Kapitola 5 - Čestný člen

    Několik dalších dní jsem většinou polehávala ve stanu, poflakovala se po táboře a bavila se s Planoucím Ohněm o jejich zvycích (to spíš abych neurazila, za ta léta tak nějak indiánské zvyky znám, ale ráda jsem ho poslouchala) a nebo jsem vyprávěla o svých dobrodružstvích.
    Den před slavností, kdy jsem měla být jmenovaná čestnou členkou kmene, jsem se vyškrábala na vrchol hory, co se nad táborem tyčila. Sledovala jsem hemžení dole, cpala se sušeným masem a pak  usnula. Když jsem se probudila, pálilo mě v krku z toho, jak jsem chrápala a zdravou půlku obličeje jsem měla otlačenou od kamení a trávy. S bručením jsem si z ní sundavala písek a uschlou trávu a nadávala si, že takhle už neusnu, nebo usnu někdy k ránu, a pak budu na tom ceremoniálu mimo, budu tam klimbat, někoho nechtěně urazím nebo naseru, a rovnou mě zabijou, nebo vyženou, a Planoucí Oheň si bude myslet, že jsem totální blbeček...
    „Noční nebe být nádherná věc," ozvalo se najednou za mnou, takže jsem vyjekla jako přidušená myš a skočila půl metru do vzduchu.
    „Uf no ty vole, málem jsem dostala infarkt," chytla jsem se za srdce a otočila se. Stál tam Planoucí Oheň. Pocit, že jsem onen vyhynulý tupý pták, sílil.
    „Planoucí Oheň nechtěl Jane vylekat," omluvil se, „rád sem taky chodí." To mluvení ve 3. Osobě mě trochu zmáhalo a v duchu jsem si překládala, co říká.
    „Hm, no, já jsem usnula," vysvětlovala jsem, „mám z toho všeho nervy nadranc." Posadil se vedle mě.
    „Hvězdy nám ukázat budoucnost. A vidět v nich tváře předků. Mnoho velkých náčelníků se stát souhvězdí," vykládal. Já jsem věděla, že to není pravda, hvězdy jsou koule, kde jsou jenom plyny, pak jsou planety, kde je strašná kosa nebo naopak vedro, samý šutry a rozhodně tam nejsou předci nebo potomci, ale nechtěla jsem mu kazit radost. Koneckonců, ta jeho teorie byla mnohem hezčí, než to s plynama a skálama. Protože to má fantazii. Naději. Když věříte, že někdo, kdo umře se stane souhvězdím, cítíte se hned líp, než když víte, že když umřete, tak jste prostě mrtví. Tohle se mi na přírodních lidech líbí. My si říkáme, že jsme civilizovaný a přitom se chováme jako hovada a jsme vězni vlastní omezený představivosti a honěním se za blbostma.
    „To je docela zajímavý," přikyvovala jsem a snažila se chytit stébla, „totiž... lidí umřelo už mraky, tak se divím, že tam vůbec pro ty hvězdy je ještě nějaký volný místo, víš jak..." on přikývl, a pak se zeptal, jak to bylo s mým manželem.
    „No, takže do 16 let jsem žila u strýce, Rangera Grangera. Jenže on pak odjel do nějaký války a mě nechal v opatrovnictví nějakejch lidí. Jenže ty lidi se mě chtěli stůj co stůj zbavit, tak mě proti mojí vůli provdali za prvního debila, co se namanul. Bylo mu 40, násilník, grázl... pokoušela jsem se s ním několik dní žít, ale když mě začal zneužívat, zabila jsem ho a utekla. Od té doby jsem na útěku, i když na to lidi tak nějak zapomněli, nebo si mysleli, že to udělal někdo jinej a mě unesl. Popravdě, lidem se docela ulevilo, že umřel...  pak jsem měla pár vztahů, ale nic dlouhodobýho... při mým životním stylu to ani pořádně nešlo. S několika to vypadalo nadějně, že spolu i zůstaneme, ale nakonec se to vyvrbilo prostě nějak, že jsme se rozloučili a každej šel svojí cestou... no a co ty? Měl jsi nějakou ženu?" zeptala jsem se, aby řeč nestála.
    „Planoucí Oheň mít kdysi ženu. Ona zemřít dřív, než svatba. Zemřít i s nenarozeným dítětem. Rukou... bílého muže."
    „Tak... tak to je hodně špatný..." nevěděla, jsem, co na to říct. Každý si něco takového nesem v sobě. Mě můj manžel nechybí, rodiče jsem nepoznala, ale umřelo hodně dobrých lidí, co jsem znala.
    „Vrah ženy zemřít rukou Planoucího Ohně u mučednického kůlu," dodal. Já vím, co se dělá lidem u mučednických kůlů, někdy i celý dny. Myslím, že si to ten parchant zasloužil.
    „Žal už být dávno pryč, je to mnoho zim. Novou ženu Oheň nenašel, zatím." Rozpačitě jsem zašoupala nohama. Začínalo mi téct z nosu, tak jsem popotáhla. Kapesníky zůstaly dole ve stanu.
    „Tvá duše být čistá, ale zjizvená spoustou bolesti," vykládal, protože si myslel, že to popotáhnutí znamenalo brečení, „Jane být statečná a krásná. Ta jizva dodávávat.. charakter. Ukazuje to, čím Calamity Jane být." No dobře, jak myslí, já bych se tedy neoznačovala jako rozšklebenou a zarudlou, ale víme, jak.
    Otočila jsem se na něj a usmála se. Oči Planoucího ohně zářily víc než noční obloha, připomínaly temné galaxie e spoustou souhvězdí. Zvedla jsem ruku a pohladila ho po tváři.
    „Ty... jsi..." slova se mi zadrhly v krku. Vzal mojí ruku do svých a políbil jí.
    „Planoucí Ohni, já.." naklonila jsem se k němu. Políbili jsme se. Svět se změnil do galaxie, vlahá noc se změnila do ráje a já jsem v tu chvíli byla nejšťastnější na světe. V tuhle chvíli nezáleželo na rituálu, jizvách nebo bílých mužích. To přijde později. Někdy jindy, v jiném světě, kde nebude horký dech Planoucího Ohně, jeho měkké a suché rty a závoj pevných černých vlasů.
    Dobře, už toho nechám. Po chvíli jsem se od sebe odlepili a už nikdy nic nebylo tak, jak dřív.

     Nastal druhý den a slavnost k tomu. Půjčili mi nějaký obřadní oděv, který přede mnou muselo nosit už hodně lidí, nebo spíš slonů, ale Ranní Úsvit s několika kolegyněmi zakouzlila pomocí jehly a nitě, takže jsem nevypadala jako stan na výletě, ale jako docela přijatelná válečnice.
    Samotný obřad byl docela fajn. Náčelník Unga Katunga něco vykládal v jejich řeči, rozuměla jsem každému třetímu slovu, protože slovník jsem měla v příruční tašce, a moc by se to sem nehodilo, kdybych náčelníka prosila, aby několikrát a pomalu opakoval, co řekl a u toho listovala v poznámkách. Tak jsem se tvářila hrdě a vědoucně, ale šlo to blbě, protože Iron Fist, co stál za náčelníkem, na mě dělal obličeje. Na druhé straně vedle náčelníka stál Planoucí Oheň, tak jsem se snažila koukat na něj, protože se tvářil hrdě a důstojně. Raní Úsvit běhala kolem, mávala peřím a nějakou věcí, co dělala kravál.
    Pak mi Oheň dal náhrdelník (patřil dřív jeho matce), a začali jsme pokuřovat dýmku míru. Jistě, sama občas kouřím, ale cigára nebo doutníky, kde je místo tabáku nějaká divná drť, ale tohle bylo poctivý. Točila se mi hlava, přiblble jsem se usmívala, hlavně na Ohně a Fista, a náčelník pak řekl, že jsem čestným členem jejich kmene. Pak jsem se vymluvila, že musím na záchod, ale pravda byla taková, že mě to všechno dojalo a musela jsem se vybrečet. Jenže když brečím - když už někdy vyjímečně brečím -  tak je to vodopád slz, nudlí a slin. Hlučně jsem smrkala do nějakého listí, a když jsem se vrátila, tak nikomu nepřišlo divné, že mám zarudlé oči a popotahuju. Ona ta dýmka byla silně aromatická a čoudila jako Vesuv, takže zarudlí byli tak nějak všichni.
    Po slavnosti byla oslava, to jsme se přesunuli ven k ohni. Všichni kolem ohně skákali a povykovali, no královsky jsem se bavila. O Santnerovi nepadlo ani slovo a ani já jsem si na něj nevzpomněla. Zato jsem vzpomínala na ty vyhynulí ptáky, na dinosaury a další věci, co byli skvělé a vyhynuly.