Kapitola 8       Strýcovo varování

Pak jsem se probrala. Ležela jsem ve svém stanu, vedle mě Oheň, a Úsvit nás ošetřovala. Opodál seděli Fist a strýc, takže bylo ve stanu nárvano k prasknutí.
    „Sestro... je Calamity Jane naživu?" Ohňův hlas byl plný úzkosti.
    „Živá a zdravá," zachrchlala jsem.
    „U všech namazanejch chlebů!" zvolal strýc, „ty dva maj tuhej kořínek!"
    „Záchrana na poslední chvíli," usmál se Fist.
    „Šošoni nám uvěřit," vykládal Oheň, „Santner je již jejich nepřítelem... asi. Oheň moc nevnímat, co Náčelník na konci říkat, ale on se bát." Vlastně to byl úspěch, až na to, že jsme to my dva málem odskákali.
    „Takže se zase budu děsně dlouho léčit, co?" povzdechla jsem si, „mám takovej dojem, že celou dobu nedělám nic jinýho, než že se léčím."
    „Ale přežila jsi to, holka!" radoval se strýc, „to ty koupele v ledový vodě po celý dětství! To člověka zocelí!"
    „Je mi kurva třicet," zamrmlala jsem, „chci se usadit, nebo umřít... teda, usadila bych se radši, protože mam plný zuby toho ježdění sem tam, zachraňování lidí, uzavírání příměří, zabíjení lidí, válčení, střílení... jsem jako nějakej bezdomovec, co furt jezdí sem tam jak debil."
    „Ty mít domov u nás," usmál se na mě Oheň.
    „A pak je tu naše chata," usmál se strýc, „ale pochopím, když budeš chtít zůstat bydlet u tohohle krasavce!" několikrát na Ohně mrkl a zazubil se. Chvíli jsem přemýšlela, že skočím ze skály, ale se svojí „smůlou" bych zase dopadla na medvěda a přežila to, tak jsem radši dělala, že jsem debatu neslyšela, a poprosila Úsvit, aby mi namazala rány.

    Nastal pohřeb náčelníka,  jmenování Ohně novým náčelníkem, svatba mě a Ohně... nebylo to zase tak špatné. Rány se mi docela dobře hojily, Santner neotravoval, takže jsme trávili dny ježděním sem tam po území Apačů, vyráběním věcí z kůží, posedáváním u ohně, lovením, no prostě idylka. Učila jsem se řeč Apačů - zase se tak od Šošonštiny nelišila - takže Oheň se mnou mohl mluvit normálně a necítil se jako hotentot. Zato já se tak cítila, tak jsem Apačtinu prokládala normálními slovy a byl z toho docela galymatyáš.
    Léto se přehouplo do podzimu, do to zimy, no a zase nastalo jaro. Všude všechno pučelo, bzučelo, bydlela jsem s Planoucím ohněm a vedle ve stanu bydleli Iron Fist a Úsvit. Strýc se občas objevil, přivezl nějaké jídlo, knihy pro mě, a pak zase odjel, aby se zase vrátil. Takhle to během toho roku udělal několikrát. Já „oslavila" třicet jedna a začínala jsem si myslet, že to vzalo docela dobrý konec.
Omyl, nevzalo.

    Toho dne přijel strýc a tvářil se zasmušile. Nikdo si toho nevšímal, protože Úsvit porodila syna a všichni slavili a žrali jako šílení. Oheň se mi s plnou pusou jídla pokoušel vysvětlit, že zítra musíme stan, kde Iron Fist a Úsvit bydlí, přesunou na druhý konec ležení, protože se kvůli řevu Ukrutného Jelena nevyspíme.
    Ukrutný Jelen se mi zdálo pro dítě jako dost blbé jméno, ale Oheň mi vysvětlil, že Jelen jednou vyroste a bude to velký válečník, a kdyby se jmenoval „Veselý Koloušek" jak jsem navrhovala já, tak by byl jen pro smích. Kompromis zvaný „Ukrutný koloušek" nevyšel, tak jsem se musela smířit s Jelenem. Jen jsem doufala, že to nebude nějaký padavka, ale to bylo nepodstatné.
    Takže jsme slavili, řešili kam přesuneme jejich stan, a tu dorazil strýc.
    „Hleďme, Ragner Granger, ho ho!" zvolal Planoucí Oheň vesele a mával krůtím stehnem, „pojď si dát, máme jídlo!" ostatní Apači povykovali a radovali se. Jenže strýc se neradoval, což bylo divné, protože vždycky, když byla nějaká slavnost, patřil strýc mezi ty nejhlučnější a nejzábavnější.
    „Uh.. ahoj, vespolek... Rád vás vidím!" zamával a snažil se se tvářit, jako by se nic nedělo, „máte se? Já se mám dobře!" pak se otočil na mě a Ohně.
    „U všech namazanejch chlebů... náčelníku, neteři... musím vám něco říct."
    „Že by si starý brach našel ženu? Ho ho!" radoval se Oheň a plácl strýce do ramene.
    „Ty, nezlehčuj to," snažila jsem se ho uklidnit, ale byl rozjetý.
    „Nebooo, že by Ranger radši muže? Ooo, ho ho!" Pleskla jsem se do čela.
    „Muže, o to tu jde," odpověděl strýc, který pořádně neposlouchal, co Oheň vyřvává. Mě to ale zarazilo.
    „Co? To jako fakt??"
    „No, bílé muže..."
    „Ještě lepší, i když my taky mít mnoho hezkých muži, ho ho!"
    „Přestaň tady řvát a dělat ho ho," okřikla jsem ho, „něco se děje. Teda... doufám. I když nedoufám, ale... no, prostě o co jde?" dokončila jsem kulhavě.
    „Nedaleko odsud, na území Apačů, hodlá Santner těžit petrolej," vysvětloval strýc, „dozvěděl jsem se to bohužel pozdě. Už mají několik vrtů . Největší naleziště je za posvátnými horami. V zimě hodně sněžilo, proto jste se tam nedostali... já bohužel taky ne."
    Ztichli jsme. Za posvátnými horami byly nějaké louky a lesy, prérie už ne, ale furt to bylo území Apačů. Šošoni, co už s námi neválčili, sousedili na druhé straně. Ostatní kmeny sjednotit nešlo - Khamer-Sarin se o to pokusil, ale pak za námi šel a vysvětlil, že to nemá cenu. Náčelníci se pohádali, porvali, a kmeny se nenávidí ještě víc než před tím. Což je fakt super. Jak jsem před nějakou dobou vzpomínala na ty ptáky, co je lidi vyvraždili, takto bylo blbý přirovnání. Tohle bylo stádo lvů, co se rvou mezi sebou a ignorujou lidi, co je postupně zabíjí. To přirovnání není tak vtipné, ale mě nikdy  metafory nešly. Oheň se je naštěstí odnaučil, protože mě tím zbytečně mátl. Ale to je jedno, teď musíme vyřešit, co se Santnerem.
    „Vyjednávat asi nepůjde, co," povzdechla jsem si.
    „To ne. Petrolej je cennější než zlato," povzdechl si strýc, „i když pro mě nebo pro Apače nemá absolutně žádnej význam..."
    „Apači budou bojovat," zvedl Oheň bojovně bradu. Mám pro to jeho gesto slabost, ale problém je, že to vždycky zračí nějaké potíže nebo rozhodnutí, co nás dovede do velkých trablí.
    „No. Hm.... mohli byste záškodničit," navrhoval opatrně strýc, „propašoval jsem spousty dynamitu, a šlo by to vyhodit tam do povětří. Když se do těch děr naháže dynamit, celý to vzplane."
    „No a my taky, že jo," odsekla jsem, „hele, nejsem sebevrah. A je mi jasný, že ty jejich vrty budou dost dobře hlídaný, a když se tam budeme poflakovat v převleku za vrtaře, a předstírat, že nám do těch vrtů každejch deset minut něco spadlo, tak nám na to přijdou dřív, než řekneš vrt. Navíc vrtaře by nám neuvěřili, mohli bysme to dělat maximálně já, ty a Iron Fist, v případě, že se přestrojíme."
    „Apači odlákaj pozornost," napadlo Ohně, „a Oheň, Jane, Ranger, Iron Fist a Úsvit nahážou dynamit do vrtů."
    „To tam budeme pobíhat po bitevním poli a házet dynamitem, zatímco kolem se bude střílet? Padneme první!" panikařila jsem. Začala jsem si zvykat, tedy zvykla jsem si, na poklidný život, byla jsem zamilovaná do Ohně a při myšlence, že bude kličkovat mezi kulkami a šípy, se mi dělalo blbě.
    „Pardon," řekla jsem, když jsem vyzvrátila, „to to maso. Pokračujte." Oba na mě přestali zírat a strýc se zatvářil mazaně.
    „U všech namazanejch chlebů, nemusí nás zmasakrovat jako mouchy, když budeme mít plán... Hmm, zajedu pro Khameira, je to práce jako dělaná pro něj."
    „Jo? A jak ho jako ukecáme? To že s náma neválčí, neznamená, že nám přispěchá na pomoc jako nějaký náš sluha."
    „Nechte to na mě. Přítel Apačů ho naučí kouzlit." Přítel Apačů na nás kývl a šel za Fistem, nejspíš mu sdělit to, co nám.
    „Tvůj strýc umí kouzlit?" zeptal se konsternovaný Oheň.
    „No, umí nějaký triky s kartama, ale nemyslím si, že by to na Khameira zabralo. Ale možná ho naučí pálit alkohol z nějakejch bobulí, to umí taky."
    „Co je to kartama?"
    „Uf... no... pak umí ještě todle," řekla jsem zoufale a udělala trik, kdy se palec jakoby posouvá a vypadá to, že se od zbytku palce odděluje, „ale jestli chce toho psychopata ukecat na hejbací palec, tak je to docela sebevrah. Nebo se možná naučil něco za tu dobu co jsme se neviděli, co já vím, kde byl... minimálně doufám, že se umí proměnit do nějaký hodně dobrý zbraně nebo vynalezl neprůstřelný šaty." Ty jsem vlastně vynalezla já, ale byl opruz se v tom pohybovat. Bylo to něco jako brnění, jenže vyplněné štěrkem, bylo v tom vedro a když se mi chtělo na záchod, tak to byl docela masakr...