Kapitola 3    Souboj

    Po nějaké době zmatků, pokřikování a přetahování mě odvedli před velkého náčelníka. Bylo to v jakémsi hodně velkém stanu. Všichni se tvářili důležitě, nasraně, a velkolepě. Kolem hořelo několik ohňů, takže tam bylo celkem vedro, do toho někdo bubnoval. Bubny posledního soudu. A uprostřed stanu bylo něco jako aréna, což se mi moc nelíbilo.
    „Já být náčelník Unga Katunga," řekl starší indián, co na sobě měl plno peří, „toto šamanka Ranní úsvit a můj syn, Planoucí oheň." Prohlédla jsem si je. Šamanka vypadala nebezpečně, jako válečnice, a byla hezká. Planoucí Oheň stál za otcem, moc na něj nedopadalo světlo, ale poznala jsem, že to byl ten, co vedl indiány během útoku. Do tváře jsem mu pořádně neviděla, ani během té zběsilé jízdy, protože se držel pořád vepředu. A taky tam byla tma.
    „Já jsem Calamity Jane," představila jsem se. Mezi Apači to zašumělo.
    „To být staré jméno," zabručel Unga Katunga a pocit, že jsem fosílie, zesílil, „velmi nenáviděné, velmi uctívané jméno. Proto Calamity Jane dostat šanci.
    Zemřeš. Ale můj syn říct, že Calamity Jane na něj udělat v boji dojem a sám  jí chce v boji zabít. Smrt Calamity Jane bude čestná. Calamity Jane bude bojovat na život a na smrt s naším nejlepším válečníkem - můj syn Planoucí Oheň.
    Jane bude mít k mání zbraň, svůj dlouhý nůž." Jen z indiánů mi podal meč, další podal Ohni tomahawk. Planoucí Oheň vykročil dopředu. Měl na sobě jen kalhoty.  
    „Musím se taky svlíknout? Jo? Fajn, ale nechám si podprsenku." Chvíli jsem zápolila s korzetem a trikem, ale nakonec jsem před Ohněm stanula v podprsence a kalhotech. Cítila jsem se jako šašek.
    Postoupili jsme do arény. Bubnování zesílilo. Konečně jsem si ho mohla prohlédnout.
    No... v první řadě byl opravdu hezký. Bronzové svaly se mu leskly, dlouhé vlasy měl černé jako noc a v jeho očích... plál oheň, temný oheň. Ale nebyl to jen bezduchý krasavec. Měl v sobě něco... něco zvláštního. Hrdost, nezlomnost, ušlechtilost. Nikdy jsem nikoho takového nepotkala. A to jsem indiánů potkala hodně. S nějakými jsem měla poměr, jiné jsem zabila a mrzelo mě, že tenhle spadá do té druhé sorty.
    Tuhle hrdou a nádhernou bytost jsem opravdu zabít nechtěla, ale taky jsem nechtěla, abych zemřela já. On svůj tomahawk svíral docela odhodlaně. Tak jsem se mu podívala zpříma do očí, zvedla hlavu a před obličej zvedla meč. Tohle na protivníky obvykle zabírá, hlavně když se meč leskne a oni vidí svůj odraz. Teď se v něm odrážely plameny.
    Na Planoucího Ohně to taky udělalo dojem. V jeho pohledu se něco... změnilo. Pootevřel ústa a vydechl. Výraz z očích se změnil z nenávistného do něčeho jako obdiv. Pozvedl hlavu. Přeběhla po mě husí kůže. Jeho stisk na tomahawku trochu povolil.
    „Boj! Na život a na smrt!" zvolal Unga Katunga a nám nezbývalo nic jiného, než se do sebe pustit.
    Měl páru. Vrhal se na mě jako rozzuřený vlk. Já uhýbala, po obvodu arény jsem opisovala přemety, což na protivníky taky leckdy zapůsobí. Chce to šou.
    Vrhl se na mě, a jak jsem se zrovna pokoušela přemést na nohy, tak jsem ho kopla do ucha. Svalil se na zem, protože to nečekal. Já se od něj odvalila, vstala - ale to se rychlým skokem dostal na nohy a s napřažným tomahawkem udeřil do meče. Přetlačovali jsme se, a zírali si do očí. Pak mi podrazil nohy, a třísknul sekerou těsně vedle mě. Nevím, proč to udělal, ale prudce jsem se posunula mezi jeho noty a sekla ho do holení. Vykřikl, udělal kotoul, a i když byl ke mě zády, rozpřáhl se a v plné páře zasáhl můj obličej. Zaječela jsem a klesla na kolena. Z mojí levé tváře se řinula krev. On stál a čekal, co udělám. Bubny bubnovaly jako o život.
    Já jsem sáhla na ránu. Přetáhla si krví obličej a pak prsty ocucala. Zvedla jsem hlavu a skrz vlasy a krev jsem se Ohni podívala přímo do očí. Nebyla tam nenávist.
    Udělal ke mě krok a vypadalo to, že zasadí poslední ránu, nebo něco udělá. V tu chvíli jsem si přála, aby se něco stalo, aby spadl meteor nebo zaútočili banditi, protože jsem měla šanci dát rozhodující ránu.
    Nic se nestalo. Zvedla jsem meč a prudce jím sekla. Oheň to dostal do boku. Z rány se začal hrnout krev. Myslím, že jsem ho řízla schválně málo.
    Pustili jsem se do sebe zase jako zraněná zvířata. Několikrát jsem ho zasáhla a on mě taky, takže jsme oba krváceli na podlahu a vypadalo to, že se zabijeme vzájemně. Dělaly se mi mžitky před očima.
    V tu chvíli jsem pocítila závan čerstvého vzduchu. Někdo otevřel dveře, nebo nějaký ekvivalent toho co, stan má. Já i Oheň jsme toho nechali. Oheň se trochu potácel, supěl a potil se. Zírali jsme si do očí a oddechovali.
    „Co tady sakra blbnete?" ozval se známý hlas.
    „Bernharde!" zaječela jsem.
    „Bratře!" vykřikl v tu chvíli Oheň. Zavrávoral a já ho podepřela.
    „Iron Fist přišel během důležitého boje," řekl náčelník a vypadal, že je mu jedno, že jeho syn umírá.
    „Bernharde, oni jsou magoři!" ječela jsem a o meč se opírala jako o hůl.
    „To je Jane! Pomohla mi v boji a zachránila můj život! Jakým právem jí Planoucí Oheň zabíjí? Teda vlastně... proč se ty dva masakrujou?"
    „Planoucí Oheň nechce, aby dcera bledé tváře zemřela," mumlal Oheň, „je to vůle velkého Manitou..."
    „Já tě taky nechci zabít, zastavte to někdo..." v tu chvíli jsem omdlela a poslední, co jsem cítila bylo, jak se na mě Oheň svalil.