Kapitola 6  - V cíli

    Cesta pak pokračovala celkem hladce. Se Shanem se dalo kupodivu celkem vyjít, neremcal a vypadalo to, že mi odpustil, že jsem ho unesla a nechala napospas Potterovi a jeho kámošům.
    To jsme už dojeli do hor, ve kterých se Vejce mělo skrývat. Místní indiáni naštěstí byli na naší straně - strýce znali a tak jsme spolu strávili večer pokuřováním a halekáním u ohně.
    Shane byl tichý. Strýc ne, ale to asi nemusím připomínat. Shane sděl opodál, pokuřoval, ale kupodivu nevypadal znuděně.
    „Co ty tady tak sám?" sedla jsem si k němu.
    „Přemýšlím. Co pak udělám s Vejcem. Asi ho vrátím strýci. Už kvůli němu zařvalo tolik lidí."
    „Jo? Jakejch lidí? Mi nikdo nic neřekl."
    „Tvrdí se, že je Vejce prokletý. Že je to Vejce zkázy."
    „Ale no jasně," protočila jsem panenky, „každej poklad je prokletej, to přece víme všichni. To je taková jakási hlavní vlastnost pokladů. A víš proč?"
    „No jasně, že jo. Nevěřím v kouzla." S tím jsem souhlasila. Dá rozum, že o poklady a prachy se lidi vražděj, takže ten kus nerostu nebo kovu za nic nemůže, za to můžou ty lidi kolem.
    „Děláš na mě dojem," usmál se Shane, „vlastně od prvního okamžiku jsi ho na mě udělala. Ale myslel jsem si, že jsi nafoukaná nána."
    „Tak to bylo docela vzájemný," zabručela jsem, „ale jo. V nouzi poznáš přítele, víš, jak se to říká."
    „Taky na mě udělalo dojem, že si kvůli mě šiješ nový korzet."
    „Ale to přece... ten je... hele, přestaň se tak blbě tlemit, nebo tě tím korzetem praštím po hlavě a to bys nechtěl!" Shane je vážně Ten hrozný.
    „Víš, co bych chtěl?" naklonil se ke mě.
    „Kuře?" zamávala jsem mu před nosem pečeným stehnem. On ho jemně odstrčil.
    „Ne. Tebe." Políbili jsme se. Shane zase tak hrozný nebude...

Ráno jsem se probudila ve stanu pro hosty vedle Shanea. Všichni naše oblečení bylo rozházené kolem. Moc jsem toho nenaspala - hlavně díky strýci, který ve vedlejším stanu tropil hrozný kravál. Nebo snad ta ženská, se kterou tam byl, já nevím, ale rozhodně měl skvělou náladu. Já taky, a Shane vypadal taky poměrně šťastně. Je pravda,že jsem proslulá milovnice (pardon za nedostatečný dostatek falešné skromnosti) a tak si každou zamilovanost královsky užívám.
    Každopádně, u nedaleké řeky jsme se umyli, nasoukali se do oblečení a já uznala, že je správná doba, abych si vzala nový korzet. Tak jsem zalezla do houští a oblékla si ho. Byl černý, kvalitní a dobře vyztužený, i když kapku nepohodlný, ale to nevadilo, protože...
    „Tak Jane!“ zahalekal strýc, „můžeme vyrazit! Nemůžeme zneužívat pohostinnosti našich přátel do nekonečna.“ To je fakt, vono jíst pořád sušený maso se člověku brzo omrzí, ale jak vidno, Shane na to měl jiný názor a pořád se cpal.
    „Co, je to dobrý, v poušti, kde se poflakuju celý dny, se tak dobrý jídlo nedělá....“ ale to už byl doodstrkován pryč.
    Dostali jsme se ven z vesnice a pokračovali směr jeskyně. Byla to ještě docela štreka, ale byli jsme odpočinutí, zrelaxovaní a strejda si pořád něco prozpěvoval. Což bylo dobře, on je vlastně takový lidský barometr, protože když si prozpěvuje, tak to znamená, že se den vydaří.
    Bez nějakých větších problémů jsme se dostali k úpatí hory kde trůnilo Vejce. Jako tedy na mapě trůnilo, protože jinak bylo ukryté vevnitř.
    „Tak fajn, bando...“ pravila jsem, „teď ještě zdolat tendle kopec a vejce máme v kapse.“
    „U všech namazanejch chlebů“, posteskl si strýc, „kopce já nemám moc rád. Tedy mám, pokud směřujou dolů, a tendle směřuje nahoru.“
    „To je jako nějakej zvláštní druh kopce, co je jenom nahoru?“ zeptala jsem se, protože jsem se v tom poněkud ztrácela.
    „Jo. Tenhle,“ strýc očividně neměl skálu, kde bylo ukryté Vejce, rád.
    „Copak, takovej starej zálesák, a nemá rád kopce?“ zasmál se Shane. Celkově od událostí v indiánském tábořišti byl takový uvolněný. Bylo fajn vidět ho, jak se nešklebí, ale směje, i když to působilo zvláštně. Strejdovi to bylo šuma fuk, mě ale ne.
    „Právě proto, že starej!“ otravoval strejda, „zamlada ty kopce nebyly tak strmý. Skály nebyly tak rovný. Dneska už to není, co to bejvalo.“
    „Hele ale zase tak starej nejsi,“ rýpla jsem si, „kolik ti je, padesát pět?“
    „No asi tak, plus mínus, nějaký to desetiletí,“ nevěděl strýc, „ale to je fuk. Vejce je nahoře a my dole.“
    „Tak musíme přestat mluvit o skalách, co byly za tvého mládí, a začít se škrábat nahoru!“ rozhodl Shane.
    „Vejce čekalo celý roky, počká ještě chvíli.“
    „Nemyslím si,“ nesouhlasila jsem se strejdou, „hele, celý ty roky po něm nikdo nepásl, a teď bych vsadila tvoje boty, že po nás – a po Vejci – jde Potter a možná, že dřepí u Vejce a chce ho rozlousknout a nás si dá jako dezert. Takže radši jdeme.“
    „Proč moje boty?“
    „Abys měl důvod bejt doopravdy otravnej. Tak jdeme.“ Strejda něco mumlal o mladické nerozvážnosti, ale to on občas dělá. Jako není zase tak děsně starý, ale je fakt, že toho zažil mnohem víc než většina jiných lidí, takže občas se cítí tak na devadesát. Ale jakmile přijde na boj, nebo – to už zřídka tedy - na ženské, tak najednou omládne a je z něj zase dvacetiletý Stopař Ohař.
    Vydali jsme se nahoru, do skal a zase to tak zlý nebylo. Jen věřím, že další den budu mít problémy se svaly na nohou a bude to bolet jako kráva. Koně jsme museli nechat dole.
    No, každopádně, našli jsme správnou jeskyni. Bylo jich tam několik, ale Shane, z vyprávění otce a strýců věděl, která jeskyně to je. Byla to tak, co u vchodu měla vyrytý erb starého Haywooda.
    „No, to by přehlíd asi slepej,“ zabručela jsem.
    „Ne tak docela,“ pokrčil rameny Shane, „na několika dalších jeskyních kolem jsou vyrytý falešný erby. Jen pravej Haywood najde ten správnej erb.“ Strýc začal protestovat.
    „Jo? A co takhle skalní eroze? Nebo nějakej člověk, co se vyzná v erbech? Já se v tom vyznám, jsem amatérský genealog a geolog!“
    „Jo, ale kromě tebe sem žádný gynekolog ani nepáchne,“ ušklíbl se Shane, Hele, je to tadle jeskyně. Teď musíme rozluštit kódy a pasti, co sem starej pán nakladl.“
    „Aby jsme našli to Vejce, co sem taky nakladl,“ uchechtl se strýc a já taky.
    Vlezli jsme do jeskyně. Strýc z batohu vytáhl skládací pochodeň a zapálil jí. Jeskyně se svažovala dolů, do takové velké haly, kde se větvila. Shane šmátral po zdi, házel kameny na podlahu a ze zdí různě vyjížděly čepele, padaly balvany nebo šlehaly plameny.
    „Tak, teď by to mělo být hotovo. Pasti v téhle části jsem deaktivoval,“ vysvětlil, a teď stačí jenom – a kurva...“