Kapitola 4    Santner otravuje

    Probrala jsem se. Bylo tam příjemně teplo, ležela jsem pod dekou a s někým se objímala. Pomyslela jsem si, že jsem se zase někde opila a vyváděla alotria.
    Pravá tvář mě šíleně bolela a vlastně taky celé tělo. Ten, kterého jsem objímala hlasitě zachrápal a já otevřela oči.
    Byla jsem v nějakém stanu, pod kožešinami a vedle mě spal Planoucí Oheň. Zírala jsem na něj jako bych ho viděla prve - tentokrát spal, hlasitě chrápal a u pusy se mu tvořily bubliny. Zatřásla jsem s ním, aby toho nechal, ale on něco zamumlal, mávl rukou a chrápal dál.
    Potřebovala jsem odpovědi, ale to už do stanu vešel někdo, kdo dělal hrozný kravál. Ohně to probralo, naposledy zachrápal, otevřel oči, zmateně mžoural. Zaostřil na mě, v temných očích se zračila nechápavost s úlevou.
    „Proč si ke mě přelez?" zeptala jsem se ho a šlo to ztuha, „a co to mam s hubou?"
    „Planoucí Oheň a Calamity Jane bojovali na život a na smrt," pravil Oheň.
    „A umřeli jsme?" Oheň a Bernhard, tedy Iron Fist, si vyměnili pohled.
    „No dělám si prdel. Co se vlastně stalo?" Iron Fist mi převyprávěl, že se za mě přimluvil, a druhé kolo souboje nebude. Konec konců, Unga Katunga uznal, že boj byl spravedlivý. Na konci jsme odpadli oba. To se počítá, nebo mu to Iron Fist vysvětlil. Každopádně jsem byla ráda, že je Oheň naživu, a ještě o něco radši, že jsem taky naživu.
    Sáhla jsem si na tvář. Nahmatala jsem jizvu jako grand kaňon. Oheň se zatvářil zkroušeně a chtěl se omlouvat, nebo vysvětlovat, ale já mávla rukou.
    „No, vlastně se divím, že po všech těch masakrech, co jsem zažila, mám obličej v jednom kuse... nevadí. Taky jsem tě nešetřila."
    Svoje oblečení jsem měla vyprané a poskládané. Natáhla jsem si kalhoty a bručela u toho, protože mě každý kloub bolel. Iron  Fist vysvětloval, že mě ušetří, že jsem je hodně zaujala a můžu tam zůstat. V tu chvíli se zvenčí začal ozývat šum, kravál, dupání a hlasité mluvení.
    „Co se tam děje?" Iron Fist vykoukl ze stanu.
    „A sakra. To je Santner."
    „Tamten? No potěž prdel..."
    „On být nepřítel našeho lidu," broukl ponuře Oheň, „jeho ústa jsou plná hadů..."
    „Co? To je nějakej druh medůzy?"
    „Ale ne, on myslí, jako že lže," překládal Iron Fist., „jde mu o poklad Apačů. O petrolej a tak..."
    „No potěž prdel," zamumlala jsem. Čekala jsem, až někdo vytáhle tohle téma „Poklad. Ok... a nevíte někdo kde mám triko?"
    Oba byli trochu vykolejení změnou tématu, ale situace venku se trochu přiostřila. Iron Fist mi podal meč a Ohni tomahawk. Jenže jsem se během toho obouvala, takže jsem v jedné ruce držela meč, ve druhé botu a poskakovala na jedné noze. Konečně se mi povedlo se obout.
    Vyšli jsme ven, a až na půl cesty jsem si uvědomila, že já a Oheň nemáme ani jeden triko. Tedy já měla podprsenku, ale i tak to bylo divný. Do toho jsem se mi v botě srolovala ponožka.
    Santner se zrovna něčeho dožadoval a plasticky to znázorňoval rukama.
    To už jsme došli k davu indiánů, co sledovali rozhovor Ungy Katungy se Santnerem. Protlačili jsem se, aby jsme viděli.
    „Já vás nechci oloupit," mával rukama Santner, „chci vám nabídnout spojenectví a pomoc. Zařídím, že tu nebudeme těžit petrolej. Za to chci jen poklad!"
    „Poklad být dědictví našich předků," nenechal si to Unga Katunga líbit, „nepříslušet do rukou cizince!"
    „To samozřejmě vím a ctím to," Santner se lehce uklonil, „proto chci požádat o ruku vaší dcery!" V davu to zašumělo. Já už zapomněla, že nějakou dceru má, ale to už se Oheň a Iron Fist drali nakvašeně dopředu a já jsem neměla nic lepšího na práci, než jít s nimi.
    „Ranní Úsvit je zaslíbená mě!" vykřikl nakvašeně Iron Fist.
    „Prolhaná bledá tvář si nikdy nevezme sestru Planoucího Ohně!" rozohňoval se Oheň.
    „Jo, tak nějak, moje slova," pokrčila jsem rameny a cítila se jako debil, že tam jen tak stojím v podprsence, „zkus si něco a rozkouskuju tě na kusy." Santner se na mě překvapeně podíval, pak na vedle stojícího Ohně a pak zase na mě.
    „Co jste proboha vy dva dělali?" zeptal se docela upřímně, „sami vypadáte jako by se vás někdo pokoušel rozkouskovat na kusy."
    „Jo, ale furt držíme pohromadě," odpověděla jsem. Mimo jizvy na tvářil jsem měla několik ran na rukou a břichu, Oheň na tom byl podobně.
    „No, ten poklad..." vložila jsem se do toho a vypadala znepokojeně, „tak pokud se rád potápíte do bažin, tak ho najdete, ale jinak už tam, kde byl není." Všichni zmlkli a koukali na mě. Nadechla jsem se a selhávajícím hlasem se dala do vysvětlování.
    „Já za to nemůžu. Pronásledovali mě banditi, já se před nimi skrývala ve Stříbrných horách. Uplně náhodou jsem našla jeskyni, kde byl strážce pokladu a museli jsme bojovat s bandity. Jim došlo, že je tam nějakej poklad - podle legend, co jsem slyšela, tu pro poklady není kam šlápnout - zabili strážce, mě omráčili a vloupali se dovnitř. No, strážce než umřel, tak mi řekl, že mám stisknout páku. Tak jsem to udělala, ozval se rachot a banditi i s pokladem spadli propadlem do bažiny..." pravda byla trochu jinačí. Do té jeskyně jsem se dostala náhodou, protože jsem si jen tak vykračovala po horách, strážný byl už mrtev a zevnitř se ozývaly hlasy, co se hádali o poklad. Tak jsem spustila propadlo a šla pryč.
    Všichni se na mě dívali a já měla dojem, že se na mě vrhnou všichni a Santner s náčelníkem pak uzavřou pokrevní bratrství.
    „Co jsi to udělala, ty náno!" řval Santner a posunkoval na náčelníka, aby mě seřval a zabil. Ten se místo toho pousmál.
    „Zlato pro Apače nikdy nic neznamenat. Apači ho skrýt před hamižností bledého muže a být rádi, že je pryč." Oddechla jsem si - tedy jen částečně, protože si náčelník mohl splést slova a místo de facto chvály vydával rozkaz k mojí popravě. Apači ale místo popravy začali vydávat nějaký pokřik a kývali hlavama. Planoucí Oheň se na mě úlevně usmál. No, asi jsem v suchu. Tak jsem se usmála na Santnera, a radši nic neříkala, protože se opravdu vztekal. Ještě by mě mohl na místě zastřelit. Náčelník pak řekl, aby Santner a spol odešli.
    Několik po zuby ozbrojených indiánů na Santnera a jeho dva muže kývlo, aby šli pryč, ale on se naposledy zadíval na mě, Ohně a Iron Fista.
    „Nevidíme se naposledy!"
    „No to je mi úplně jasný," přikývla jsem, „začnete dělat naschvály, útočit, pak bude nějakej masakr, kde zařve strašně lidí, plus někdo důležitej, jako třeba náčelník, pak bude závěrečnej boj, kde budeme bojovat my dva a skončí to tak nějak epicky,"odpověděla jsem mu. Všechny to poněkud zarazilo a Santner si vyměnil pohledy s Ohněm a Iron Fistem.
    „Jo... no... na tebe si dám pozor," snažil se vypadal výhrůžně, ale už mu to moc nešlo. Dal si do pusy doutník, ale tou špatnou stranou a pokusil se o zapálit.
    „No fuj, co todle to... jo aha..." odcházel a něco si mrmlal o hloupejch holkách a indiánech, co neví, že vynalezli trička.
    „To bylo docela psycho," zkonstatovala jsem situaci, „a ani jsem nevěděla, že máš nějakou sestru..."
    „Ranní Úsvit být moje sestra," vysvětloval Oheň, zatímco jsem se vraceli do nemocničního stanu, „ošetřovala tvé i moje rány." Opět jsem si sáhla na tvář. Musela mi tu jizvu zašít, nejspíš jsem u toho odpadla, nebo mi dala nějaký dryják, nebo nevím. Taky nevím, jak dlouho jsem byla mimo.
    „Musíme náčelníka varovat," plánoval Iron Fist, „Santner je mazanej a jen tak nás na pokoji nenechá. Když si něco umíní, tak za tím taky jde."
    „Já myslím, že to náčelník ví, neni přece blbej."
    „To neni, ale má sklony lidi podceňovat. Santner pro něj je jen lehká nepříjemnost před snídaní, na kterou si při večeři nevzpomene."
    „Jako  že zapomene, co snídal? Nebo že jedl? Což mi připomíná, že bych taky jedla." Už mi z těch přirovnávání a metafor šla hlava kolem. Iron Fist šel varovat náčelníka, já a Oheň jsme si ve stanu sedli na zem a Oheň řekl, že brzy přinesou jídlo.
    Přišla Ranní Úsvit a nesla nějaké sušené maso. Maso mám sice ráda ale přiznám se bez mučení, že bych si někdy ráda dala pořádně sladkej koláč, ale darovanému jídlu na slanost nekoukej...
    „Santner svojí přítomností otrávit vzduch v celém táboře," pravila Ranní úsvit zhnuseně.
    „Pardon, to jsem byla já," řekla jsem automaticky. Asi jste už pochopili, že metafory nejsou moje silná stránka.
    „Oheň ho měl zabít," pravil Oheň a bodal nožem do masa, jako by ho bytostně urazilo.
    „To by k ničemu nevedlo," pravila jsem, žvýkajíc jídlo, „hele, takhle přede všema. To chce si na něj počkat, až půjde spát, nebo se ožere, a pak ho ve spánku zabít..."
    „Apačové nejsou zbabělí psi, co by vraždili spící," bránil se uraženě Oheň, „Apačové jsou vždy pro spravedlivý boj."
    „No to jo, ale to von neni," ukázala jsem na Ohně kusem masa, „hele, musíte hrát jeho hru, protože on je několik tahů před váma!" pokoušela jsem se metaforovat. Sourozenci si vyměnili pohledy.
    „Oheň si není jist, jesli rozumět."
    Dala jsem se do vysvětlování, že když indiáni budou čestní a féroví, tak je bledé tváře podřežou v noci v postelích, nebo kožešinách, nebo kde to sakra spí. Protože Santner férovej neni.
    To už do stanu otráveně vtrhl Fist.
    „Samozřejmě, že mě neposlouchal," sedl si na zem vedle Ranní Úsvit, „že prej Mannitou ochrání, že máme dost bojovníků a bla bla bla. Ani omylem. Ten bude dělat potíže, ale néé, velkej náčelník si nenechá od nikoho poradit."
    „Sem se to snažila vysvětlovat i těmadle dvěma, aby Santnera zabili v posteli, jako když bude spát, ale oni to odmítaj vzít na vědomí. Pak se nedivím, že indiáni vymíraj, když se chovaj takhle."             
    Vzpomněla jsem si, že mě kdysi strýc učil o nějakých ptácích, co už dávno vyhynuli. Bydleli na nějakém ostrově a bylo jich tam plno, a pak přijeli lidi, a začali ty ptáky zabíjet a jíst. Ptáci se nebránili, ani se nesnažili uletět někam jinam, prostě tam jen stáli a se zájmem sledovali, jak ostatní ptáky zabíjej. Dokonce jim to přišlo tak zajímavé, že kdekoli se člověk objevil, tak k němu běželi a všude ho následovali, a nepřišlo jim divný, když člověk před jejich zraky pár těch ptáků zabil. Dopadlo to tak, že všichni ty ptáci umřeli a nikde neni ani jeden.
    Trochu mi to připomínalo situaci tuhle s indiány, ale s jedním podstatným rozdílem. Apačové se uměj-  narozdíl od těch ptáků - kurva dobře bránit.
    „Obávám se, že dopadnou jako kmen Atakapů," otočil se ke mě Fist, „byli mírumilovní, nebránili se a všechny je vyhubili... trochu mi to připomíná takový ptáky, co žili na jednom ostrově... no, každopádně se Santner má na co těšit, když si něco zkusí. Protože se Apačové narozdíl od těch ptáků umí kurva dobře bránit... co je?" Iron Fist nikdy zřejmě neslyšel o telepatii, jinak by pochopil, proč na něj zírám jako by spadl z Marsu.
    „Calamity Jane se musí uzdravit", obrátila Ranní úsvit list, „a pak bude jmenovaná čestným členem kmene."
    „Jak jako čestným členem? To přijímáte jen tak náhodný kolemjdoucí?"
    „Souboj skončit nerozhodně," usmál se na mě Oheň, „A Jane pomohla našemu bratrovi. Velký Manitou rozhodl."
    „Mohla by jsi taky dostat nové jméno," pokračoval Fist, „třeba Mírotvůrce, nebo Ocelový nůž..."
    „Co takhle Zjizvená tvář?" navrhla jsem, „hele, jedno jméno mi už dali. A je to Calamity Jane, ale jestli mě budete chtít říkat Kouskovač nebo nějak jinak vzletně, nebudu se vám bránit." Vždycky jsem tvrdila, že šílencům by se nemělo odporovat a pak se tiše zdejchnout, ale mě se vlastně zdejchnout nechtělo. A Planoucí Oheň mi jako šílenec nepřipadal a musím přiznat, že se je mi příjemně, když ho vidím.