Kapitola 9 - Temná předtucha

    Šli jsme zamyšleně do stanu. Slavnost venku ustala, lidi se rozešli do svých stanů, a strýc odjel kouzlit k Šošonům. Já zamyšleně hrabala do uhlíků, občas trochu přiložila a Oheň pospával.
    Potom měl noční můru, házel sebou, přidušeně vykřikoval. Když se probudil, zíral do plamenů. Jako by viděl ducha.
    „Co je?" zamávala jsem mu rukou před očima, „zlý sny? To je z toho, že jsi se tak nacpal.... a ta rozmluva se strýcem taky nebyla moc hezká před spaním... Hm, zdálo se ti o takový tý botě, jak má zuby a honí tě po prérii, že jo?"
    „Planoucí Oheň měl... vidinu..." řekl záhrobním hlasem. Přelezla jsem si naproti němu. Zvedl hlavu. Oči měl rozšířené strachy, jak jsem to u něj ještě nikdy neviděla.
    „Blíží se poslední bitva."
    „No, hádám, že to Ragnarok asi nebude," odtušila jsem a bůhvíproč si vzpomněla na konec světa ze severské mytologie, ačkoli představa, jak indiáni jedou do poslední bitvy s blonďatými, vousatými vikingy pod vedením Thora, byla hodně bizardní.
    „Apači vyhrají... ale Planoucí Oheň zemře. Spolu s Jane."
    „A do hajzlu..."
    „A taky... taky zemře... naše dcera."
    „Počkej, my žádnou dceru nemáme," oddechla jsem si, „takže, než ta dcera se někdy narodí, potom vyroste a než bude schopná bojovat, to je asi tak nějakých dvacet let minimálně... takže máme mraky času," snažila jsem se ho uklidnit, ale on pořád zíral a ani jednou nemrkl. Jen zavrtěl hlavou a vypadal, jako by zešílel.
    „Počkej, snad ne... ne."
    To už do stanu vtrhla Ranní Úsvit, následovaná Fistem.
    „Měla jsem zlý sen!" vykřikla na celý tábor. Oheň chtěl něco říct, ale byl předběhnut.
    „Já taky!" ozvalo se z vedlejšího teepee, „zdálo se mi o obří mokasíně se zubama, co mě honí po prérii..." V dalším stanu se taky rozsvítilo.
    „Mě se zdálo, že se potopila obrovská kanoe na moři, narazila do ledové hory!" zařval někdo další. Nějaká ženská se přidala: „Mě se zdálo, že všichni nadávají, že nefunguje wi-fi, i když nevím, co to je."
    „To je dneska nějakej večer nočních můr?" ušklíbla jsem se ironicky, „no, nestůjte tady tak a povyprávějte o ragna... o poslední bitvě..." Jenže lidi zvenčí se rozvášňovali víc a víc.
    „Mě se zdálo, že nějakej vlk snědl slunce a byl tam velký bílý muž s divným tomahawkem," kvílel ještě někdo venku. Tohle bylo na mě vážně moc. Všem kolektivně hráblo.
    „Zemře vaše dcera! A vy oba!" nevydržela to Úsvit.
    „Jakto, že všichni vědí, že mám dceru, a já to nevím?" to mě naštvalo: „před pár lety jsem byla hodně nemocná a lékař mi řekl, že nebudu mít nikdy děti. Nikdy jsem žádný neměla, ani před tím, ani po tom, a to jsem měla... pár milenců. No, takže buďto někoho adoptuju, nebo jste se zbláznili, stejně jako ta ženská a její wi-fi."
    „Já tě vyléčila," vysvětlila Úsvit, „abys mohla mít hodně dětí."
    „Já ale nechci hodně dětí!" zakvílela jsem, „proč jste mi nikdo neřekl, že jste mě vyléčili? Jsem pila alkohol a kouřila! Taky jsem si vzala tu houbu, po který na mě mluvili kameny! Sice jsem jim nerozuměla, ale něco mi řiká, že to těhotný ženský brát nemaj! No to už je jedno... jak dlouho?"
    „Asi týden," řekla Úsvit. Připadalo mi to v pohodě. Houba byla před měsícem, ale kouřila jsem naposled večer.
    „Já chci umřít," zakvičela sem.
    „No, to bude asi hodně brzo," odtušil ironicky Iron Fist, co toho začínal mít, stejně jako já, po krk. Já přikývla a zamumlala, že doufám.
    „Hm, no, třeba to byly jen noční můry po tom jídle," zubil se přehnaně Oheň, co poslední konverzaci moc nevnímal, „to se někdy stává... ho ho. Eh... myslím že bysme se měli vyspat, brzy dorazí Šošoni a Oheň chce vidět, co je Ranger bude učit za kouzla."
    „Jo, to nám řikal," přikývl Fist, „a vykládal něco o petroleji a Santnerovi. Mám trochu strach, že to bude ta poslední bitva."
    „To je pitomost," ohradila jsem se, „poslední bitva má bejt uplně poslední, pro svět, učil mě o tom strýc."
    „Ta bitva má být poslední pro Ohně a Calamity Jane," pravil Oheň záhrobním hlasem, „tedy... chci říct, že se Oheň se vážně přejedl," zamluvil to rychle, „boj bude poslední pro Santnera. Ho ho. Oheň si asi dal tu houbu, po které mluví kameny..." snažil se být nepřirozeně veselý, ale Úsvit se tvářila opravdu nešťastně.
    „Sny a vidiny nám ukazují budoucnost, bratře," pravila, „čeká vás poslední bitva."
    Poslala jsem je pryč. Proroctví o tom, že zemřu, jsem nikdy ráda neměla, i když je obvykle vykládali chlapíci, co mi mířili na obličej koltem, šípem, kopím, nožem nebo dalšími ostrými věcmi, a ne můj milý a jeho sestra.
    Nerozbrečela jsem se, ale když dohasly poslední uhlíky a ve stanu se rozhostila tma tak mi došlo, že Oheň nemá tváře mokré od potu.
    Další den jsme všichni byli jako na jehlách. Konečně podvečer dorazil strýc a s ním spousty Šošonských bojovníků. Stáli jsme u totemu a vítali je.
    „To je skvělý!" hulákal Khameir místo pozdravu, „takže velký duch naučil tohodle šaška kouzlit a on to naučil nás!"
    „Co vás naučil?" zajímala jsem se.
    „No ty kouzla s ohněm, přece! Barevné květy na obloze! Prásk, vžum!" Došlo mi to. Strýc zariskoval a vyzradil Šošonům, jak spustit ohňostroje.
    „Co se tady děje?" spěchal k nám Oheň, rychtoval si na hlavě obřadní čelenku se spoustou per, které z ní pelichaly a lítaly kolem. Já, Khameir a strýc jsme se zarazili.
    „Co to proboha máš na hlavě?" zděsila jsem se.
    „To je čelenka, dědí se už po generace, Oheň si jí někam založil a našel až ted", vysvětloval Oheň, „ale co se to tady děje?"
    Khameir mu vysvětlil, že ho Ranger Granger naučil ohnivým kouzlům (strýc si ještě vymyslel lež, že to původně ovládal Planoucí Oheň, proto se tak jmenuje), čímž dostali zbraně k tomu, aby zničili bledé tváře a pokusili se sjednotit kmeny. Khameir byl posedlý myšlenkou sjednotit kmeny, protože věděl, že jen tak může vyhrát - a jistě, vládnout. Jenže nebyl blbý, a když mu to ani na třetí pokus nevyšlo, tak to vzdal.
    „Tak jaký je plán?" mnul si nadšeně ruce Khameir, „s tímdle je vyřídíme nato tata." Ohni se nelíbilo, že Khameir přebírá iniciativu. A mě taky ne.
    „Hele, hele brzdi," mávala jsem rukama - Oheň totiž nabíral, že něco řekne, a to by vyústilo v další hádku, protože než se indiáni mezi sebou vyžvejknou, trvá to celé roky - „ještě furt pamatuju na to, jak jsi nás nechal mučit, takže sice jsme spojenci, ale já ti moc nevěřím. Takže trochu pomalu s tím poroučením."
    „Sem se jen ptal, jakej je plán, snad sem toho tolik neřekl," mručel, „ale jo, jsme na vaší půdě, takže, prosím, jakej máte plán?" nemělo cenu se s ním hádat.
    „Náš plán je takový," vložil se do rozmluvy Fist a strčil Khameirovi před obličej plán útoku plný grafů, šipek a popisků, „že se srotíme tady za těma stromama, vy za těmadle stromama a pak se přesumete semdle - "
    „Co, my jsme ty zelený ťupky?" Mžoural Khameir oblble do plánu.
    „Ne, ty ťupky jsou stromy, vy jste ta černá šmouha. Dávej pozor: přesunete se tady, tam je takovej kopeček. My budeme dělat kravál a upoutáme na sebe pozornost a vy, jakmile oni vyjedou - "
    „Oni jsou ty červený klikyháky nebo černý kroužky? A vůbec, kdo jsou oni?"
    „Kroužky jsou vrty, oni jsou ty klikyháky...  oni, jako nepřátelé... no prostě až vyjedou na nás, tak začnete vyrábět ohnivé květy. Zpanikaří, a pak vyjede náš speciální oddíl, který budete krýt."
    „Co? Jakej oddíl zase?" nechápal zoufalý Khameir, „už mě z těch ťupek, klikyháků a šmouh jde hlava kolem! Kterej debil ten plán kreslil?" Iron Fist zrudl. Je pravda, že kdysi býval kartograf a tak si myslel, že plány umí kreslit skvěle, ale nepočítal s tím, že je bude ukazovat někomu, kdo se v plánech nevyzná. Chystal se Khameirovi něco od plic říct, ale Oheň, kterého štvalo, že válečná porada nikam nevede, se do toho vložil.
    „Oheň říkal, že ten plán je k ničemu."
    „No a co jsem měl asi dělat!" hájil se Iron Fist, „jsem to kreslil u ohně v noci a měl jsem k dispozici pár barviček a žádný pravítko! Byl jsem kartograf, ne válečnej stratég! Tak si to kreslete sami!"
    „To je dobrý nápad, máte někdo papír?" Oheň byl náčelník, tak taky náčelníkoval, „nakreslíme plán znova a tentokrát u toho budeme všichni."
    Tak jsme znovu, a srozumitelně předělali plány a vysvětlili, kde kdo bude. Khameir a jeho Šošoni se skryjí za stromy, odkud budou dělat ohňostroje, a až se tam nepřátelé pojednou kouknout (nebo se budou dívat tamtím směrem) tak my vyjedeme ze tří stran v úderných oddílech (vedoucí budou Iron Fist s Úsvit, strýc a já s Ohňem), co nejvíc Apačů bude mít výbušniny, co se bude snažit naházet do vrtů.
    „Je dost blbý, že Santnerovi pomáhá sedmá kavalerie," povzdechl si Iron Fist, „bude tam dost vojáků, a budou mít jistě rotační kulomet."
    „A my tam najedeme doprostředka a oni po nás budou střílet, co," zašklebil se Khameir.
    „Ale ne," odsekl strýc, „vy budete za těma stromama a až se budou nepřátelé blížit, skloníte zápalný rakety a pustíte ohňostroj přímo do nich." To se Khameirovi zalíbilo.
    No, plán to nebyl zrovna nejlepší, bylo jasné, že plno Apačů a Šošonů padne, Úsvit kolem chodila se záhrobním výrazem, a Oheň taky nebyl zrovna nejnadšenější.
    Jo, několika bitev jsem se účastnila. Většinou jako žoldák, ale nebylo to nic velkého. Jednu dobu jsem dělala stopařku pro kavalerii, ale brzo jsem toho nechala. Byla jsem u nich asi rok, a měla jsem pověst „jakési bytosti, co nosí  kalhoty a vzdáleně připomíná ženu". Pravda byla, že se krátce před tím stala nehoda se zapálenou pochodní, tak jsem nějakou dobu musela nosit krátké vlasy. Naštěstí mi rostou docela rychle, takže když jsem kavalerii po roce opustila, vypadala jsem zase jako ženská.
    Každopádně, tohle měla být poslední bitva. Taky jsem z toho měla blbý pocit, ale za to mohla hlavně Úsvit, která se ke mě chovala tak, jako bych každou chvíli padnout mrtvá k zemi. Ostatní Apači a Šošoni to ignorovali, hulákali, připravovali se do bitvy a vypadali poměrně nadšeně.