Kapitola 2 - Apač ex machina

    Přečkala jsem noc na tvrdé podlaze. Ráno byl soud a pak se rozhodlo, že mě popraví večer.
    „Proč večer?" hulákal Carter, „zabte jí hned!"
   „To ne," odporoval soudce, „jsem romantik. Mám rád romantické západy slunce a poprava při západu slunce je skvělá poprava. A pak se můžeme jít všichni ožrat."
    „Jo?" zvedla jsem obočí, „A kdo vám bude nalejvat, když si barmanku popravíte?" Pár minut se o tom diskutovalo, ale nakonec se našlo několik „dobrovolníků" z Carterovy bandy a ty souhlasili, že protentokát budou nalejvat.
    Tak, super. Před pár dny jsem filosofovala, že bych to tu měla zabalit a nečekala jsem, že to bude tak rychle trvat. I když, bylo to mnohem lepší než se za Carter provdat.
    Večer připravovali šibenici, i když vypadala spíš jako májka. Ten soudce je asi magor, pořád tam pobíhal, aranžoval, a dokonce sehnal fotografa. No mazec. Konečně začalo slunce zapadat a přišel strážný, spoutal mi ruce za zády a chtěl mě vyvést ven: jenže v tu chvíli...
    „Indiáni! Indiáni útočej!" ozval se řev a zmatek. No super. Mám spoutaný ruce za zády, všichni mě chtěj zabít a teď do toho indiáni.
    Využila jsem nastálého zmatku, všichni si mě přestali všímat a pobíhali po místnosti sem tam, takže jsem se odplížila do vedlejší místnosti. Pomocí nějaké šílené akrobacie jsem ruce dostala dopředu a mečem, co ležel na stole jsem pouta přeřízla. Pak jsem se dovyzbrojila - válely se tam moje zbraně- a vyběhla ven.
    Byl to obraz zmatků a zkázy. Už jsem zažila bitev nespočet, takže mě nic nepřekvapilo. Všichni stříleli, ječeli, no náramně si to užívali. Viděla jsem, jak z taktického krytu za vozy střílí Carter a několik jeho poskoků. Radši jsem se taky takticky ukryla, protože po mě stříleli jak indiáni, tak osadníci. Jsem ráda, že jsem tak oblíbená.
    Jenže co teď. Já jsem nikoho zabít nechtěla, i když rovnice v hlavě mi vypočítala, že čím víc jich zabiju, tím se zvýší moje šance na přežití.
    Fajn. Vylezla jsem z krytu a držela v jedné ruce meč a ve druhé pušku. Kolem mě projel nějaký indián na koni. Tak tak jsem uhnula a praštila ho mečem. Naplocho. Spadl z koně. Rychle jsem se otočila a střelila do koně dalšího indiána. Jeden z Carterovy bandy po mě vystřelil, mečem jsem odklonila střelu a jednou ranou ho zabila. Zároveň jsem odklonila šíp. Pak jsem pomocí několika přemetů doskákala za sud, kde byly brambory. Sud jsem povalila a brambory se začaly kutálet a lidi po nich klouzali.
    Prostě jsem si ten boj královsky užívala. Osadníci se vzdávali, utíkali do baráků a indiáni se taky pomalu začali stahovat. Jeden z nich stál opodál a se zaujetím mě sledoval. Neviděla jsem mu do obličeje, sluníčko bylo přímo za ním. Ten západ byl fakt super a já slyšela, jak soudce běduje, že takovou pěknou kompozici už jen tak nikdy nezažije.
    „Waka ka unga!" řekl ten indián. No potěš. Pro tyto případy s sebou nosím slovník, kde mám důležité fráze v několika indiánských nářečích, a to fráze „vzdávám se" „nechci vám ublížit" „zabloudila jsem, nevíte kde je tady nejbližší hotel?" A tak dál, už jsem vám o tom říkala. Jenže jsem měla plné ruce meče a pušky, slovník byl v kapse na opasku a já neměla čas se tam přehrabovat.
    Indiáni přestali bojovat. Několik válečníků s napřaženými luky se ke mě přibližovalo. Už jsem se těšila, že skončím jako špíz, ale ten indián, co tomu velel, zavolal „ka gasea magu!" indiáni spustili zbraně. Pak nasedli na koně a ujížděli. Dva z nich mě popadli, každý za jednu ruku a zvedli mě do vzduchu. Ječela jsem, aby mě pustili, pak si všimla, že se země pode mnou rychle hýbe, tak jsem prozměnu ječela, aby mě nepouštěli. Křečovitě jsem svírala meč a pušku a doufala, že ani jednomu nic neudělám, protože jinak by mě čekal docela tvrdý pád.
    Cesta mi přišla jako celá věčnost. Pak mě usadili do pohodlnější polohy a jelo se další celou věčnost, než jsme se za temné noci dostali do ležení Apačů.