Kapitola 7 Ostrý Osel

    Cesta nám trvala ještě den. Nebylo to nic hezkého - jako Planoucí Oheň byl hezký a já si myslím, že mu přijdu taky moc hezká, ale bohužel romantiku kazili dva mrtví Šošoni. To už tak je, když jsem sama s nějakým hezkým klukem, tak nám to furt někdo kazí a je fuk, jestli je mrtvý nebo živý.
    Dojeli jsme na území Šošonů. Vypadalo to tam divně. Všude byly na stromech rozvěšený kosti, lebky, dokonce celá kostra, co v rukou držela nějakou tabulku. Přeložila jsem si, že tam stojí „Vítejte na území Šošonů". Suprový uvítání.
    „Šošoni nás sledovat," zašeptal Oheň. Já si ničeho nevšimla, i když mi bylo trochu divné, že jedno a to samé křoví jsem zahlédla asi čtyřikrát.
    „Tos měl říct před tím, když jsem šla na záchod!" zasyčela jsem. Chtěla jsem něco dodat, ale nestihla to. Podezřelé křoví se odsunulo, několik dalších křoví ho následovalo, kolem se vyrojili Šošoni, něčím mě přetáhli přes hlavu a poslední, co jsem viděla, byl nějakej pomalovanej indián.
    Probudila jsem se. Bylo mi vedro. Napůl jsem visela a seděla přivázaná k nějakému kůlu. Do krku mě tlačil provaz, škrtil a dělal mi druhou bradu. Kroutila jsem hlavou, abych vypadala důstojněji, ale docítila jsem jen toho, že se do mě provaz ještě víc zařízl. Zanadávala jsem a pokusila se vměstnat hlavu do kůlu, ale vůbec to nešlo.
    Z nějakého neznámého důvodu nás Šošoni svlíkli. Do očí mi stékala krev, co už zasychala. Riskla jsem pohled vedle sebe. V podobné poloze byl u mého kůlu vedle mě přivázaný Oheň. Vypadalo to, že zešílel. Prudce oddychoval, potil se a v obličeji měl výraz vzteku a upíral ho na.. na.. a kurva.
    Stál tam náčelník. Vypadal zajímavě. Byl holohlavý, až na několik bodlin z vlasů, co mu na hlavě vytvářely rohy. Obličej a hlavu měl černo červeně pomalovanou, a oblečený byl ve směsce hadrů, co byly červené a černé. V ruce držel hůl, co měla na obou stranách dlouhé čepele. Všimla jsem si, že má žluté oči.
    „Kchhh... náčelník Khamer-Sarin," zachrchlal Oheň, „přicházíme.. v míru..."
    „Hahaha! Vy? Zabili jste dva moje válečníky! A drze je sem vezete!" Uměl plynně anglicky, děda ho asi učil.  Oheň mu začal vykládat, že to udělal Santner, ale Khamer-Sarin se mu vysmál. Rychle jsem si jeho jméno přeložila - Ostrý Osel. Ah bože.
    „Jo? To vážně? Santner je náš přítel!" odsekl. Vložila jsem se do toho.
    „Tak se podívej na tělo svých bojovníků. Byli zastřelený kulkama a ty šípy jsou jen neumělá napodobenina. Jinak, super zuby." Měl je totiž zbroušené do špiček. „Líbí se mi tvůj styl."
    „Calamity Jane," zasípal náčelník, „znám tě. Na tvou hlavu je vypsaná odměna."
    „No to je, ale je to docela stará věc," pokusila jsem se pokrčit rameny. Náčelník ale nebyl tupec. Chvíli jednal se šamanem, ten šel těla prohlídnout a pak se k nám vrátil.
    „Mluvíte pravdu," uznal, „byli zastřeleni. Ale přišli jste na naše území, a já na tuhle chvíli dlouho čekal. Pustím vás - ale záleží to jen na vás, jestli odsud odejdete. Hlavně na tobě, Calamity Jane."
    „Uh?"
    „Musíte projít pěti koly mučení."
    „Planoucí Oheň se mučení nebojí!" odsekl Oheň, „bolesti se vysmívá."
    „Fakt? No, původně jsem plánoval mučit jenom jí, a ty se na to budeš koukat, ale když o to stojíš, tak prosím. Budeme mučit vás oba."
    „Ne, nechte Planoucího Ohně bejt!" zastala jsem se ho, „ten původní plán zní líp." Oba se po sobě nechápavě koukli.
    „Calamity Jane má obdiv Planoucího Ohně," usmál se, „ale útrapy bude Oheň snášet s tebou."
    „Ty jo, ty se fakt nebojíš?" Khamer byl vykolejený. Zavrtěla jsem hlavou.
    „No, já si neuvědomuju tíhu situace, prostě mi to ještě nedošlo, že bych se měla bát," vysvětlila jsem. Khamerovi to stačilo a dodal, že se teď najíme a večer začne pět kol mučení.
    Zavřeli nás do nějakého stanu, který hlídali po zuby ozbrojení Šošoni. Položili před nás misky s nějakou polívkou. Bála jsem se, že je to otrávené, ale Oheň přísahal, že Šošoni nikoho netráví. Tak jsem se dala do jídla, abych se trochu posilnila. Třásla se mi ruka a pobryndala se. Myslela jsem si, že Planoucí Oheň sní tak jedno, dvě sousta, nebo se jídla ani nedotkne, ale on se dal do jídla, mlaskal, srkal a cpal se, jako by to měla být jeho poslední večeře. Je ovšem pravda, že jsme nejedli docela dlouho, vedle těch mrtvol to prostě nešlo. Tak hltal jako pračlověk, i když jindy jídal docela civilizovaně.
    Když jsme dojedli a utřeli se (nechtělo se nám před Šošony jít pobryndaní), přitáhli jsme se s Ohněm k sobě a objali se.
    „Jane... tohle být.. špatné. Šošoni.... zlí. My nejspíš umřít. A než umřít, musí ti Oheň něco říct. Jak ti Oheň říkal o Luční květině..."
    „Co? O žádnejch kytkách jsme nemluvili," docela mě to zmátlo ale on mi to hned vysvětlil.
    „Luční květinu Oheň velmi milovat. Po její smrti.. Oheň zůstat sám. A teď... potkal jinou ženu, kterou  miluje."
    „No, tak to gratuluju," usmála jsem se, ale v duchu si říkala, kdo to sakra je, když celou dobu byl se mnou a o nikom jiným nemluvil. Ale koukal se na mě tak, že mi to došlo.
    „Počkej... ty mě miluješ?" Oheň přikývl.
    „Jo.. to je... já tebe taky..." Políbili jsme se. No, jinak fajn. Jsem si přála se usadit nebo zemřít, očividně se mi splnily obě věci současně.
    To už přišli Šošoni. Nejdřív vzali nádobí a potom nás. Spoutali nám ruce a odvedli do hlavního stanu. Začalo peklo.
    První kolo bylo pálení rozžhaveným železem. Snažili jsme se neječet, Ohni to šlo líp než mě. Ale neodpadli jsme. Pak nastalo bičování. Několikrát jsem bičování prožila, a není to žádný med. Moje záda nebudou, to co bývala.
    Když nastalo třetí kolo - přinesli biče, co měli na konci železné háčky - tak se stalo něco divného. Zvenčí se začaly ozývat výbuchy a kravál. Šošoni začali panikařit a Oheň se tvářil zmateně. Ale on se tak tvářil už od konce bičování. Měl zakalený zrak a vypadalo to, že každou chvílí odpadne. Sama se divím, kolik jsme toho vydrželi. Asi mi pomohli koupele v chladné vodě po celé dětství.
    Každopádně: Mě to chvíli šrotovalo, co je to za kravál, z bolesti jsem začínala být šílená, ale pak mi to došlo, kor když někdo poodhrnul závěs, co vedl ven ze stanu.
    Ohňostroje. A neni nikdo jinej, kdo by tak miloval ohňostroje, jako můj strýc. To ale Šošoni vědět nemusí.
    „To je velký Manitou!" zaječela jsem, „je to znamení!"
    „Dovedeš to zastavit?" Zeptal se Khamer-Sarin. Já přikývla.
    „Pust nás a ohňos... tamto přestane." Několik Šošonů nás rychle odvázalo, oba jsme spadli na zem, ale to nás už vlekli ven.
    Byla to podívaná, jako o silvestra. Náčelník dal ječícím Šošonům znamení, aby sklapli, a já začala hulákat z posledních sil:
    „Ó velký duchu... síííp... z prérií! Děkujeme za záchranu. (nádech) Můžete s tím, prosím přestat? Šošoni byli již.. dých, dých.... vytrestáni za to, že nás.. chrchly chrchly ECHE ECHE! mučili." Párkrát to ještě prsklo a pak byl klid.
    „Haha! Hahaha!" začala jsem se smát a Oheň se taky přidal. Myslím, že začal z horečky blouznit, a ani já jsem na tom nebyla nejlíp. Doufala jsem, že to Oheň nepokazí, je sice statečný, ale po brutálním mučení je i ten nejtvrdší člověk naměkko.
    „Dobře, dobře," souhlasil poplašeně Khamer, „tak jo. Sice nejsem moc moudrej z toho jak to bylo s těma dvěma, ale zabít je mohl opravdu kdokoli... Nerad bych si ještě víc nahněval Manitoua, takže: nebudeme proti vám bojovat a kdyby jste potřebovali pomoc, tak jsme plně k dispozici."
    „Vraťte nám oblečení a koně, a my vypadnem," žádala jsem je. Splnili to velmi ochotně. Já a Oheň jsme se vyškrábali na koně, a spíš vleže než v sedě jsme mířili směrem, kde jsem tušila strýce.
    Dojeli jsme na místo. Strýc zběsile pobíhal kolem a uklízel zbytky shořených raket. Když nás spatřil, všechno pustil na zem, rozeběhl se k nám a málem se u toho přes ty rakety přerazil.
    „U všech namazanejch chlebů!" hulákal a kulhal naším směrem, „ty barbaři vás pěkně zřídili! Ještě, že jsem dorazil včas. O chvíli později by bylo po vás. Musíme rychle pryč, ošetřím vás o kousek dál, ty idioti by sem mohli přijít a zjistit, že to byl podfuk."
    Ani nevím, jak jsme se dostali zpátky k Apačům. Omdlívala jsem a zase se probouzela, blouznila a vykřikovala nesmysly. Pohled do Ohňových temných, strachem a horečkou rozšířených očí se střídal s pohledem do strýcovy vousaté tváře, zbrázděné strachem.