Kapitola 6 Válečná sekera     

    Ráno jsem se probudila vedle ohně. Tím myslím vedle toho, jak v noci hořel a všichni tam skotačili. Planoucí Oheň postával vedle stanu a něco tam probíral s Fistem a Úsvitem.
    „Ahoj, co se děje? Včera to byla super akce," dopotácela jsem se k nim. Vypadali ustaraně. Asi jsem něco udělala blbě.
    „Santner," řekl Fist, „během noci zabil několik bojovníků z vedlejšího kmene Šošonů. Naši zvědi je teď našli." Na jednu stranu se mi ulevilo, ale na druhou stranu mě zdrtila pěst reality.
    „Aha. No, super. Věděla jsem to. Teda, ne jako, že bych měla od něj informace, ale dá se čekat, že takový pako bude furt něco zkoušet. Hmm, jsou zastřelený šípama?"
    „Ne, jsou zastřelený normálně kulkama," vysvětloval Fist, „ale jsou do nich napíchaný šípy, co jsou napodobeniny Apačskejch šípů."
    To nebyly dobré zprávy. Jistě, při ohledání šípů a těl na to mohli Šošoni přijít taky, ale náčelník Šošonů, co jsem se vzápětí dozvěděla, je docela magor, rád se napije a Santner s ním obchoduje, takže náčelník mu věří. Navíc je to míšenec, jeho děda byl běloch, takže má bělochy vcelku rád. O tomhle jsem se dozvěděla od Nějaké Věci, vyhnaného Šošona, co se mnou a strýcem kdysi nějakou dobu bydlel. No... po tomdle všem jsem uznala, že bych si dala pořádný hlt ohnivé vody.
    „No super," dodala jsem, „co budeme dělat?"
    Ještě než jeden přes druhého začali chrlit návrhy nebo vykládat, že vůbec neví, začal děsný tartas a brajgl. Moje první bylo, že Šošoni společně se Santnerem útočí, tak sem se zběsile rozhlížela, ale nikdo odnikud nepřijížděl, zato na obzoru něco dýmilo jako o život a všichni na to ukazovali.
    „Někde hoří!" zpanikařila jsem a začala hledat kýbl.
    „Ne, to ne.." zastavil mě Oheň, „to být Šošonské kouřové signály. Říkat... že vykopat válečnou sekeru." Jistě že vím, co je válečná sekera. Znamenalo to, že klid skončil a kromě Santnera máme na krku i Šošony.
    „Takže super," mumlala jsem „všichni se začneme masakrovat a nikdo nepřežije. Bezva, to je takovej můj denní chleba," vrčela jsem ironicky, „sotva to začne vypadat aspoň trochu hezky, že se nebudu nikde trmácet, nikoho vraždit a unikat z úkladných léček, tak se to pokazí."
    Toužebně jsem pohlédla na místo, kde indiánské ležení končilo. Stačilo by začít rychle zdrhat... ale ne. Nemůžu furt jenom utíkat, navíc v tomhle jsem až po uši, a taky jsem až po uši zakoukaná do Ohně.
    "Dobře, zůstanu tady a udělám, co bude třeba."

    Celý den byl naplněn horečnými přípravami. Jistě, že apačové chtěli vyjednávat, ne bojovat, ale i tak se připravovali na to, že sem každou chvílí někdo vtrhne. Brousily se oštěpy, kotrolovaly náboje, barvičky, atd. Planoucí Oheň dohlížel, Iron Fist uděloval lekce, náčelník se radil a Ranní Úsvit dělala rituály. Já si vzala tréningový meč, (suploval ho normální klacek, co jsem šlohla od zásob dřeva) a s pomocí několika ochotných Apačů jsem se dala do usilovného tréningu.
    Náčelník pak k totemu na plácek uprostřed tábora svolal radu. Nevím, o čem se radili, ale Iron Fist mi ochotně překládal. Šlo o to, že někteří Apači se s mrtvými Šošony vydají za nimi a pokusí se vysvětlit jak to bylo.
    „To nejde, náčelníku!" snažil se mu to Fist vymluvit, „Šošoni a Apači jsou nepřátelé!" Taky mi to přišlo jako blbost.
    „Nepřátelé," přikývl Oheň, „ale nikdy nezabít někoho, kdo se jim vzdát..." Vypadal, že trochu váhá, ale věděl, co má udělat. Já vlastně taky.
    „Prakticky sebevražedná mise. Hlásím se," navrhla jsem. Úsvit a Fist chtěli protestovat, ale Náčelník a Oheň kývli.
    „Jane s námi jít. Jane být silná a statečná, i když nás Šošoni mučit, skalpovat, trhat nehty, pálit železem, věznit a týrat, Jane útrapy přečkat ve zdraví." Usmíval se náčelník.
    „I když si cením vašeho odhadu mých schopností... Tak vám ty motivační projevy moc nejdou, co?"  řekla jsem, celá zelená, a měla sto chutí to nechat být a odejít někam daleko, nebo předstírat, že jsem zemřela, změnit si identitu, odejít do Evropy... Ale stačil jeden pohled na odhodlaného Ohně, a byla bych schopná ho následovat do pekel. Usmála jsem se, zvedla hlavu a zatvářila se hrdě. (To bylo takové Ohňovo typické gesto, já to od něj okoukala. I když s mojí mírně ustupující bradou to nemělo takový efekt), a podívala se Katungovi přímo do očí. Čekal, že udělám nějaké velké prohlášení. Všichni čekali.
    „Uh.. jasně... " zamumlala jsem.  Náčelníkovi to stačilo.
    Takže jsme vyjeli na cestu. Já, Unga Katunga, Planoucí Oheň a dva bojovníci. Jeli jsme asi půl dne, a v tu chvíli nám cestu zkřížili Carter a několik jeho poskoků. Nikdy jsem je nepočítala, všichni mi splývaj.
    „Krucinál, Cartere, co tady děláš?"
    „A podívejme, to je moje milá Jane!" zašklebil se Carter. Řekla jsem jen „huš, potvoro!" jenže on pak spatřil dva mrtvé Šošony.
    „A hele, že byste se vy divoši konečně začali zabíjet mezi sebou? Nebo je to práce Jane? Jestli jo, jsem schopnej ti odpustit, a navíc jsem rád, že jsi nám přivezla dva důležitý exempláře - ten dědek vypadá jako náčelník a ten krasavec vedle jako někdo důležitej."
    „Cartere! Přestaň je urážet,  jsou to moji přátelé a rozhodně jsou daleko ušlechtilejší než ty!" Carter si uplivl. My všichni slezli z koní (oni na nich neseděli, prostě se jen tak poflakovali kolem).
    „Tak to být vy!" planul Planoucí Oheň vzteky, „Iron Fist o vás vyprávět!"  
    „A hele, vono to mluví. Hm... Všichni jste jedna a ta samá pakáž!" zanadával Carter, „i ty, Jane. Zabít!" Pak se stalo víc věcí naráz. Carter vystřelil, přímo na Ohně, ale já a náčelník jsme se před něj vrhli. Nevím, proč jsme to udělali, každopádně náčelník byl rychlejší. Pocítila jsem, jak zavrávoral a padl na kolena. Oheň se s příšerným řevem vrhl na Cartera. Jeho dva poskoci stříleli, do toho se koně vztekali, no příšerný zmatek. Jeden z Apačů padl, já zabila jednoho Carterova poskoka, druhý se dal na útěk a třetího skolil náš další Apač. Planoucí Oheň seděl na Carterovi a něco nenávistně vykřikoval v jeho řeči. Pak vytáhl nůž a začal ho skalpovat. Nebylo to moc hezké, ale potěšilo mě to. Carter ječel a nadával. Pak ho Oheň nechal být a přesunul se k otci.
    „Waka a chagea ta unga..." chrchlal náčelník. Já se k němu sklonila.
    „Ka hea ma gera... Calamity Jane... ha mea, kanga..." to byla jeho poslední slova. Fakt mě zajímalo, co o mě říká. Slovník jsem vytáhnout nestihla.Vezu ho s sebou, i když Šošonůn pravda rozumím o něco víc, protože jeden odpadlej Šošon se kdysi přátelil se strejdou a asi rok u nás bydlel.
    Každopádně, náčelník umíral, vedle ječel Carter, přeživší Apač se tvářil rozpačitě a mě bylo dost blbě. Oheň zařval jako zvíře, skočil na Cartera, vrazil mu do hrudi tomahawk a prakticky ho rozpůlil.
     Oddechoval, vypadal naštvaně a nebezpečně. Já a Apač jsme se po sobě podívali. Zvedla jsem prst na znamení aby počkal, vytáhla jsem slovník a nalistovala několik slov. Přidávám překlad:
    Já: „co my teď dělat s ... povoz... lampa... mrtvý Šošon?"
    Apač: (nesrozumitelné)
    Já: „Pomalu"
    Apač: Planoucí Oheň rozhodne. On je náčelník.
    No, to byla pravda. Jistě, ctím jeho smutek, ale nechce se mi s mírně zapáchajícími mrtvolami se tahat rozpálenou prérií sem tam, Už tak kolem nich lítalo mraky much a myslím si, že kdyby jsme je tam přivezli v poslední fázi rozkladu, Šošoni nás na místě odpraví.
    Oheň přestal řádit a dal Apači několik instrukcí. Apač vzal na vozítka, kde před tím byli mrtví Šošoni, náčelníka, dal nám koně po zabitém druhém Apači, na něj naložili Šošony, takže mi bylo jasné, že tryzna bude později a já s Planoucím Ohněm pojedeme do tábora Šošonů sami. No doprdele.