinam. Fakt, super vtip." Všichni vyšli ven z kumbálu, který byl kupodivu úplně stejný jak tam, tak tady, ať tady je už kdekoli.
        "Hm, zdá se to jenom mě, nebo pokaždý, když někdo řekl Shatner se zachvěla země?" bručela Ester.  Nikdo jí neposlouchal. Kluci lovili mobily, aby zjistili, kde jsou.
        "Nemám na tom krámu signál," tloukl Tobiáš do stoleté Nokie, "kurva."
        "Já taky ne," následovaly odpovědi zbylých zbloudilců.
        "Třeba začala válka," řekl Ondra, který za normálních okolností panikařil vždy, když kolem proletělo trochu hlučnější letadlo.
        "No tak vypadla síť, to se stávám," krčil rameny Filip.
        "Nebo jsme se přesunuli v čase a prostoru," navrhla Ester, "protože když se podíváte z támdle toho okna, tak ten most, jak tam je, v Praze neni, a ty auta, co stojej venku, vypadaj dost retro."
         Všichni se otočili. Za oknem (ne hnedka, ale pár kilometrů dál, nicméně výhled byl) se rýsoval most Golden Gate, a auta, co stála o poznání blíž, byla možná tak ze 60. let. Všichni stáli u okna a koukali na venkovní scenérii s výrazy ve tváři, jako by proběhla apokalypsa a venku pobíhali zombie a zabijáci, ačkoli byl ve skutečnosti pěkný a jasný jarní den. Pak s po sebe podívali.
         "Do prdele!" a pelášili najít kumbál.
        Jenže ten tam nikde nebyl. Ať hledali jak chtěli, dveře do neznáma nikde nebyly.
        "Hm, no neva," řekla Ester, tak půjdeme ven a nějak se dostanem do Čech, a třeba se nám povede odklonit okupaci v 68. Ostatně, čas máme." Venku před barákem se skvěl velký transparent s nápisem "Star Trek Con 1967". Zbýval jim přibližně rok, aby se ozbrojili, získali peníze, menší armádu, a dostali se do Českoslovenka.
         "Zachráníme Nimoye!" zaradoval se Tobiáš, "donutíme ho přestat kouřit. pak až  mu bude 83 tak neumře,"
        "Jo a taky donutíme Shatnera přestat žrát,"  zahučela Ester, "protože až mu pak bude 83, nebude tlustej."
        Nebyl čas na zbytečné debaty, všichni se vyhrnuli ven. kolem se potulovali nějací fanoušci, občas měl někdo kostým, ale ten největší fofr měl začít až později. Kolem baráku to vypadalo celkem normálně, šlo taky o nějakou školu, nebyla to nijak honosná a obří  budova,  jako ta, co byla v Praze, měla asi tři patra, no trochu se podobala škole ze Simpsonů. Barák, co neurazí, nenadchne. Zahradu to mělo udržovanou, všude stromky, trávníky a tak, momentálně po nich dusaly čtyři páry těžkých bot Monster, protože pro Monstra obvykle chodníky neexistovaly, a někdy měli i tendence se procházet po vedle stojících autech.
         Teď po autech nešli. Šli po trávě, ale zničeho nic, když byli nedaleko brány, tak to nešlo. Narazili najednou do neviditelné zdi.
        "Je tady bariéra," prohmatávala neviditelnou stěnu Ester, "tak je to pravda, že americký vědci v 60. letech vynalezli bariéru..." i když nikdy nic takového neslyšela.
        "Ale co budeme dělat?" zeptal se Ondra, "jsme tu uvězněný, a ty lidi taky..."
        "Unesli nás emzáci!" pravil akčně Tobiáš. U něj za všechno povětšinou mohli emzáci, a všichni ostatní se mu smáli, ale teďka se nikdo nesmál.
        "Možný to je," pokrčila Ester rameny, nebo se nám to zdá. Nastala chvilka, kdy se všichni vzájemně štípali a pak se začali fackovat.
        "To neni prdel," huhlal Ondra, docela vyděšený, "fakt, začala nějaká válka, a oni nás omráčili plynem..." V panice lovil placatici a lil do sebe mocnou část jejího obsahu.
         "Válka s emzákama!" přisadil si Tobiáš. Filip s ním živě souhlasil.
        Posadili se na zídku a na zem a přemýšleli, co dál, žvanili něco o mimozemšťanech. Ester se pak dala do vysvětlování.
         "Ale hovno, jsme v horizontu události." všichni ztichli, přestali žvanit o mimožemšťanech, a zírali na ní.
         "Horizont události," vysvětlovala se zapálením fanouška do vědy, který neví zbla vůbec nic, "je, když vemete papír, probodnete ho takle tužkou..."
        "Jo, my víme, co je horizont události," řekl Filip hlasem, jako by vysvětloval tříletému dítěti, že kakat se chodí na nočník, ne na gauč.
        "Já to nevím, mě to vysvětli," zajímal se Ondra. Ester si nevšímala pochybovačů, zírala na neviditelnou zeď a pokračovala ve vědecké přednášce.
        "Prostě, my byli na jednom konci horizontu, todle je na druhým. Pak se otevřel časoprostorovej tunel a my jsme jím propadli sem. Dvě místa se v jednu chvíli staly jedním, my chvíli nevěděli, kde zůstat a nakonec jsme si bůh ví proč vybrali todle. Nebo nás to sem schodilo. Klíčem je Shatner, protože pokaždý, když někdo z nás řekl Shatner, tak se země zavlnila."
         "To je pravda," zastával se podivné teorie Ondra, "několikrát jsem se cejtil divně, ale co se u toho řikalo, to nevím." I zbylí cestovatelé časoprostorem se shodli na tom, že opravdu se chvilkama dělo něco divnýho.
        "Jo, ale má to háček," začal Filip, "kde tady najdem Shatnera, a jesli si myslíte, že nás k němu jen tak pustěj..." začal si prohlížet bandičku metaláků v křivácích, Ester v podprsence s bodci a korzetu, "vypadáme divně."
        "Já vím, jak Shatnera najít!" radoval se Tobiáš, "prostě budeme řvát "Shatnere!!" tak dlouho, dokud sem nepřijde. Dělám to tak pokaždý, když u nás doma nemůžu najít mámu."
         "Jo, to nás pak zavřou do cvokárny. Shatner neni tvoje máma."  Nesouhlasil Filip. Ondra se na něj se zvednutým obočí kouknul.
        "Ty máš divný nápady..." Ester mávala rukama, a snažila se něco říct.
        "Hele," řekla nakonec, "tady nemůžeme bejt. Lidi se začínaj docela srocovat, musíme se někam ukrejt, a tam můžeme spřádat plány na útěk."
        "Jakto, že voni můžou chodit sem tam, a my ne?" ptal se Tobiáš.
         "Asi proto, že jsme z jiný doby a hold jsme se dostali sem, a tady je smyčka, a tak," pokračovala profesorka Ester, "co já vím. Třeba až tady bude určitej počet lidí, tak je to začne nějak blokovat..."