Kapitola 10     Poslední bitva

    Nastal onen slavný den, kdy jsme vyráželi do bitvy. Válečně jsem se nabarvili (Khameir chodil kolem a udával rady ohledně make-upu, až ho Oheň musel odehnat pryč, protože Apači měli jiný styl malby než Šošoni), ale vypadali legračně - jako tedy Šošoni, trochu mi připomínali šašky, ale nechala jsem si to pro sebe, ještě by se urazili. Já a Oheň jsme si udělali identické čmáry na obličeji, Iron Fist vypadal jako lupič křížený s mývalem, Úsvit jako někdo z osmdesátých let (čertví, co to je, prostě mě to napadlo), no a strýc kvůli fousům a vlasům, co mu rostly po celé hlavě, si musel nabarvit vousy. Vypadali jsme komicky, ale tak nějak jsem na to kašlala, protože jsem byla docela nervózní.
    Oheň měl pak proslov. Vykládal o tom, že bledá tváře zabírají jejich krajinu (s vyjímkou přítomných bledých tváří), chovají se jako vetřelci a je na čase, dát jim pořádnou lekci. Vyjevil náš plán (ale plán s sebou naštěstí neměl) a doufal, že to přežije hodně našich bojovníků, a ty, co zemřou, se dočkají velkých poct. Pak všichni začali provolávat slávu, já jsem se k nim taky přidala a si minutu jsme ječeli a řvali jako šílenci. Nakonec jsme se rozloučili se s Fistem a Úsvit, co jeli se svými oddíly jiným směrem. Pak jsem se vydali na Santnera a jeho vrty.
    Musím se přiznat, cítila jsem se docela... epicky.
    „Bude mi ctí zemřít po tvém boku!" ozval se Planoucí Oheň. Prve jsem si myslela, že to říká Khameirovi, ale říkal to mě.
    „Já bych radši žila," řekla jsem trochu nejistě, „jako, jestli trváš na tom, aby jsme zemřeli, no, tak teda proč ne. Ale hele, ty těm snům dáváš strašně velkej význam a podle mě to přeháníš. Mě se kdysi zdálo, že jsem se otrávila borůvkama, ale nikdy se mi to nesplnilo, ani mi po žádnejch bobulích nikdy nebylo blbě..."
    Dál jsem radši mlčela, protože se mi nechtěly vykládat věci, jako že zničením Santnera a jeho vrtů nic nezachrání, bělochů je asi miliarda a furt se sem budou hnát, a když se kmeny nespojej, tak půjdou ke dnu, ale to si myslím, že Oheň ví, a Khameir taky, ale nechtěla jsem jim kazit radost. Před bitvou je důležitá morálka, pochybovači tady nemají co dělat.
    Zastavili jsme se na kopci, kde jsme se měli rozdělit. Bylo vidět dolů. Střídali jsme se o dalekohled. Kolem hlídali kavaleristi a Santner seděl u stolu, co byl před provizorním domkem a svačil. Strýc pozvedl pušku, že ho na dálku odstřelí, ale Oheň mu to zamítl.
    „Co děláš? Mohl jsem ho zabít."
    „Santer zemře rukou Planoucího Ohně," zamlouval si náčelník. Strýc mrmlal něco o nepochopitelný cti, ale nechal toho.
    Rozdělili jsme se. Khameir vypadal nadšeně, když se s náma loučil.
    „Doufám, že to všichni přežijeme a ukážeme těm vybledlinám, kdo je tady boss!" třásli jsme si rukama, „a když ne, tak nemám nic proti tomu, aby se naše kmeny spojili, nebo tak něco..."
    „V případě Ohňovy smrti," odsekl Oheň, „bude náčelnicí Apačů Úsvit."
    „Takhle jsem to nemyslel!" kál se Khameir, „no...  možná trochu, ale nebudu dělat problémy. Tak... zlomte vaz!"
    „Zlom si nohu, debile," odplivl si potichu strýc, protože mu nemohl zapomenout, že mě mučil. Khameir to naštěstí neslyšel a statečně odcválal se Šošony a raketami do lesíku. Pak se oddělil i strýc s oddílem, Loučení bylo dojemné, protože se bál, že zemřu. Já jsem se bála taky.
    Čekali jsme. Bylo to jako ticho před bouří. Nikdo neřekl ani slovo, jen si občas někdo odkašlal a kůň si tiše odfrkl. Dole na vrtech někdo hrál strašně falešně na housle, ale pak toho nechal.
    Natáhla jsem ruku Ohňovým směrem. On taky, a chytli jsme se za ruce.

    Pak se rozpoutalo peklo. Kravál, Khameir a spol se do toho opřeli. Aby ne, celé dny vyráběli rakety. Byla to mocná palba.
    To už se z druhé strany objevil oddíl, co vedli Fist a Úsvit. Za hlasitého halekání a pořvávání vjeli na bitevní pole a pustili se do zmatených těžařů.
    „Na ně! Uáá! Háá! Ááááííí!" za epického bojového pokřiku se Planoucí Oheň vydal v čele Apačů do bitvy. Následovala jsem ho a ječela, za mnou cválala armáda indiánů a všichni ječeli. Mě osobně to řvaní trochu dodávalo odvahu, protože jsem nevěděla, jestli řvu proto, že se bojím, nebo proto, abych vystrašila protivníky.
    Vjeli jsme mezi kavaleristy a těžaře. Začala řež, ale já jsem místo mlácení do protivníků uháněla k nejbližší studni. Sesunula jsem se z koně, zapálila dynamit a hodila ho dovnitř. Výbuch mě odhodil stranou, což byla klika, protože jinak by mě zastřelili. Koutkem oka jsem zahlédla, jak tým Iron Fista zničil další vrt. Zbývaly tedy ještě tři vrty.
    Vzduch se stával docela nesnesitelným. Nevím, kdo a jak to bude hasit, ale bude to docela mazec, no bělochy vypudíme, ale za jakou cenu. Další vrt vybuchl, ani jsem si nevšimla, kdo ho zničil.
    „Jane! Jsi v pořádku?" přiběhl ke mě starostlivý Planoucí Oheň. V jedné ruce držel pušku a ve druhé dynamit.
    „Já... chrr... myslím že jo..."
    „Velký Bizon to nezvládl, musíme zničit vrt místo něj!" Zvedl mě a hnali jsme se k dalšímu stanovišti. Cestou jsme se museli probíjet. Používala jsem meč i pušku, no byly to jatka. Spatřila jsem, jak se Khameir a Šošoni přidali k bitvě.
    Země duněla, asi začala hořet ropa, co byla pod zemí.
    „Celý jsme to tady zničili!" hulákala jsem, „to byl fakt chytrej nápad!" Nedá se říct, že by to Ohni nějak vadilo. Celý tak nějak... planul. Ne jako, že by hořel od tý ropy, ale byl fanaticky zapálen zničit všechny bělochy.
    „Ty vole, von si sám zničí svojí zem, radši, než aby jí zničil někdo jinej!" vypadalo to dost nelogicky, měla jsem ten plán stopnout, když byl čas, ale konec konců... oni si začali. Takhle ten sajrajt vyhoří a za nějakou dobu to bude v klidu. Doufám.
    Začala hořet chata. Blbý bylo, že vrt, ke kterému jsme se s Ohněm probojovávali, byl u té chaty. Někoho napadl chytrý nápad hodit výbušninu do chaty (myslím, že to byl Khameir, on byl takový pyroman a blbec), a chata se rozletěla na kusy. Dopadlo to tak, že já a Oheň jsme byli obklopení hořícími troskami a společně s námi tam byl ten vrt.
    „Tak.. myslím, že jsme u cíle," pravil Oheň, „musíme... tohle zničit."
    „To tedy ne!" z plamenů vykročil Santner. Chvíli si plácal hořící rukáv, ale než jsme stihli zareagovat, vystřelil.
    „Do hajzlu!" zaječela jsem. Schytala jsem to do ramene. Automaticky jsem se pokusila zvednout ruku s mečem, ale byla to ta ruka, do které mě trefil, takže  meč padl na zem. Oheň střelil, ale minul. Santner se usmál a vystřelil. Několikrát rychle za sebou.
    Okolí se mi začalo mlžit. Z pusy mi tekla krev a hrudník jsem měla jako v ohni. Srdce minul, ale schytaly to plíce, soudě podle toho, že se mi blbě dýchalo. Když střelíte do plic, je to jako kdyby jste střelili do balonku se vzduchem. Splaskne.
    Jenže blbý bylo, že vedle mě klesl na zem i Oheň. Rukama se držel za břicho, ze kterého tekla krev. Oba jsme se opírali o vrt a snažili se popadnout dech.
    „Sice jste moje pole zničili, ale to nevadí," vykládal Santner, „zásob je tady kolem dost.
    „Chea... me gata una erega,„ zamumlal Oheň. Volně přeloženo, „ještě nic neskončilo."
    „Já ti vůbec nerozumím," Santner došel až k nám a přiložil hlaveň pušky k Ohňově hlavě, „ale to je taky jedno. Nebylo mi ctí." V tu chvíli jsem se vzchopila, zvedla meč a praštila Santnera. Nezabilo ho to, jen ztratil koncentraci a puška mu vypadla z ruky. Oheň, co sebral poslední síly, zaječel, vstal, chytl Santnera a shodil ho do studny.      
    Rozhlédla jsem se, i když mi to dalo docela práci. Vypadalo to, že jsme vyhráli. Přes plameny, co stravovaly okolí, jsem viděla, jak Santnerovi lidi zdrhají a Šošoni plus Apači se radují.
    Jenže zkrz plameny na nás hleděli Iron Fist, Úsvit, strýc a opodál stál Khameir. Věděla jsem, že je konec. Že se sem nedostanou. Země hořela, ale přijdou deště a plameny se uhasí.
    No, musíme zničit poslední studnu.
    „Jane... je konec..." zachrchlal Oheň. "My.. vyhráli..."
    „Jistě, Ohni. Bylo mi.. ctí být s tebou..." Z posledních sil jsem zapálila dynamit, a podala ho Ohni. Naposledy jsem se podívala do jeho temných očí a bylo mi jasné, proč dostal jméno Planoucí Oheň. Byla to věštba toho, jak zemře.
    Silně jsme se objali, on hodil dynamit do studni a výbuch pohltil všechno. A pak už byl jen klid, já a Planoucí Oheň, a byli jsme spolu navěky.

 KONEC