Kapitola 1 - Týpci z Jasper City  


    Vyjela jsem z Llana Estacada. To je celkem opruz, je tam vedro, písek, samá jedovatá kytka, samej chřestýš... občas nějaká ta bandička desperátů, co se mě zeptali na cestu, protože bloudili, stejně jako já. Vlastně jsem ani netušila, kam mířím, protože to nevím nikdy. Prostě jedu a k něčemu se připletu.
    Pár kilometrů za Llanem to už bylo v pohodě. Písek se změnil do prérie a kamenné sloupy skal začaly vypadat přátelštěji. Vypila jsem poslední zbytky vody a nadávala jako špaček, protože v láhvi byla díra a kdyby tam nebyla, tak mi pití vydrží o nějakou dobu déle.
   
Naštěstí o pár kilometrů dál byla řeka. Voda se pít dala, pokud to člověk nepřeháněl, a aspoň můj kůň se mohl napít pořádně. No a kde je voda, bude taky nějaká vesnice, kde můžu přespat.
    Rozložila jsem mapu. No fajn, takže do nejbližšího města. Jasper City, je to po cestě několik kilometrů. Super, a to jsem na území Apačů. Pro jistotu jsem si do kapsy strčila slovník, co jsem sama na cestách sepsala - obsahuje základní fráze, ve kterých se vzdávám, vysvětluju že jsem přítel, nebo aby nestříleli, že jim nic udělat nechci a podobné věci, co mi kupodivu párkrát zachránily život.
   
Takže jsem naskočila na koně a pokračovala v cestě. Když jsem dojela do města.. no, spíš do shluku provizorních chatrčí a stanů - tak jsem se šla kouknout na nástěnku s nabídkami práce. 
    „A podívejme se na slečnu drsnou!" ozval se nějaký rádoby drsný hlas. Otočila jsem se po zvuku.
    „Něco tady dělá kravál, že by zapli sirénu?"
    Stál tam nějaký chlapík s neudržovanými fousy, neudržovaným kloboukem a neudržovaným oblečením. Vedle něj stálo několik týpků, co se snažili vypadat podobně jako on. Všichni měli násilnické výrazy. Výborný materiál... pro masakr.To je takovej příběh mýho života.
    „Kampak s tím mečem, slečinko? Nespletla jste si dobu?" utahoval si cápek ze mě.„Dobu jsme si nespletla, ale vy jste si spletl oběť." Zase se rozesmáli a jeden z nich se zhluboka napil. Tahal furt u sebe láhev alkoholu, stejně jako všichni tady měli mánii nosit klobouky.
    „Tak slečna by se chtěla prát? Muhehe!" strkali se mezi sebou a nadávali. Já jsem se usmála, vytáhla meč a řekla, ať si to teda zkusí. Jejich šéf vytáhl nůž a zkusil to.
    Když ležel na zemi, jen jsem se na něj skromně uculovala.
    „Já jsem Calamity Jane a hledám tu nějakej přivýdělek."   
    „Chrr... udělala jsi na mě dojem... ale hlavně slez.... Já jsem Baltazar Carter..." asi o mě neslyšeli, ale to mi vůbec nevadilo.
    „Vim vo přivýdělku." Pokračoval Carter.  „Deme do hospody." Sebrali jsme se a šli. V hospodě jsme si sedli ke stolu, barman se zhmotnil ze zakouřeného vzduchu a na stole přistálo několik kořalek. Přiťukli jsme si, hodila jsem to do sebe a na stole se zjevila celá láhev.
    Carter mi vysvětlil, co tam dělají.
    „Tady to celý patří panu Williamu Santnerovi," vysvětloval, „a jediný, co mu dělá potíže, jsou indiáni."
    „Kdo je William Shatner?"
    „Ne Shatner, Santner. Pracháč. Ale krajskej guvernér těm rudokožnejm zmrdům čertvíproč nadržuje, tak si Santner musí hledat cestičky, jak na ně. Víš, Jane, ta zem, vo který apačský svině tvrděj, že je jejich, vobsahuje tuny ropy. A taky maj někde skovaný zlato. Mraky zlata. A něco z toho může bejt tvoje, když nám pomůžeš. My lovíme indiány. I když jsou to mazaný mrchy, občas nějakej výsledek máme, ale musíme to maskovat tak, aby nezistili, že jsme to my."
    „No, kdysi jsem bojovala s Hurony a porazila jen," shrnula jsem jednou větou dlouhý příběh o lásce, zradě, přátelství a skále, „ale mohli si za to sami." Ubližovali Siouxům a jejich náčelník byl pěkná mrdka. Zabil syna Veselé tváře - býval to náčelník a můj kámoš. Druhého syna jsem zachránila, ale spadla jsem u toho ze skály. Rovnou na medvěda.
    „To je jistě zajmavej příběh," ušklíbl se Carter, „plnej lásky, zdary, přátelství a červíproč i nějakejch skal," pokrčil rameny a zatvářil se nechápavě, „no, asi proto že myslím, že jsem vo tom slyšel. Vyprávěl to nějakej kytarista a hrál do toho takovou zvláštní znělku."
    „Tu mi ani nepřipomínej," otřásla jsem se, „slyším to a brečím." Carter pokýval hlavou.
    „Jo. Ale tady žádný Huroni nejsou, jsou tady Apači a jsou stejný mrchy jako ty Huroni. Za každýho divocha, co zabiješ dostaneš deset dolarů."
    „Nejsem si jistá, jestli se chci trmácet celý dny někde venku," vymlouvala jsem se, protože opravdu nerada masakruju lidi na potkání. Když je vypsaná odměna tak jo, to je cajk, ale jen tak zabíjet fakt nechci.
    „Jestli nechceš, nevadí. Santner shání prachy a akcionáře na ropný vrty, tak pak můžeš dělat tam. Jinak co vim, starej Fred hledá výpomoc v baru." Jo, to znělo líp. V baru budu vědět, kde se co šustne a zabíjet budu jen v sebeobraně. Poděkovala jsem Carterovi a šla za barmanem.
    Takže v následujících dnech jsem dělala za barem. Nijak mi to nevadilo. Furt tam někdo chodil, protože městem jezdil vlak, furt se tam něco stavělo a furt tam někdo chlastal. Carter a jeho banda mi lezli na mozek. Jak vidno, on to tam nějak ovládal. Vládlo tam právo silnějšího a Carter neměl problém jen tak někoho zabít. Hnusil se mi, byl to opravdu hovado, ale z nějakého nezámého důvodu mě měl rád a dokonce se mi i něco jako dvořil. No masakr. Připomínal mi manžela, kterého jsem musela kdysi zabít.
    Čertví, jak by to dopadlo, kdyby jednoho dne do hospody nepřišel Bernhard. 

    Byl to prostě typický večer, všichni řvali jeden přes druhého, pili, hráli karty nebo se rvali, a v tu chvíli vlezl do lokálu nějaký týpek. Ani bych si ho nevšimla, měl na sobě ošuntělé oblečení a vypadal jako zálesák. Ve vlasech měl peří, takže buďto se cestou sem porval s ptáky, nebo je to člen nějakého indiánského kmene. Jenže to byl běloch.
    Nikdo si ho nevšímal, kromě Cartera a jeho bandy. Běloch s peřím došel k baru a já mu nalila.
    „Indiánskejm přisluhovačům tady nenalejváme," zahulákal na něj Carter.
    „Hele seš barman ty nebo já?" okřikla jsem ho, „pokud vím, tak já. Tak zalez a nevotravuj, já budu nalejvat těm, kterejm to uznám za vhodný. Ty to nebudeš, páč máš dost." Carter chtěl něco říct, ale jeho kámoši ho odvedli stranou. Já si povzdechla a usmála se na nově příchozího.    
    „Fakt promiň brácho, tydle ochmelkové jsou nejhorší," omluvila jsem se, „no a já jsem Jane."
    „A já Bernhard," představil se, „i když jsem spíš známý jako Iron Fist."
    „Jo, super méno. Co tady vlastně děláš?"
    „Potřeboval jsem mluvit se Santnerem, ale ten tu není. Prý až za měsíc, tak to zkusím za měsíc. Víš, kdysi jsem tady v Jasper City žil a doufal, že jsou tu lepší lidi. Omyl, nejsou."
    „Vo tom já něco vím," přikývla jsem, „lidi jsou hnusný všude, ale co vím, tak třeba na Marsu nebo Měsíci žádný lidi nejsou, tak jsem uvažovala, že bych se přestěhovala tam," vysvětlovala jsem mu a čistila barpult, „tady všichni řvou, rvou se a chtěj prachy." Hadr jsem vyždímala do sklínky, „no a nejhorší na tom je, že k sobě nemaj žádnou úctu. Jako by to nebyli lidi ale zvířata, tak doufám, že na Marsu nejsou zvířata, i když nevím, co bych tam jedla." Bezmyšlenkovitě jsem vypila obsah sklínky.
    „Fuu.. co to je? Hej, to je lepší než ten šunt, co tady vobvykle nalejvám.... no to neva, u čeho jsem to skončila?"
    „Eh, uh, no, u Marsu." Koukal na mě jako bych spadla z marsu, „Ale vlastně mi připomínáš jednoho mého přítele. On.. on prostě taky tak nějak filozofuje jako ty."
    „Jo? Taky chce na Mars?"
    „Ne, ale doufá v mír mezi bílými a rudými." Já jsem přikývla. Toho kámoše bych ráda poznala, doufám, že to neni něco jako Carter.
    Asi za hodinu jsem zavírala. Bernhard mi pomohl složit židle a rozhodla jsem se ho vyprovodit.
    Jenže cestou nás obklíčili Carter a jeho poskoci.
    „Kurva Cartere víš jak jsi mě vylekal?"
    „Zmiz, Jane. Tam v hospodě jsem ti nechtěl dělat bordel. Vždycky se rozčiluješ, že mozek se blbě drhne z podlahy."
    „Co chceš?" zeptal se Fist.
    „Chci tě jen zabít, nic víc." Carter se zubil, tedy dělal něco, co se dá dělat pusou, kde polovina zubů chybí.
    „No tak to ne!" rozkatila jsem se, „Bernharda nikdo zabíjet nebude!" Carterovi poskoci začali vypadat zmateně. Jen Carter zuřil. Nebo jinak - žárlil.
    Vytáhla jsem meč. Vždy ho nosím u sebe, v hospodě se mi s ním dobře podávaj věci, co jsou daleko, nebo buší do barpultu, když chci aby lidi ztichli a vypadli.
    „Tak ty jsi s nima, jo? Zklamala jsi mě, Jane, a to jsem si tě chtěl vzít za ženu!"
    „Nikdy!" zahulákala jsem a rozpoutalo se peklo. Střílelo se, šermovalo, a nakonec tam zůstali tři mrtví, tři omráčení, jeden postřelený Carter a jeden lehce zraněný Bernhard. Mě se kupodivu nic nestalo, až na zablácenou sukni a roztrženou halenku.
    „Musíš pryč!" vysvětloval mi úplně zbytečně Bernhard.
    „Jo, já vím. Ty běž, já si jdu pro věci."
    „Nejedeš se mnou?"
    „Ne, ale vím, kam jít. Ranger Herman Granger, jdu ho najít... Hele Bernharde, ráda jsem tě poznala, ale teď upaluj." Bernhard se rychle rozloučil, sedl na koně a někam odjížděl. Já jsem běžela do hospody, rychle se převlékla, sbalila pušku, pistoli a meč, vyběhla ven a upalovala ke stájím- ale venku stál Carter obklopený hloučkem zvědavců. Spatřil mě začal povykovat.
    „Ta mrcha!" vyl Carter, „zavřete jí! Zejtra jí popravíme!" Lidi byli všude kolem a Cartera poslouchali jako otroci. Několikery ruce mě chytly, další mi strčil hlaveň pistole do nosu.
    „Jau, co to děláš?"
    „Pardon, to jsem nechtěl," omlouval se, „ale ty sebou házíš, tak jsem hold namířil do nosu." Proti přesile a pistoli v nose jsem neměla šanci. Sice ji vytáhl, ale byla celé od holubů a nešťastník se tvářil nešťastně. Spoutali mě, odzbrojili a vedli do provizorního vězení.