Kapitola 5      Skryjme stopy

    „Potter nám je v patách," pravil Shane.
    „Co?" ušklíbla jsem se, „nerozumim ti ani slovo, když huhláš s tím doutníkem v puse," zakřenila jsem se na strejdu.
    „Zatím si nikdo nestěžoval," dodal Shane a mžoural do sluníčka.
    „No, Jane má pravdu," zastal se mě strýc, „myslím, že podle tvýho kouře a špačcích od doutníků nás Potter a jeho kámoši dost snadno najdou."
    „To mě nenapadlo", utrousil Shane a radši doutník zhasnul. Pak ho něco napadlo.
    „Ale podle ohnišť nás taky můžou najít!"
    „Pokud se v nich budou válet špačky, tak jo. Jinak to může bejt ohniště úplně kohokoliv. A hlavně, správnej zálesák umí ohniště zamaskovat." Strýc osobně proti kouření nic neměl. Sám taky kouřil, ale převážně ve společnosti, když chtěl udělat dojem a vypadat světácky. Někde uprostřed lesa a prérie mu to bylo prd platné, tam mohl dělat dojem leda tak na kameny nebo stromy. Navíc to zanechávalo stopy, a kdyby po něm náhodou někdo šel, tak ho snadno najde. Strýc byl výborný stopař - zamlada mu říkali Stopař Ohař - a tak se po sobě snažil zahladit kdejaké stopy. Dokonce si kdysi přivázal za koně borovou větev, aby umetala stopy jeho koně, a podle rýh, co větev zanechávala se dalo poznat, že tudy jel mladý Ohař. Později toho nechal a začal být méně paranoidní, a stala se z něj skutečná špička mezi stopaři. To poznáte hlavně tak, že nevíte, že vůbec existuje, protože se nedá poznat, že tudyma prošel. Osobně je za to rád, protože zamlada byl velice výstřední a nechtěl být nejlepší stopař, ale nejslavnější stopař. Tak nějak se mu to povedlo, furt říká „u všech namazanejch chlebů", kamarádí se s divnejma existencema, co třeba ten člověk, co furt mluví ve verších, a další exoti, no ale je slavný hlavně i díky mě, ale myslím, že takhle to nechtěl. Chtěl hlavně obdiv žen, a ten tedy měl, když se se mnou, coby děckem procházel kolem, tak ho ženské obklopovaly, vydávaly zvuky, pištěly a rozplývaly se nad děckem, a strýc si nadával, že je hlupák.
    No, to je každopádně jedno. Pokud vás to zajímá, zamlada měl strýc hodně milenek, později už tak ne, protože ho zaměstnávala péče o mě, a poté, co jsem dospěla, tak nevím. Nikdy se mi o ženách nesvěřoval, a mě to bylo celkem fuk. Jediné, co vím, je, že pro mě nechtěl novou tetu, protože mě žádná neměla ráda, tak jako jeho.
    „Počkej, Shane," vzpamatovala jsem se ze zástupu vzpomínek, „než jste se začali dohadovat o stopách a kouření, říkal jsi něco ve smyslu, že po nás Potter jde? Jako bylo to zbytečný, ale napadlo mě, jak by moh vědět, kudy jdeme?"
    „On si mapu obkreslil. Zálohování, to bylo vždycky jeho. On si trochu ujížděl na to, aby měl všechno posichrovaný. A ten třetí díl? Něco ze mě dostal..." Asi jsem na něj zahlížela nějak nevlídně, protože rychle dodal:
     
„Mučením ze mě nic nedostal, ale když začal vyhrožovat, že Haywoodovu farmu vypálí a lidi tam nechá schořet, takj sem mu něco málo radši řekl. No, farmu nepodpálil, tak asi byl spokojenej..."
   Já a strýc jsme po sobě koukli.
    „No prima," zabublala jsem, „takže, zatímco jsme tě čertvíkde ošetřovali, tak on má náskok jako kráva."
    „To je možný," připustil Shane.
    „Takže moment, my stopujeme jeho, nebo on nás?" To bylo na naše stopařské uvažování příliš. Všichni tři jsme se po sobě bezradně podívali a zastavili.
    „Myslím," řekl opatrně strýc, „že se to tu mění v závod."
    „A sakra," zanadávala jsem, „něco mi to připomíná."
    „A co?" zeptal se Shane.
    „Sakra, já nevím! Prostě něco, co neskončilo moc dobře, nějaká honba za pokladem!"
    „Ty obvykle nekončí dobře." Shane o tom pravděpodobně věděl své.
    „Mě kdysi zajal takovej maník, co hledal poklad," dal se do vyprávění strýc, „byl jsem ještě mladej a říkal si Stopař Ohař. No, ten maník měl celu bandu, ale byl pěkně pošahanej, a když s ním někdo z bandy nesouhlasil, nebo se jen divně koukal nějakým směrem, tak ho ten maník zastřelil. Když jsme skoro došli k pokladu, tak se divil, že mu nikdo nezbyl. Já ho pak shodil z útesu."
    „To byl dobrej magor," souhlasila jsem jednohlasně se Shanem.
    No, nakonec jsme se usnesli, že prostě budeme pokračovat v cestě na cokoli podezřelého si dáme bacha. Teda v případě, že já nezačnu ječet jako na lesy, strýc nezačne vykřikovat „u všech namazanejch chlebů" a Shane střílet jako smyslů zbavený.
    Dojeli jsme do Santa Gugu. Nic nevypadalo na to, že se tady poflakovala bandička desperátů. Snažila jsem se zakreslit trasu co nejrychlejší, a je možné, že oni jeli oklikou. Rozdělili jsme se, koně zaparkovali u Saloonu a šli na výzvědy. Strýc byl poslán do Saloonu, Shane do hotelu a já tak nějak všude možně mezi lidi. To ano, přesně. Strýc se ožere, Shane někoho sbalí a Jane pokryje zbytek.
    Nakonec to tak zlé nebylo. Lidi byli celkem fajn, tvrdili, že tudy nikdo podezřelý neprojel a neptal se, jestli tudy někdo podezřelý neprojel. Když to vypadalo, že dělám anketu, tak jsem toho radši nechala. Potter může být za námi a jistě se najde někdo, kdo potvrdí, že se na náměstí vyptávala nějaká ženská, jestli tudy někdo divný neprojel.
    Zamířila sem do Saloonu. Jak je zvykem, všichni na mě zírali, protože Saloon byl obsazený ryze mužským osazenstvem. Ženské, co tam byly, akorát vykonávali svoje řemeslo.
    „No, tak nic," přednesla jsem výsledky ankety, „nikdo tudy nejel, teda nikdo, kdo by vypadal jako Potter nebo jako někdo, kdo jako Potter vypadá."
    „To je pravda, mě to taky potvrdili."
    „I mě."
    Sesunula jsem se na barovou stoličku. Barman mi automaticky přihrál po barpultu sklenku. Chytla jsem jí a hned do sebe naklopila.
    „Odpočinem si a vyrazíme," řekl strýc. To znělo jako plán, tak jsem je nechala, ať si popíjejí a hlavně se nepletou do nějakých trablí, a zalezla jsem do pokoje, co jsme si pronajali, abych pokračovala na šití korzetu. Už byl skoro hotový.